Interpretace J. Holoubek, 1992.
Doprovod a zpěv na melodie obvyklé v Postřekově.

To se to houpá, to se to šoupá,
to se to tancuje, když muzika hraje,
to se to houpá, to se to šoupá,
to se to tancuje při muzice.

Šenkýřka hezká, ta si nestýská,
padají tolárky do její halmárky,
šenkýřka hezká, ta si nestýská,
padají tolary do halmary.

Štěbence hrajou, všichni tancujou,
ženáčí tupají, divčata výskají,
štěbence hrajou, všichni tancujou,
ženáčí tupají při muzice.

Tajče – párové kolové tance lendlerového typu. Základní postavení: CH a D proti sobě, CH zády po kole, podle individuálního projevu i změna dráhy. Držení: běžné zavřené párové, levá ruka CH a pravá D v držení poníž jsou napřaženy ve směru tance; mění se na široce rozpřažené, nebo CH ruku vysoko vzhůru, někdy si furiantsky položí ruku na pas dozadu. Základní krok: vláčná houpavá sousedská pomalého tempa, blízká staré šoupané. Tančí se vždy vlevo.
Figurace a/ na každém kroku sousedské pohup s velkým vytočením do stran,
b/ na 3. dobu dvojitý pohup,
c/ 2 kroky sousedské, na poslední dobu výskok snožmo celého páru,
d/ mezi kroky zadupání v rytmu, tleskání do nohou, do nadkolení ad.,
e/ na 1 sousedskou podtočení D „na prst“ aj.

Tančili: Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934). Hrála muzika jako v A.I.5.

Kromě názvu „tajč“, které se vyskytuje zejména na Moravě, se v Postřekově říkalo též „lendler“ nebo „lentner“. Lendler se na Chodsku dosti rozlišoval od štajdyše, který byl prý „rychlejší a tančil se šlapákovým krokem s kejváním. Mezi tím se rejdovalo“, jak v roce 1971 uvedla paní K. Pivoňková. Také německé lendlery se netančily s takovou pohodou jako na Chodsku a provázely je písné „jukačky“, jimž se říkalo i „zlámané“ nebo „na obrátku“. Starodávné lendlery byly hodně „dudlavé“ a staří si je dávali hrát k poslechu i k tanci, při němž se rozkošnicky otáčeli. Původní „okorování“ písní se dnes již často zaměňuje se štýrským „jódlováním“, které však dosti ruší český ráz, byť žertovného hudebně-tanečního projevu.
Že ani v současnosti není nikdy pozdě získat další informace o charakteru tanečních projevů v českých oblastech s trvalou hudebně-taneční tradicí, nechť k tomu přispějí sdělení, která mi byla i pro objasnění některých nezodpovězených otázek poskytnuta např. ještě v roce 1971. (Výzkum H. Laudová. Informátoři: hudebník Jos. Kuželka z Klenčí, nar. 1898, hudebník Jiří Fryšholc z Trhanova, nar. 1896, Kateřina Pivoňková z Postřekova, nar. 1901.)
Tak například zcela určitou odpověď na to, co byla ta „zpáteční“, uvedla na pravou míru paní Kateřina Pivoňková svéráznou odpovědí: „To když se rozšoupnete, tak vám to tančí samo. Doprava, to se muselo nutit, já se nemůžu pomoct. My sme tančili nejvíc doleva. Muzikantům se jen oznámilo : „Vezměme to do Runšperka!“ (t.j. do Ronšperka – Poběžovic). Tam se totiž dráha od Postřekova točí doleva: „Zpáteční“ tedy nebyl žádný zvláštní tanec, ale valčík, který se tančil doleva -proti směru a to spíše šlapákovým krokem, „při němž se tolik nešoupalo“. Incipit tohoto valčíku narýsoval J. Kuželka následovně:

V doprovodu se akord mění
Také české polky byly prý proti německým pomalejší a melodičtější. Zřejmě ani „ševcovská polka“ i po stu letech, kdy ji poprvé zaznamenala od chrastavického rychtáře Božena Němcová, z chodského repertoáru nevymizela. (Inf. J. Bušek z Pelechu, nar. 1903.)
Je pravděpodobné, že některé tance staršího původu byly dříve jakýmsi privilegiem jednotlivých chodských vesnic, kde se také vypěstovaly k brilantnímu tanečnímu projevu. Dnes je řada tanců v repertoáru horního i dolního Chodska společná; platí to především pro zdejší klasické tance: sýkorku, manžestr, pádavec aj. Bylo by si přát, aby současná uspěcha-nost a honba za jevištní atraktivností jim jejich svéráz docela nesmazaly.