O. Zich, 25 ch. p. č. 20
Text: J. Jindřich CHZ, d. 3, č. 50.

Ten tranovský poklasný,
to je šelma nechčasný.
/: honí nás, bije nás,
ten by zasloužil provaz :/

Náš direktor, to je pán,
rozkazuje robotám.
/: robotě, tý slotě,
vod houterka k sobotě. : /

Párový figurální tanec.
Základní postavení a držení: dvojice v obvyklém držení zavřeném nebo CH levou ruku drží na pase D. Taneční kroky: rozhánivá polka se širokým nákrokem; široce nakračovaný obkročák – šlapák otáčený až o 180 stupňů.

Schema kroků:

Variant provedení se objevuje v podání mladší skupiny: Taneční kroky: přeměnný krok, poskočný obkročák.
1. a/ Přeměnný krok polobokem do středu kruhu – podle CH vlevo,
b/ s nadhoupnutím až nadskočením.
2. Přeměnný krok ze středu kruhu – podle CH vpravo.

Hudba.
Tanec.

T. 1. – 2.
Před vykročením do přeměnného kroku vlevo stranou se dvojice mírně vykloní vlevo, aby mohla rázně nakročit zespoda s výdupem. Paže se přitom skloní do předpažení dolů. Při vykročení kývnou zespoda vzhůru. Při vykročení vpravo stranou vyklonění vpravo a spojené paže dokončují kývnutí vzhůru, asi do upažení povýš a mírně se přitom poohnou (upažmo povýš).
3. – 4. Dvojice se otočí 4 poskočnými obkročákovými kroky dvakrát dokolečka. Kroky se našlapují výrazně svrchu, takže dostávají skočný charakter. Každý krok je doprovázen mírným výkyvem trupu a tím i kýváním spojených paží: při 0 podle CH levou nohou kývnutím paží dolů, při 0 pravou kývnutím spojených paží vzhůru. Poskočný 0 je tedy „rozkývaný“, čímž dostává veselý a živý charakter. ( Popis podle podání O. Královce a K. Pivoňkové, Bonuš, 1955, s. 183 – 185.)

Tanec šotyš – z něm. schottisch, původně ecossaise patřil k oblíbeným tancům ve vlastenecké společnosti v období národního obrození. Šotyška – šotyš se rychle rozšířily zejména ve všech oblastech se základem české lidové kultury. Všude dostala svůj specifický krajový ráz. Jeho krokové i figurativní možnosti vyhovovaly zejména tak rázovitému stylu, jakým slynulo Chodsko.
Stylové provedení tohoto tance starší skupinou má obzvláště osobitý ráz pro postřekovské taneční podání; občasné polootevřené držení páru před výkyvy poskytuje příležitost sledovat i výraz prožitku tance v tváři a jeho „vychutnání“ v individuálních způsobech podání.

Tančili: Josef Etzl (1940) a Barbora Etzlová (1942), Jiří Kapic (1931) a Anna Kapicová (1936), Jiří Konop (1973) a Ludmila Konopová (1974), Jiří Královec (1962) a Marie Královcová (1973), Miroslav Královec (1962) a Jana Královcová (1966), Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934), Petr Polák (1965) a Veronika Poláková (1966). Hrála muzika ve složení jako v A.I.5.