1. píseň /B.I., č.9/

Dybych já miéľ takovú panenku,
ja co by všecky leta,
co by všecky leta jako kvítek kvétła
a dycky mladú była.

Dybych já ti měla všecky leta kvésti,
a dycky mładú býti,
ty bys mi moséł zas všecky hvězdy sčítat,
co ich na nebi svítí.

2. píseň /B.I., č. 49/

Co sem se pod okny nastáł,
studenej voděnky naptáł,
nechtěła má miłá stati,
studenéj voděnky dati.

Nechoď k nám, synečku, nechoď
ani k nám muziky nevoď,
nebudu, synečku, tvoja,
nedá mi maměnka moja.

3. píseň /B.I., č. 53/

Už synečka vezú přes zelenú mezu,
už mu ukazujú tu brněnskú vežu.

Neukazujte mi téj brněnskéj veže,
rači mi ukažte méj milenky dveře.

Maďara /B.I., č. 65/

Dohrávka – Coda /B.I., č. 65/

„Koulaná bývala na Zlínsku nejoblíbenějším, ba za stara takměř jediným tancem. Hudebníci zasedli za stůl, první houslista, jenž byl jako kapelníkem, obyčejně stál. Přistoupil šohaj, hodil dvougrošku na cimbál a zanotil píseň, houslista a s ním ostatní muzikanti ihned vpadli v jeho zpěv a hráli píseň tu … pořád ji opakujíce, ovšem s modulacemi a variacemi přerozmanitými, až jiný šohaj z kola k cimbálu s novou písní a s novou dvougroškou přistoupil. … Když tedy hudba zahrála, napřed tanečník, který si zaplatil, kývl na svou tanečnici, pak přidružily se ostatní páry. Napřed tanečnice, držíce oběma rukama letnice (sukně), jež jako zvon vzduchem se naduly, kdežto rubáč (spodnice) těsně k tělu přiléhal, jedna za druhou se točily krokem drobným, nohu za nohou napříč kladouce, za nimi pak tanečníci krokem ostrým postupovali, rytmem zvláštním, jako by na nohu napadal nebo přichromoval, tu zase vesele až do stropu poskakujíce, v taktě luskajíce na krajačky a rukama o holénky čižem a o nohavice pleskajíce. To trvalo, co hudba píseň tři, čtyřikráte zahrála, někdy i déle. Pak zastavil se tanečník, vzal svou tanečnici sobě naproti rytmicky postupující, zatočil se s ní několikráte vpravo, potom zase vlevo, pak několik kroků popocházeje tanečnici nadzdvihnuv pustil, ana již zase s ostatními kolem se točila jako z počátku. Jedna koulaná trvávala třeba čtvrt hodiny i déle. Při tom ruce a nohy a všecko tělo ustavičně taktem se pohybovalo a každá žilka v těle hrála. Jednotlivé obraty dály se rozměrem tak přesným, s takou přirozenou elegancí, že se bylo čemu podívati. Tanec a hudba všechnu mysl tanečníkovu zaujaly a jako opojily, tu ten, tu onen tanečník z kola zanotil obyčejně jen několik taktů písně, jako ze sna. (Tanečnice nezpívaly.) Koulaná hrála se rytmem hbitým a živým, první nota jednotlivých taktů, jmenovitě těch, kde byl v tanci obrat, vyrážela se ostře a důrazně.“ (B I. s. 2)
„Koulaná končívala se buď „kodou“ anebo „maďarou“, kterouž tančili do kola drobným krokem, mužští poskakujíce, krajačkami luskajíce a rukama taktem o holénky nebo nohavice pleskajíce. Seřaděni byli tanečníci jak na počátku koulané stáli, ženské všecky napřed řadou, mužští za nimi, při čemž napořád k sobě obráceni zůstali, nic se neotáčejíce“. (B I. s. 25)
„Kúlaná, koulaná, gúlaná, kúlaný“ – různé názvy pro točivý tanec ze Zlínska, z rozmezí mezi Slováckem a Valašskem. Jak vyplývá z Bartošova popisu, doplněného několika výzkumy v Mladcové a okolních vsích ze začátku padesátých let, se skládal z předzpěvu (z počátku si předzpíval pouze jeden tanečník, ostatní se k němu připojili i se svými tanečnicemi, tanečníci se připojili i ke zpěvu). Pokud se ještě zpívalo, pak se v rytmu písně na místě pohupovali: v lichých taktech jedním přísunným krokem vnější nohou vpřed, v sudých taktech vnitřní nohou vzad. Přísun je vždy ukončen malým hmitem podřepmo. Spojené vnitřní paže dvojice se mírně pohybují spodním obloukem v lichých taktech vpřed, v sudých vzad. Další písně mohli předzpívat jednotliví tanečníci v průběhu tance.
Druhou taneční figurou je individuální projev. Ihned po zpěvu první sloky úvodní písně se tanečnice roztočí po kruhu před tanečníkem. On ji následuje různými kroky, poskoky atp. s potlesky do dlaní, na nohavice i na holénky. Svůj pohybový projev doprovází občas zavýsknutím.
Pak následuje společné víření v postavení pravými a levými boky k sobě obyčejnými klidnými kroky, vykračuje vnitřní noha.
Pak opět může někdo zazpívat – třeba jen začátek písně. A celá skladba se rozvíjí znovu.
Tanec končí dohrávkou-kodou, při které obvykle dvojice ještě na místě víří a na konec může tanečník tanečnici vyzvednout.
Nebo muzika zahraje maďaru. Ta se tančí dvojím způsobem. Buď se dvojice otáčí v kolovém držení jako u polky dupavým přeměnným krokem (všechny tři první osminy jsou vyšlapány důrazně celou plochou chodidla). Nebo dívka ustupuje před chlapcem tímtéž krokem – ve čtvrté osmině výdrž ve stoji na jedné noze, koleno trochu povoleno, druhá noha pokrčena mírně přednožmo, chodidlo vodorovně se zemí. Chlapec totéž vpřed. Občas mezi maďarovým krokem poskočí, přidupne, udělá „holubce“: odražením z jedné nohy, druhá se odmrští stranou a v letu k ní přirazí noha odrazová (chodidla se srazí v letu) a ihned se zase dopadne zpět na odrazovou nohu. Totéž potom v dalším taktu opačnou nohou a opačným směrem. Rytmus: eeq
V závěru maďary může tanečník opět tanečnici vyhodit do výšky. Tanečnice se ho drží ze stran za ramena. Při výskoku nekrčí nohy.

Popis některých prvků a kroků.
1. Zpěv taneční písně. Přenášení váhy přísunně vpřed a vzad s výkyvy spojených vnitřních paží (vnější připaženy, levice chlapce gestikuluje) vpřed a vzad.
2. Individuální projev tanečníka a tanečnice
Dívka se otáčí doprava s postupem vpřed po kruhu klidným přešlapováním z nohy na nohu.
1. takt: 1. doba: vykročí pravá noha špicí zevnitř. Noha došlápne lehce na celé chodidlo přes přední část. Otočení o 180° vpravo.
2. doba: krok levou nohou před pravou s otočením o 180° vpravo. Noha vtočena špicí dovnitř („napříč“ před špici pravé nohy). Došlápne rovněž zlehka přes přední část chodidla.
Otáčení je hladké a plynulé. Paže podél těla – přidržují leknice.

Chlapec postupuje rovně vpřed za točící se dívkou různými kroky.
Krok poskočný s pokrčováním druhé nohy přednožmo. Potlesky.
1. takt: 1. doba: krok pravou nohou vpřed na celé chodidlo.
Potlesk.
2. doba: ostrý poskok nebo podtrh pravého chodidla, levá noha pokrčí přednožmo.
Totéž opačně. Potlesky libovolně: do dlaní – na první dobu, na pokrčené stehno nebo na holénku (ve druhé době taktu) atp.

Krok s „přichramováním“ – přidřepáváním
1. takt: 1. doba: rázný krok pravou nohou vpřed nebo mírně vpravo vpřed, obě nohy na celých chodidlech, kolena pokrčena a pravé vytočeno ven.
2. doba: napnutím kolen malý rázný krok levou nohou vpřed. Paže ve volném gestu.

Krok s přidřepáváním – bez potlesků nebo s potlesky.
1. takt: 1. doba: krok pravou vpřed, koleno napjato. Potlesk pravou dlaní do levé.
2. doba: levá noha se zvolna přisouvá k pravé. Po dokončení přísunu podřep.

Krok s různými druhy výskoků a doprovodných pohybů druhé nohy v letu.
Krok s výskokem na noze výkročné a se srážením obou chodidel v letu („luskání holubů“ též „holubce“).
1. takt: 1. doba: krok pravou nohou vpřed a současně odrazem z pravého chodidla sražení chodidel vnitřní stranou únožmo dolů vlevo. Celé tělo mírně nakloněno doprava (ve směru nohy odrazové). Paže ve volném gestu.
2. doba: doskok na pravou nohu. Noha došlápne skoro na stejném místě, odkud vykročila, nebo jen nepatrně vpřed.
2. takt: jako 1. takt, ale opačnou nohou a na opačnou stranu. Poskoky odvozené z kroku poskočného, z poskoků na jedné noze a s doprovodnými pohyby druhé nohy (různé improvizované skoky). Též střídání skoku do dřepu a výskoku s rozmanitě obměňovaným pohybem druhé nohy atp.

3. Víření dvojic na místě vpravo a vlevo: postavení pravými nebo levými boky k sobě. Držení v objetí – dívka ruce na chlapcových pažích, on ruce pod jejími lopatkami.

Krok v postavení pravými boky u sebe:
1. takt: 1. doba: oba krok pravou-vnitřní nohou celou plochou chodidla vpřed po obloučku. Špice vytočena zevnitř.
2. doba: krok vnější nohou vpřed, špička vtočena dovnitř.
Chodidlo došlápne příčně před nohu vnitřní.
Krok je měkký, klidný, plynulý, obcházivého až snad mírně obíhavého rázu. Tempo se nyní ustálilo spíše volnější. Podle Bartoše by mělo být „hbité a živé“. V posledním taktu víření – na konci nápěvové fráze – přetočení opačnými boky k sobě naznačeným krokem přeměnným – vykročí rovněž vnitřní. Mezi vířením může dvojice podle Bartoše postupovat několika kroky vpřed. Držení jako u víření, ale volnější a čelem proti sobě. Snad podobně jako u vałaské z Rusavy:
1. takt – 1. doba: dívka krok pravou vzad, chlapec levou vpřed na celé chodidlo.
2. doba: mírné zapérování, až zhoupnutí na noze výkročné, druhá uvolněna.
2. takt jako 1. takt, ale opačnou nohou.
Dvojice takto postupuje několika kroky vpřed. Při této figuře mohl některý tanečník zazpívat další sloku písně nebo začít jinou píseň. Ostatní buď jen tančili nebo se zpěváci také přidali. Kroky vpřed po kruhu jsou ukončeny vyzvednutím dívky chlapcem (viz Rusava!). Po této mezifiguře se rozvíjí tanec znovu od individálního projevu.

Závěr – koda.
Při této dohrávce dvojice vířily až do konce. V závěru mohl tanečník tanečnici vyzvednout.
Jindy se tančila maďara:
1. Maďara „polková“. Na způsob dupavé, rázné polky (viz. nahoře).
2. Maďara s postupem dvojic vpřed. Tančí jednotlivé dvojice po kruhu čelem proti sobě, dívka pravým, chlapec levým bokem do středu, ruce v bok. Dvojice postupuje dupavým přeměnným krokem vpřed po kruhu (popis kroku viz nahoře). Základní maďarový krok chlapec přizdoboval různými ciframi a „luskáním holubů“ (viz u individuálního projevu).

Tančili v sólovém provedení (1:25.48) Jiří Perůtka (1933) a Libuše Perůtková (1939), v hromadném provedení (1:31.13) Jaromír Šála (1967) a Jitka Perůtková (1962), Jan Kořenek (1960) a Ivana Hofmanová (1965), Miroslav Zuzaník (1967) a Jana Kučerová (1970), Ivo Rochla (1965) a Lenka Kamenářová (1972). Hrála muzika souboru Kašava z Lukova u Zlína ve složení primáš Karel Král (1974), obligátní housle Miroslava Garguláková (1974), housle terc Pavla Jurásková (1975) a Jana Lucká (1974), houslový kontr Eva Kočičková (1974), violový kontr Jan Dudr (1976), klarinet Rostislav Jež (1975) a David Pavlištík (1972), kontrabas Jiří Straka (1972) a cimbál Martina Fuksová (1972).