Pány muziganty, kerý vyšjéj!
Co je po tem dýfčaty,
ked mu roky prejdú,
keby mało sto złatých,
ony sa mu zejdú.
Pány muziganty a mne do tła!
Nechytaj ma za kolena, sú tam samé kosti,
ešte vyšéj, ešte vyšéj, dojdeš do radosti.
A ta svatá Katerina aj ze svatú Helenú
nechaly si vymalovat nýže pupka jelenú.
Tanec byl nazýván též „vyskakováný do stropu“ nebo „skákáný ke tłu“. Jde o „lhotácký“ protějšek tance do skoku, zrekonstruovaný podle vyprávění MVDr. Vladimíra Pavlíka. Muži stáli před muzikou a postupně se střídali ve zpěvu písní k tanci: „Kerý vyšjéj“ (=do skoku). Na opakování nápěvu nebo na určitou část některých písní vyskakovali co nejvýše od země ke „tłu“ – do stropu, až se dotýkali jednou rukou „tła“, trámového stropu a druhou případně tleskali ještě na holeň (nejlépe se jim skákalo v krpcích). Vladimír Pavlík uvádí ještě výrok gajdoše J. Sobka, který povzbuzoval chlapce ke skákání slovy: „Hnyte sa, chuapci, kerý vyšjéj“ a po odzpívání písně pokračoval: „Jách za muady až do tuy huavú trískau“.
Pozn.: Technika výskoků byla patrně podobná jako ve Velké. Jak z názvu vyplývá, šlo o tanec prestižního rázu.
Tančí Petr Prášek (1960) a Vít Prášek (1971), hraje Horňácká muzika z Nové Lhoty jako v B. 6.