Rekonstrukce: v provedení Vycpálkova souboru je pokusem o předvedení jednotlivých tanečních motivů v celistvé vazbě, která není při předvádění tance závazná. Vystihuje však například dynamiku a soulad jednotlivých motivů při použití jejich skladebního způsobu. Menuet byl původně tancem jednopárovým, v pozdější společenské praxi, zhruba kolem poloviny 19. století, byl vnímán také jako tanec v kruhu a v řadách. Všeobecně se zprvu ani v lidovém prostředí neužívalo způsobu zabočení rukou; u žen, jak o tom hovoří básník J. J. Langer16, bylo zvykem přidržovat si sukně při figuře klanění.
Základní taneční motivy v lidové tradici zachované: způsob postavení tanečníků a tanečnic proti sobě; bez držení a občasného spojení rukou napříč se zalomením loktů ruky povýš asi o úhel 100°; ruce v předpažení dolů anebo vzhůru při podtáčení D.

Základní krok: v jednom 3/4 – dříve 6/8 taktu, a) CH vykročí levou n. vpřed, D pr. vzad; s nepatrným vychýlením těla ve směru výkroku, b) přísun CH pravou, D levou nohou do výponu, c) poklesnutí z výponu na plná chodidla (s lehkým hmitem podřepmo), 2. takt – vzájemná poklona.

Na Královéměstecku byl zapsán F. Suchým další způsob kroku a choreografického útvaru:
Dvojice se postaví proti sobě ve dvou kruzích: CH zády do středu, D na vnějším kruhu, podají si obě ruce v předpažení poníž;
1. takt: CH 3 kroky vpřed, D vzad;
2. a) přísun pravou CH, levou D do výponu spojného;
b), c), pustí se, ruce v bok a vzájemná poklona;
3. – 4. takt = 1 . – 2. taktu, v opačném pořádku na původní místa;
5. – 6. takt= 1. – 2. taktu.
7. – 8. takt = 3. – 4. taktu.

Srov. další taneční motiv v popisu minetu ze Strážnice u Mělníka D. 17.
Ve východočeských minetech se vyskytuje ještě motiv podtáčení děvčete pod spojenýma pravýma rukama dvojice a v podání Vycpálkova souboru naznačující tzv. „okénko“, které uplatňovalo, stejně jako východočeský „pavouk“, i prvky převzaté ze soudobého lendleru, který také záhy zaujal dříve privilegované místo menuetu. Konečnou podobou tanečního kroku minetu byla „velmi kolébavá“ sousedská nebo valčík (Hajný 1894). Zachovaným tanečním motivům nejlépe odpovídá struktura hudebního doprovodu v nejstarším zápisu J. Rittersberka, kterého se přidržují i zápisy Hajného, Suchého a další východočeské notace Zemánka z Chrudimska. Adámka z Hlinecka a Vycpálka z Rychnovska. První půlová nota ve všech lichých taktech vystihuje totiž styl výrazného zhoupnutí kroků, jimiž jsou naznačeny také určité kadence tanečního provedení.

Popis: viz. cit. sbírky. Výklad: H.L.
Taneční příprava: D. Stavělová
Hudební úprava: M. Rychta

Tančí a hrají členové Souboru Josefa Vycpálka z Prahy: Pavel Battěk (1958) a Jana Rychtová (1946), Adam Cipra (1975) a Dana Dobrovodská (1959), David Drha (1976) a Alexandra Gjurová (1963), Ondřej Pfeffer (1956) a Pavlína Čermáková (1963), muzika jako v D. 2.

Počkej, Johanes, jak ty dostaneš,
že jsi polámal Bábrličku.
Já ji nelámal, já ji miloval při měsíčku.

***

Pojmenování „minet“ je převzato z italského názvu „minuette“ pro původem francouzský dvorský společenský tanec „menuette“ (menus pas) – drobných krůčků pro všechny fáze vývoje menuetu charakteristických. Ve vyšší i velkoměstské společnosti zaujal místo krále tance od 17. až do konce 18. století, kdy se začal šířit i do maloměstského prostředí a byl převzat též do lidového tanečního repertoáru. Zde se jeho tradice udržovala až do poloviny století 19. Svědčí o tom nenahraditelná zpráva J. J. Langera České prostonárodní obyčeje a písně, ČČM 7, 1834: O tanci minetu: „Sem náleží též naše starožitná, netoliko v městech, ale skoro i po vsích již zapomenutá „nabíhaná“. Ráz její zajisté je onen, jakýž má do sebe francouzský minuet, nikoliv tak přísný není, tak dřevěný, ale živější a rozmanitější. Tančívala se obyčejně o svatbách, a to ne bez příčiny, nebo význam její jest milost, namlouvání,
svatba…“ V líčení svatebního děje se k menuetu ještě jednou vrací: „Co pak se samého tance, totiž staročeského minetu týče, tenť zajisté ještě v konečné zapomenutí neklesl; i přesvědčen jsem, že staří takměř všichni, z mladších pak větší díl se na tyto ještě nedlouho uplynulé doby pamatuje, když babičky naše, pozvány jsouce na svatbu, své hedvábné zástěry a širokánské sukně ve starodávném minetu roztahovávaly, jako páv se dvoříce a svým někdejším nápadníkům – nyní ovšem již starouškům – zbořeniny a drahé pozůstatky své někdejší krásy ukazujíce; avšak i upamatování prý milé jest“.
Obsáhlý rkp. sešit tanečních melodií J. Hartla ze Staré Paky z 1. desítiletí 19. století rovněž uvádí i menuety a nesčetné lendlery starého rázu, které je nahradily – a to i v původní funkci „minetu“ jako tance svatebního.

Mělnicko je oblast, která leží podél dvou největších českých řek Labe a Vltavy. V okolí řek je rozsáhlá rovina s lužními lesy, úrodnými poli, na kterých se pěstuje převážně pšenice, žito, kukuřice, řepa, zelenina a vinná réva. Dříve tento kraj byl zcela zemědělský. Dnes je tu velký průmysl chemický a elektrárenský. Historie oblasti je bohatá a obdařena mnoha kulturními památkami. Centrem je Mělník, město vína. Do dějin vstoupil pod jménem Pšov. hradiště to slovanských Pšovanů, z něhož pocházela
kněžna Ludmila. Od dob krále Karla IV. se stal věnným městem českých královen.
V roce 1949 vznikl na Mělníce soubor lidových písní a tanců kpt. Jaroše. Jeho zakládající členové – Kovanda, Kroupa. Dvořáková – se začli zajímat o lidové písně a tance tohoto kraje. Několik jich našli ve sbírkách Holase, Hajného, Erbena. Potom pátrali v archivu pšoveckého zámku, kde našli pár zapomenutých písní i tanců. V padesátých letech pak další členové souboru se zaměřili na sběr v terénu. Další poznatky získali od starých pamětníků v obcích Chloumek, Strážnice, Vysoká, Nebužely,
Mšeno, Borek, Újezd, Přívory ad.
Všechny tance i písně v této oblasti jsou velmi poetické, jako celá krajina. Tančí se poklidně, uvolněně, plynule a zeširoka.

Eva Hanziková – Háková