Volná suita lendlerových prvků získaných výzkumem u současných pamětníků a choreograficky zpracovaných Miladou Bláhovou.
Ukázka jednoho z motivů hudebního doprovodu:

Lendler je vláčný figurální tanec, pravděpodobně jeden z prvotypů valčíku, charakteristický pro celou oblast jižního Německa, Horního Bavorska, Tyrol, Štýrska aj. Na našem území byl hojně tančen na Chebsku, Karlovarsku, Chodsku a v dalších přilehlých oblastech. V české verzi lendlerů se zachovaly některé improvizační taneční kadence, vlastní našemu projevu (viz oddíl Chodsko). Základním krokem je vláčná sousedská houpavého nebo šoupavého rázu. Tomuto provedení odpovídají staré názvy našeho tance „zdlouha“ nebo „šoupavá“, později shrnuté do názvu sousedské.
Při zdejším silném národnostním smíšení obyvatelstva je pravděpodobné, že figurace i taneční prvky byly příbuzné. Zdá se, že pro české prostředí byly charakteristické zejména hornické zábavy, kde již záhy vévodila harmonika. V paměti informátorů se zachovaly kromě vzpomínek na hornické zvyky běžné české tance: šotyška, špacírka, valčík, polka a jiné kolové tance, z nichž některé měly lokální označení -Staroledecká polka, která, stejně jako Havířská čtverylka, byly již zlidovělými skladbami. Soudě podle zachovaných textů písní k těmto tancům panovala na hornických zábavách svérázná nálada.

Je zcela přirozené, že svérázné pohybové prvky v lendle-rech tančených obyvatelstvem německé národnosti byly i na českých zábavách imitovány. Týká se to například následujících tanečních individuálních „ozdob“ daného kroku, zachycených na kazetě.
a/ často je ve skladbě na snímku kladena při lendlerovém posunu volná noha za výkročnou,
b/ krok svrchu našlapovaný (jakési „plížení“) vpřed a vzad,
c/ při otáčení v protisměru tance se volná noha hbitě ohýbá nazad až k hýždím (CH),
d/ podup střídavě na obou nohách zároveň nebo střídavě na jedné n. v širokém rozkročení,
e/ časté otáčení houpavě vyšlapávaným krokem s kymácením těla,
f/ otáčení dokola s poskokem na jedné noze,
g/ výměna tanečnic – CH pohodlně čeká, až k němu tanečnice dojde; ad.

Imitace svéráznosti se projevuje rovněž v gestikulaci a ve furiantském držení tanečnice: např. jednu ruku na pase D poníž, nebo stočení ruky D za její záda či pod podpaží CH a podobně (viz snímek).

Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy: Luboš Kepka (1965) a Markéta Kroftová (1961), Petr Kepka (1958) a Lada Kubíková (1965), Jaroslav Pokorný (1948) a Milena Pokorná (1958), Miloš Zelenka (1963) a Šárka Wiesnerová (1966), muzika ve složení František Kos (1947), Anna Kosová (1950), Miroslav Novák st. (1939), Miroslav Novák ml. (1966), Helena Soukupová (1973), Kateřina Soukupová (1969), Vladimír Šik (1965) a Helena Žiláková (1953) – housle, Pavel Egermaier (1971) a Jiří Krásný (1964) – klarinety, Zdeněk Bláha (1929) – kontrabas.