Až pojedeš od Lipova pres Tasov do Lhoty
a budeš tam vykrikovat, kuptesi łopaty,
hojása, hojása, hojása.

Mlynári, šafári, z vašeho mlýna švarná děvčina vychází.

Ten Jagošův syn, to je čeledín,
má očka modré, líčka červené,
spało by sa s ním.

Ja, kdo by ně za starého kázał,
jako by ně ruky, nohy svázał,
ja, kdo by ně za mładého poradíł,
jako by ňa na koníčka posadíł.

Lipovský káčer se tančíval ponejvíce na fašanek, na hody nebo o „svaťbě“. Ovšem příležitostně se tančil i na obyčejných muzikách. O svatbě předcházela káčerovi hra „Na verbování“ zvaná „Husár“. Při této hře se postupně utvořily jednotlivé páry a „verbír“, který tyto páry zverboval, pak zahájil hru na káčera. Při jiných příležitostech se začínal tančit káčer přímo nebo po některém kolovém tanci, např. po polce, špacírpolce atp. Forma lipovské varianty káčera je ve své základní verzi podobná velické nebo vrbecké (tj. páry postupují polkově za sebou, uprostřed zpívá a cifruje „káčer“ a na „utrhnutí“ muziky poskočí tanečnice o ta­nečníka dopředu). Navíc je však rozšířen lipovský káčer o sed­láckou, kterou zahajuje dvojice nejblíže k muzice, navíc určená ještě organizátorem celého tance (např. stárkem). Při této sedlácké se dbá na to. aby se vystřídali postupně všichni muži z jednot­livých dvojic po kruhu. Určený tanečník si zazpívá píseň k sedlácké a tančí sedláckou a ostatní dvojice v kruhu se k sedlácké připojují. Jakmile sedláckou dokončí, zaplatí stárkovi „za poctu“, která mu byla prokázana tím, že směl zahajovat sedláckou (vloží určitý obnos do širáku nebo na talíř). Takto se postupně vystřídají všichni tanečníci. Takže v této části se střídá běžný káčerový pohyb dvojic po kruhu přeměnným krokem vpřed se sedláckou vybraného tanečního páru a všech ostatních dvojic po knihu, které se k němu připojí. Aby bylo poznat, které dvojice byly vybrány k předzpěvu sedlácké, v té dvojici se postaví D na místo CH, takže při následném káčerovém postupu dvojic vpřed přeměnnými kroky stojí uvnitř kruhu a její partner je po její pravici. Jakmile se všichni muži v předzpěvu k sedlácké vystřídají, začíná další část tance mezi káčerovým pohybem a postupem dvojic vpřed. Pořadatel (stárek) vybírá nyní před muzikou jednotlivé tanečnice, které předzpívají sedláckou a zatančí. Ostatní páry se k nim připojí. Po skončeném tanci se tanečnice, která byla vybrána k předzpěvu, vrací na místo po pravici chlapce. Takto se postupně v předzpěvu k sedlácké vystřídají všechny ženy. Peníze, které byly vybírány za sólo zpěváka na talíř, zůstávají muzikantům. Káčer po vystřídání všech tanečníků a tanečnic ve zpěvu končíval valčíkem nebo polkou.

Pozn.: Káčera zahajuje obvykle cifrováním uprostřed stárek nebo některý z chlapců. Jednotlivé dvojice postupující po kruhu se při káčeru drží stejně jako ve Velké. Někdy se prý však zavěsila D levicí do pravice CH (nověji). Dvojice po kruhu postupuje při káčeru přeměnným krokem, zatímco CH uprostřed cifruje. Ovšem podle některých informátorů místo přeměnného kroku postupo­vali vpřed dvěma obyčejnými krůčky v taktu. Vykračovala libovolná noha. Později se dohlíželo na to, aby např. při vystoupení souboru vykračovali všichni stejnou nohou, vnější atp.
Chlapecké cifry uprostřed kruhu byly většinou odvozeny ze sedlácké a byly přizpůsobeny rytmu káčerové písně. Když muzikanti „utrhli“ nápěv, poskočí každá tanečnice o tanečníka dopředu. Prostřední se snaží uchytit při této výměně tanečnici. Zbylý CH musí dopředu a začne zpívat káčerovu píseň. Hudba může ukončit káčerovu píseň kdykoliv. Někdy utrhne i vícekrát po sobě. Každý káčer musel za svůj tanec uprostřed kruhu platit stárkovi, který za ním přišel s talířkem, pro muziku. Po určité chvíli, když se už vystřídala část tanečníků v káčeru, stárek určí některý taneční pár před muzikou, který má začít sedláckou. Muž zazpívá 1. sloku a s ním i všichni ostatní přenášejí při zpěvu váhu těla jako při běžné sedlácké. Dvojice nejčastěji při opakování nápěvu víří jedním i druhým směrem a zvláště o fašanku v závěru víření zvedl tanečník tanečnici, někdy i 2x nebo 3x. Mohla se tančit i individuální taneční figura: tanečník tanečnici roztočí, sám cifruje a nakonec ji vyzvedne. Podobně i ostatní páry. Za svůj zpěv zaplatí stárkovi a jeho tanečnice se postaví na opačnou stranu. Pak se pokračovalo opět v káčeru vpřed až se dostala před muziku další dvojice, která začínala sedláckou atd.
Původní káčer se tančil v Lipově v plné šíři v 1. části tance. Jamile se začalo se sedláckými, pak tvořil káčerový nápěv s po­stupem tanečních dvojic vpřed jen mezihru mezi další sedláckou: zpívala se káčerováá píseň, ale část „nech drží, nech drží“ se opakovala tak dlouho, až byl před muzikanty další pár, který stárek nebo družba určil k další sedlácké. Odpadlo zde tedy střídání tanečnic u jednotlivých tanečníků.

Podle vlastní zkušenosti o hodech v Lipově v r. 1943 vypadal káčer takto:
I. Nejprve se tančil obvyklý káčer, který zahajoval stárek nebo družba.
II. Předzpěvování sedlácké začínal určený pár – muž, k němuž se připojili všichni ostatní. Dvojice za zpěvu přenášely váhu těla obvyklým způsobem a na přehrání nápěvu vířily dvojice jenom vpravo a vlevo s případným vyzvednutím tanečnice na konci. Sólista musel zaplatit muzice do dvou talířků na sobě položených. Mezi každým dalším sólem pak následovala káčerová vložka s postupem dvojic kolem až po další pár. Káčera začal zpívat družba nebo stárek, nyní se už dvojice nestřídaly. Aby se snadno poznalo, která dvojice předtančila sólově, D se ihned po tanci postavila po levici tanečníkově. Následovala 3. část tance, kdy zase zpívaly jednotlivé tanečnice na vyzvání družby nebo stárka a platily za tanec. Po zpěvu a tanci se zase jednotlivá D vracela na svá původní místa. V závěru se tančila polka. O svatbě se tančil tento tanec od oběda až do večera. Jako předzpěv k sedlácké se vybíraly žertovné a satirické popěvky – jak tomu o svatbě obvykle bývá. Celou hru řídil od začátku až do konce svatební družba, který takto vybíral do dvou talířků do sebe vložených za zpěv od jednotlivých tanečníků pro muzikanty.

Tančí a hrají členové souboru Lipovjan z Lipova, sólo Ladislav Jagoš (1952), dále Roman Hořák (1976) a Lenka Grombířová (1973), Hynek Chrenčík (1972) a Věra Jagošová (1966), Miro­slav Jagoš (1974) a Jitka Černohorská (1976), Jiří Joch (1976) a Ivana Daňková (1975), Josef Machálek (1968) a Renata Slezáková (1972), David Maňák (1976) a Olga Machalová (1971), Miloš Maňák (1968) a Andrea Ovečková (1977), muzika jako v B. 9.