Z Dolní Bělé.
Zápis Z. Bláha 1954 u dcer dudáka Fr. Bíby.
Hudební a choreografické zpracování Z. Bláha.

Holas IV, č. 166, ze Zahořan. Sr. Bartoš III, č. 283.

Zpáteční kolový tanec (polonaisa)

Já mám svou panenku v Sedlici
(a)v Sedlici (a)v Sedlici,
hujtaradija,
chodějí tam za ní myslivci
(a)myslivci (a) myslivci.

Provedení tance „zpáteční“, zachycené na našem snímku, je malou záhadou a jestliže nevzešlo z choreografické představivosti, bylo by ojedinělým výskytem tance, sice v různých seznamech českých lidových tanců jmenovaných, ale v popsané podobě nikde se nevyskytujícího. Po pečlivé srovnávací práci lze shrnout tento problém následovně:

a/ většina zmínek o „zpátečním tanci“ uvádí, že jde o tanec pozpátku „proti vodě“, doleva: jako 2/4 tanec polkového rázu jej uvádějí sbírky – Krejčí, 1956, Seidel, 1945, jako 3/4 Neruda – „náhlý přechod do tance nazpět“ 1858, Waldau 1859, Krolmus (viz Neruda), Dlouhý, 1880 ad. Velice výrazně jako tanec „doleva“ označila „zpáteční“ pamětnice K. Pivoňková v r. 1971. – viz oddíl Postřekov -Chodsko.

b/ Jako „zpáteční kolový tanec“ („polonaisa“) označuje tento tanec Holas, 1909, díl IV, Milévsko, č. 16b, v 3/4 rytmu, aniž by cokoliv o tanci naznačil; jako „zpáteční polonézu“ jej také označuje Černíkův soupis tanců, 1922 – 3. Se jménem „Rückwärts“ – zpáteční, se setkáváme i v Ritters-berkově sbírce, 1825, č. 12 ve 3/8 rytmu. Zemánek uvádí jen „polonez“, 1912, v rytmu 3/4 jako „tanec sousedské podobný“, taktéž „polonéza“ Vycpálek, 1921, ale „ne moc zdlouhavě“, s. 93, popisuje tanec na způsob, který se blíží podání starších tanců.

Vzhledem k neidentifikovatelnému způsobu tance „zpáteční“, ale k nápadnému hudebnímu znění ve stylu polonézy ve většině případů, bylo by možné usuzovat, že tanec měl s polonézou něco společného, podobně jako např. hanácká „cófavá“ a další moravské varianty. To je ovšem pouhý dohad. Melodie uvedená k verzi na snímku z Dolní Bělé, má však, zejména v druhé části, spíše lendlerový ráz, potvrzující ovšem též vláčnost tance.
Základní postavení a držení párového figurálního tance „zpáteční“: páry volně po prostoru nebo po kole; držení v 1. figuře zavřené, ve druhé figuře také polootevřené – levé ruce spojeny asi ve výši pasu před tělem. Figurace tance spočívá v otáčení:
a/ dvěma sousedskými dokola, takřka na místě,
b/ dvě sousedské pozadu v přímém směru vzad, D i CH začínají pravou, pak levou nohou; na poslední dobu druhé sousedské vznikne malá prodleva, jestliže se krok nedokončí a levá noha se pouze přisune k pravé. Při „zpátečním“ kroku se držení páru změní na polootevřené, spojené ruce v držení poníž. Var.: „zpáteční“ kroky lze tančit též třídobými vláčnými poskoky a sousedské třídobým šlapákem dokola nebo na místě, jako v párovém „do kolečka“; na konci poslední fáze kroku bývá seskok snožmo.
Kroky vzad a zpět je možné nasměrovat též šikmo do stran, směr tance je závislý na míře dotočení páru. „Zpáteční“ lze tančit též jako figurální tanec v párech po kole. Charakteristický pro tento tanec je houpavý způsob kroků vzad a vláčné navazování s ostatní částí tance.

Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy: Jan Jílek (1964) a Hana Vakulová (1955), Luboš Kepka (1965) a Milena Pokorná (1958), Petr Kepka (1955) a Šárka Wiesnerová (1966), Jaroslav Pokorný (1948) a Lada Kubíková (1965), muzika jako v E.l.

*

Je samozřejmé, že také v severní oblasti Plzeňska se tančila řada základních českých, ale i původem německých tanců, např. „slepice“, kterou zde zapsal Z. Bláha. (Podrobně o tomto tanci ve II. díle Lidových tanců z Čech, Moravy a Slezska.)