Rozsáhlou a tematicky diferencovanou složkou tradiční kultury jsou lidové obyčeje, v etnologii obvykle zahrnuté pod pojmem obyčejová tradice, obřadní kultura, příp. zvykosloví. Patří k nim jednak projevy vázané na určitá data kalendáře (kalendářní obyčeje, nebo také výroční obyčeje), jednak na běh lidského života (rodinné obyčeje, obyčeje životního cyklu). Specifickou oblast tvoří obyčeje vázané na určité sociální skupiny (agrární obyčeje, vinohradnické obyčeje, řemeslnické obyčeje, obyčeje horníků, učňů a tovaryšů, studentů atd.).

Lidové obyčeje se vyznačují poměrnou stabilitou. Tradice jako forma předávání kulturních hodnot v lokálním společenství hrála podstatnou úlohu při jejich udržování. Současně působily i tendence opačné, vedoucí ke změně. Příznačným rysem obyčejů je jejich synkretická povaha, kdy vedle relativně starých prvků působí jevy nové, překrývají se kulturní prvky náležející různým dobám. Při dokumentaci obyčejů sledujeme jednak stránku jejich nositelů – aktérů, iniciátorů, organizátorů (děti, mládež, ženy, muži, rodina, spolek, zájmová skupina), jednak samotný průběh, výrazové prostředky obyčeje (pohyb, zpěv, hudba, proslovy, artefakty materiálové povahy).

Obyčej chápeme v obecném smyslu jako tradicí určený způsob chování, který je v daném společenství všeobecně přijatý, rozšířený a ustálený; uplatňuje se v opakovaných situacích každodenního života, ale zejména při významných momentech života člověka, společnosti, přírody; je součástí systému společenské komunikace. Některé obyčejové projevy současnosti mají povahu obřadu-rituálu: obřad provází přelomové události v životě člověka, jeho vykonání je podmínkou uznání a potvrzení platnosti důležitých změn (např. požehnání rodičů snoubencům při svatbě, rozloučení se zemřelým). Svátky jsou stabilizovanou kulturní formou společenského a rodinného života. Přispívají k jeho ozvláštnění a cyklizaci; jejich osou jsou data v kalendáři, jež určuje jednak křesťanská tradice (Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky, svátky zemřelých), jednak občanská (svátek 1. máje, Mistra Jana Husa, 28. října aj.). Slavnost je pak fenoménem společenským (shromáždění lidí) a kulturním (idea, program, náplň); je vázána obvykle na instituci, která ji pořádá. Z tohoto hlediska může jít např. o slavnost církevní, spolkovou, obecní–městskou, národní či státní (Boží tělo, primice, svěcení stříkačky, slavnost rodáků, jubilejní slavnost obce, školní slavnost vánočního stromku aj.). Název zvykosloví (paralelní např. k pojmosloví, bájesloví) používaný v národopise pro oblast zaobírající se výzkumem a studiem obyčejů se užívá i jako zastřešující termín pro tuto oblast, pro muzejní sbírky aj.).

3.1 Kalendářní obyčeje

vázané
– na cyklus života přírody v běhu roku
– na svátky církevních světců v kalendáři
– na občanské svátky v kalendáři

3.1.1 Obyčeje konce masopustu

Období od svátku Třech králů do Popeleční středy. Datum Popeleční středy je pohyblivé. Období masopustu, které vrcholí dny před Popeleční středou, se končí zpravidla v únoru nebo v březnu. Názvy jsou krajově rozmanité (masopust, ostatky, fašank, voračky, končiny aj.). V tradiční kultuře je to čas svateb, zabíjaček, zábav, obchůzek masek. Do posledních tří masopustních dnů se soustřeďují mnohotvárné, bohaté a svým původem a funkcí různorodé obyčeje – obchůzky, přestrojování, zvláštní jídla, tance a taneční hry, divadelní scénky a zábavy, v nichž se projevovala mužská chasa, ale i ženy, děti, cechy, spolky.  Všeobecným znakem masopustního období jsou také masopustní merendy a plesy, příznačné pro městskou kulturu. Jako spolková sokolská maškarní zábava se rozvinuly od konce 19. století šibřinky.

3.1.1.1 Obchůzky masek a maskování: Obchůzky maskovaných postav s muzikou se vyskytují dosud na mnoha místech; skladba maškar je velmi pestrá, od starých typů zvířecích masek (medvěd, kůň),  “světa naopak” (muži převlečení za ženy) a cirkusových postav k maskám zpodobujícím a parodujícím rozličná zaměstnání, povolání stav, zástupce jiných etnik (žid, cikán), s aktualizační tendencí k současnosti (postavy z televize, bezdomovci aj.). V tvorbě masek se mj. projevuje tvořivost a nápaditost jednotlivců i skupin.

3.1.1.2 masopustní  pečivo, formy a místní názvy: Typické jsou různé druhy smaženého pečiva (koblihy, šišky,  boží milosti různých tvarů a názvů) pro návštěvníky a účastníky obchůzek. Dnes jsou mnohde jediným připomenutím tohoto období.

3.1.1.3 předávání masopustního práva, obchůzka s právem: Obchůzky byly v tradiční kultuře záležitostí svobodné chasy, jíž uděloval starosta svolení k pořádání zábav. Odznakem této pravomoci byla ozdobená hůl (šavle), právo,  s nímž masopustního navštěvovali domy,  pod nímž se pak v hostinci konaly různé žertovné soudy za zdánlivé přestupky přítomných občanů. Ostatkové právo, příznačné pro tradici Hané, se příležitostně udržuje dodnes. V průběhu 20. století pořádají maškarní průvody a zábavy většinou spolky (hasiči).

3.1.1.4 pochovávání basy (masopustu, bakusa aj.): Konec období je vyjádřen v  pochovávání basy (masopustu), lidové hře parodující církevní pohřeb. Hlavní motiv vycházel z nastávající postu se zákazem zábav a muzik. Konec tohoto období  ztělesňovala basa (příp. loutka, Bakus). Ve scénce s kostýmovanými postavami (kněz, kostelník, plačky) zaznívají žertovné promluvy aktualizované  známými příhodami a vlastnostmi místních lidí. Vystoupení pořádají  muzikanti, divadelníci, spolky, zvláště hasičské, a to na vesnici i ve městech, kde má obyčej asi svůj původ. Udržuje se na venkově porůznu dodnes.

3.1.2 Jarní a velikonoční obyčeje

3.1.2.1 obchůzky s figurou smrti (vynášení smrti, zimy): Obchůzka dětí s figurou  znázorňující smrt, zimu. Váže  se k Smrtné neděli. Figura má převážně ženskou, ale  i mužskou podobu (Smrtka, Mařena, Smrťák). K obchůzce, jejímiž interprety jsou děti (dříve i mládež), zejména dívky, se vážou obřadní písně a říkadla. Starší formou vyvrcholení obchůzky je ničení loutky a poté společné pohoštění. Smrtná neděle – v církevním kalendáři postní neděle dva týdny před Velikonocemi.

3.1.2.2 obchůzky s májkem (letečkem, jedličkou): Obchůzka děvčat s ozdobeným stromkem (májkem, letečkem, jedličkou), provázená obřadními písněmi, říkadly, popěvky. Váže se převážně ke Smrtné neděli (navazuje vynášení smrtky nebo mu předchází), někde k neděli Květné. Květná neděle –  postní neděle týden před Velikonocemi.

3.1.2.3 Velikonoce

V křesťanství nejdůležitější svátek roku zasvěcený vzkříšení  Ježíše Krista. Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku. Předchází jim přípravné období jarního postu, vrcholí ve velikonočním týdnu (pašijový, svatý týden), který začíná na Květnou neděli a končí velikonoční nedělí. V tradiční kultuře se na Velikonoce vážou obyčeje spojené s příchodem jara a nového období. Jsou to obřadní úkony spojené s očistou (obřadní umývání na Zelený čtvrtek, Velký pátek), s novým ohněm (pálení jidáše na Bílou sobotu), s  čerstvou zelení (pomlázka).

3.1.2.3.1 velikonoční klepání: Velikonoční klepání – obchůzka chlapců se samoznějícími zvukovými nástroji (idiofony) v čase od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty. Ohlašují čas namísto kostelních zvonů, které jsou podle církevní tradice zavázány. Obchůzky mají různé regionální názvy, obyčejně v návaznosti na nástroje (klapání, hrkání, řehtání, harfování aj.), a poměrně pevnou organizační strukturu podle věku účastníků. Obchůzku a vlastní hlučení řídí nejstarší.

3.1.2.3.2 velikonoční pečivo: Velikonoční pečivo různých tvarů a názvů: zoomorfní pečivo velikonoční beránek (v křesťanské symbolice představoval oběť za utrpení Ježíše Krista), jidáše různých tvarů (figurální, esovité tvary), mazanec, babůvka (bochníkového tvaru).

3.1.2.3.3 velikonoční pomlázka: V  tradiční kultuře je označením obyčeje, který se váže k poslednímu dni Velikonoc, a to mrskání dívek a žen spletenými vrbovými pruty. Pomlázka znamená také samotný prut, který má řadu dalších místních a krajových označení (žíla, pletenec, mrskačka, tatar aj.), i dar za obřadní bití. Také samotný obyčej má řadu regionálních názvů (mrskut, šlahačka, šmigrus aj.). Pro severovýchodní Moravu  a Slezsko je charakteristické namísto pomlázky polévání  žen a dívek vodou; místy se oba obyčeje prolínají. Magický význam mrskání vrbovými pruty  souvisel s vírou v plodonosnou a životadárnou sílu vegetace, která se dotykem přenášela na člověka. Tradiční odměnou za pomlázku jsou malovaná vejce, v současnosti přibývá novodobých forem (perníky, stužky). Různé způsoby pletení pomlázky ze 4-8 prutů. Velké 2 metrové pomlázky s pentlemi se uplatňují při mrskutu dospělých mládenců.

3.1.2.3.4 zdobení vajíček (kraslice): Vejce (příp. výdumek) barvené a zdobené různými způsoby, dar při pomlázce.

3.1.2.3.5 hry s vejci: tradiční hra dětí, odehrávající se na loukách, má různé formy (koulení vajec po nakloněné rovině, sekání vajec mincí, vyhazování vajec do výšky); udržuje se ojediněle.

3.1.2.3.6 zdobení hrobů o Velikonocích (kraslicemi, jívovými proutky, pomlázkou): Ve 20. století se rozšířil obyčej zdobit hroby (zejména dětí, chlapců) artefakty s velikonoční symbolikou – kraslicemi, pletenou pomlázkou.

3.1.2.3.7 velikonoční jízdy na koních

3.1.3 Májové obyčeje

Obyčeje, slavnosti a zábavy mládeže, vážící se k 1. květnu.

3.1.3.1 Stavění májů: stavění listnatých nebo jehličnatých stromů, s kmenem očištěným od kůry, s ponechanou korunou ozdobenou  stuhami a šátky před domy děvčat (individuální máje) nebo do středu obce (společný máj). Společné máje bývají ozdobeny praporem, figurou (dědek), lahví vína aj.; takový máj je středem zábavy s tancem. Je zvykem máj hlídat, neboť podřezání stromu znamená značnou újmu na prestiži místní chasy.  Stavění májů patří k živým obyčejům na mnoha místech a ve většině krajů. Máj je zdaleka viditelným znakem květnových dnů a tak prestižní snaha ji ubránit má dodnes svou váhu.

3.1.3.2 Kácení máje koncem května je spojeno s žertovnými, zpravidla improvizovanými scénkami  maskovaných postav podle tradičního schématu (jedni přicházejí máj podřezat a ukrást, druzí tomu brání). Získat zelený vrcholek z máje je prestižní záležitostí a dochází proto často k zápasu o něj.

3.1.3.3 Žertovné obyčeje v předvečer 1. května: psaní nápisů na silnici, dříve na vrata domů, vylévání vápenných cestiček mezi domy milenců: jejich smyslem je  zveřejňování vzájemné náklonnosti mezi dvojicemi mladých lidí, zveřejnění události v domě, vyjádření sympatie a i antipatie, obecné kritiky atd.

3.1.4 Svatodušní svátky, letnice

Pohyblivé církevní svátky na počátku léta, slavené 7 týdnů po Velikonocích. Podle církevního kalendáře patří do velikonočního cyklu.

3.1.4.1 Svatodušní královské průvody: obyčej volit si krále a pořádat průvody a jízdy a hry s postavami krále a královny a jejich doprovodu v různých formách a s různými názvy): obchůzky děvčat s tancem (královničky, králky, chození s královnou), pěší průvody a  jízdy chlapců na koních s králem (honění krále, jízda králů, hra na krále). Objížďky s králem na Moravě mají dnes podobu lokální folklórní slavnosti (Troubsko, Kralice, Vlčnov, Hluk). Živou součástí objížděk s králem je tradiční vyvolávání, v nichž vybraní mládenci (vyvolavači ve verších oslovují různé osoby, připomínají události, jež se v obci staly, vyzývají k dárku.

3.1.4.2 Hostiny v přírodě (škračenica, smažení vaječnice)  se udržují na severovýchodní Moravě podnes jako tradiční příležitostí k setkání rodiny, členů spolku a zájmových skupin.

3.1.5 Božítělové obyčeje

3.1.5.1 Boží tělo – v katolické církvi svátek ustanovení svátosti oltářní, reálné přítomnosti těla Ježíše Krista v eucharistii. Navazuje na velikonoční cyklus a připadá na desátý den po letnicích.

3.1.5.2 V tradiční kultuře se připisovala zvláštní moc zeleni a květům, posvěceným při procesí. Užívaly jako ochranné prostředky v domě, chlévě, v poli. Lidová tradice se projevuje mj. ve výzdobě čtyř oltářů a v tvorbě ornamentů z okvětních lístků před domy.

3.1.6 Výroční ohně

Pálení hranice dříví k určitým dnům v kalendáři: v tradiční kultuře to byl svátek sv. Filipa a Jakuba (30. 4.)  a sv. Jana Křtitele (24. 6.).

3.1.6.1 Pálení čarodějnic 30. dubna je i v současné době živým obyčejem na mnoha místech ČR. Je zvykem spalovat na hranici (má podobu kupy dříví nebo je postavena z  polen do kónického tvaru) slaměnou figuru čarodějnice, někde také házet do výšky březová košťata napuštěná smolou, dehtem. Iniciátorem obyčeje byla hlavně mládež, dnes jsou to často místní organizace. Obyčej je příležitostí k společnému posezení mládeže, rodiny s dětmi u ohně s občerstvením.

3.1.6.2 Memoriální oheň: pálení ohně 6. července na památku  upálení Mistra Jana Husa (lidově husovy ohně, husova hranice) vycházelo v 19. a 20. století z podnětu nekatolických církví a národně orientovaných spolků (Sokol), mělo ustálený průběh (lampionový průvod, oficiální proslov, zpěv písně Hranice vzplála tam na břehu Rýna).

3.1.7 Posvícení  (hody, kermaš)

Tradiční slavnost obce vázaná ke dni patrona kostela (nebo posvěcení kostela), spojená s hostinou, k níž se schází širší rodina a příbuzenstvo. Má společensky integrační úlohu. Představuje soubor obyčejů, zábav a her, k nimž se vážou zvláštní písně, tance a taneční hry, ale i pečivo, obřadní předměty, oblečení a ozdoby hodovníků. Obsahuje prvky společné (např. hodování, posvícenská husa, tradiční taneční zábavy, stánky s pouťovým zbožím, střelnice, kolotoče aj.) a krajově vyhraněné, spojené s tradiční úlohou chasy, zejména na Moravě:

3.1.7.1 stavění máje, zvláštní tance pod májí (zavádění, kola, zavádka, hošije)

3.1.7.2 volba představitele (představitelů) chasy, stárků

3.1.7.3 zvaní na hody

3.1.7.4 divadelně dramatické scénky (ortelování berana uvázaného k máji)

3.1.7.5 průvody mládeže s hodovým věncem a s hodovým právem (znakem představitelů chasy, stárků).

3.1.8 Sklizňové slavnosti

3.1.8.1 Dožínky (dožatá, obžínky): slavnost po ukončení žatvy, která se konala na rolnických hospodářstvích, na velkostatcích, v zemědělských družstvech. Jádrem dožínek je předávání věnce z obilí (hospodáři, majiteli či představiteli zemědělského podniku), které iniciují sami pracovníci při žních, a následné pohoštění. Vedle dožaté jako oslavy pracovníků po sklizni obilí sledujeme v 19. a 20. století slavnosti širšího společenského dosahu, pořádané spolky, politickými stranami, zájmovými sdruženími (obecní, spolkové, národní dožínky).

3.1.8.2 Dočesná: slavnost po ukončení sklizně chmelu, spojená s průvodem, předáváním věnce z chmelu (tyče ovinuté chmelem aj.), pohoštěním a zábavou. Rozvinuly se slavnosti širšího společenského dosahu (dočesná v Žatci).

3.1.8.3 Vinobraní: slavnost spojená se sklizní vinných hroznů; v průvodu bývá nesen velký střapec z hroznů, do slavnosti jsou zařazeny prvky starých vinohradnických zvyklostí (zarážení hory, čtení horenských práv). V podobě taneční zábavy, odehrávající se  v prostředí vyzdobeném hrozny a oživené žertovným pokutováním „zloděje“ hroznů, se vinobraní ujalo všeobecně, i v oblastech bez vinařské tradice.

3.1.9 Advent

Začátek  liturgického roku, období 4 neděl před Vánocemi. V tradiční kultuře  jsou pro tento čas charakteristické obchůzky s maskami, věštění, magické úkony na ochranu před škodlivými silami a také průvody maskovaných postav, představujících fantastické bytosti, světce, zvířata, žertovné figury atd. Prolínají se v nich kulturní vrstvy různého původu a charakteru. V poslední době se ujalo zdobení interiéru adventním věncem, jež má původ v německé tradici.

3.1.9.1 Obchůzky barborek v předvečer svátku sv. Barbory (4. 12.), bíle maskovaných dívek a žen. Vcházely do světnice a přikazovaly dětem, aby se modlily, pak nadělovaly ořechy, sušené ovoce, perník, cukroví. Dnes místy roznášejí třešňové větvičky.

3.1.9.2 Obchůzka lucek  v předvečer svátku sv. Lucie (13. 12.), bíle maskovaných žen. Lucky  představovaly ženy zahalené do bílých plachet. Charakter masky dotvářely rekvizity , které lucky držely v ruce, a také jejich chování (peroutkou smetaly prach, vřetenem či vařečkou klepaly přadlenám po prstech, sfukovaly dračkám peří, strašily děti). Nemluvily nebo vyluzovaly sykavé a vrčivé zvuky. Obchůzky se udržely místy  na východní Moravě.

3.1.9.3 Mikulášské obchůzky v předvečer svátku sv. Mikuláše (6. 12.): nejčastěji Mikuláše v tradičním převleku za biskupa (ornát, vysoká koruna na způsob mitry, berla), čerta s řetězem (v obráceném kožichu, s tváří  začerněnou tváří nebo v masce) a anděla (v bílých šatech, s křídly, se zvonkem a s košem naplněným dárky). Někde se k nim přidávají další maskované postavy, jež přetrvaly z bohatších mikulášských průvodů v minulosti (smrt v bílé plachtě s kosou, žid, laufr ověšený zvonky, Turek se šavlí, dragoun,  mouřenín, františkán, zvířecí masky jako koza, kůň, čáp aj.). Vedle dospělých se dnes převlékají za Mikuláše také děti – což je novodobým jevem, a je zvykem, že chodí více skupin. Živý obyčej v městech i na vesnici. V maskování se využívalo hlavně  domácích zdrojů a vlastní dovednosti.

3.1.9.4 Mikulášské pečivo: figurální pečivo z rohlíkového těsta pro nadílku dětem  Rozličné tvary (zejména mikuláši a čerti, páni, děťátka aj.) se modelovaly v ruce nebo vyřezávaly z plátu těsta, doplňovaly splétanými prameny těsta, sypaly mákem. Přetrvalo na Valašsku.

3.1.9.5 Přenášení sochy Panny Marie: lidová pobožnost po devět večerů před Štědrým dnem (novéna). Koná se každý večer v jiném domě, kam se přenese socha Panny Marie. Obyčej se udržuje ve věřících katolických rodinách ojediněle dodnes, jeho iniciátorkami jsou ženy. Má základ v biblickém vyprávění o hledání noclehu.

3.1.10 Vánoce

Církevní svátky na počest narození Ježíše Krista. V církevním kalendáři vánoční cyklus trvá od 24. 12. do 6. 1. Ve formování vánoční tradice se prolínaly staré slavnosti zimního slunovratu a obřady zaměřené na zabezpečení zdaru v hospodářství a rodině v nastávajícím roku s křesťanskými obřady a legendami.

3.1.10.1 Štědrovečerní pokrmy – v tradiční kultuře k nim patřila jídla, jimž lidová víra připisovala  v přeneseném významu vlastnosti vegetativní síly (z rostlinných produktů – obilnin, ovoce, mák, česnek). K tradičním štědrovečerním pokrmům patří jídla z hub, kyselého zelí, ovocné omáčky, různé druhy pečiva. christianizace zavedla  do vánočních jídel štědrovečerní rybu a oplatky. U katolíků byla štědrovečerní hostina byla postního charakteru.

3.1.10.2 Štědrovečerní věštění – tradiční způsoby předpovídání budoucnosti, které se zaměřovalo na úrodu, počasí, na poznání lidských osudů (z krájení jablek, z rozlousknutých ořechů, z počtu přinesených polínek, z házení střevícem atd.). Jako zábava se udržuje v rodinách dosud.

3.1.10.3 Betlémské stádo (ovce, chodění ovcí, békání) – štědrovečerní průvod chlapců se zvonečky, kteří hlasem napodobují ovečky. Pastýř přitom troubil a práskal prutem, dostával od hospodářů výslužku. K průvodu se přidali muzikanti a v této podobě – setkání občanů, dětí se zvonky a muzikantů se obyčej udržuje doposud (Moravskobudějovicko).

3.1.10.4 Zdobení vánočního stromu

3.1.10.5 Svátek sv. Jana Evangelisty (27. 12.) – v tradici je spojen se svěcením nového vína (jižní Morava).

3.1.10.6 Koláčová slavnost: zábava mládeže na Nový rok,  spojená s nakrojováním nazdobeného koláče (bábovky, dortu), který dostávaly služebné dívky  po skončení roční služby. V některých obcích na východní Moravě přetrvala koláčová slavnost jako zábava dospívající mládeže do konce 20. století.

3.1.10.7 Svátek Tří králů 6.1.: církevní svátek na počest biblických mudrců z Východu, kteří se přišli do Betléma poklonit novorozenci Ježíšovi a obětovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Je spojen s obchůzkou chlapců představujících biblické tři krále, kteří před domem zazpívali známou koledu a dostávali naturální a peněžní dárky, někde nosívali malý betlém a tyč se zlatou hvězdou. Tříkrálová koleda je pozůstatkem obchůzkových her, které chlapci předváděli po domech. V posledních letech  ji převzala  katolická Charita.

3.2 Obyčeje a obřady spjaté se životním cyklem člověka

3.2.1 Obyčeje při narození

3.2.1.1 návštěvy u šestinedělky (nošení do kouta)

3.2.1.2 dary rodičce

3.2.1.3 vítání do života

3.2.1.4 křtiny

3.2.2 Obyčeje při svatbě

3.2.2.1 požádání o ruku děvčete: Zvyk navazující na oboustrannou vůli obou mladých lidí uzavřít sňatek. Tradiční způsob, kdy snoubenec navštíví rodiče své dívky a požádá o jejich vyjádření, obvykle s kyticí. Náš zájem bude orientován na míru udržování této tradice jak v městském tak venkovském prostředí.

3.2.2.2 zásnuby: Veřejné obřadné potvrzení dohody o uzavření manželství, spojené s domácí oslavou obvykle u rodičů nevěsty za účasti příbuzných či přátel, při níž  si snoubenci vyměňují zásnubní prsteny a ohlašuje se zpravidla datum svatby. Náš zájem bude orientován na životnost tohoto jevu jak v městském, tak venkovském prostředí.

3.2.2.3 zvaní na svatbu: Norma  určující způsob zvaní svatebních hostí. Existovaly různé tradiční formy zvaní, a to osobním pozváním. Rozesílání tištěných pozvánek je novodobý způsob, jenž zdomácněl po polovině 20. století. Zajímá nás, kdo zve osobně a koho, zda  se ještě vyskytuje  funkce svatebního obřadníka, který osobně zve jménem snoubenců (zváč, družba aj.), kdy se v místě ujalo rozesílání písemných pozvánek.

3.2.2.4 předsvatební setkání mládeže: Setkání mládeže, příp. dalších osob, před svatbou s pohoštěním, hudbou, zpěvem, symbolizující ukončení svobodného stavu. Konalo se u nevěsty a bylo spjato s přípravou svatebních věnečků a vonic, ale pořádal je také sám ženich se svými přáteli. Sledujeme tedy, kdo toto setkání pořádá (zda ženich, či nevěsta nebo oba společně), kdy a kde se koná, jak se nazývá (zpívání, svíca, rozloučení se svobodou aj.), kdo se ho zúčastňuje,  jaké písně se při něm zpívají.

3.2.2.5 označování svatebního domu: Zvyk označovat dům nevěsty  břízkami, bránou, figurou aj.

3.2.2.6  svatební atributy: Zvyk označovat ženicha, nevěstu, svatební obřadníky (družbu, mládence) a  ostatní svatebčany  zelenou větvičkou, příp. věnečkem. Zaznamenáme druh rostliny (myrta, rozmarýn, krušpánek aj.) a názvy  (voničky, roucho aj.).

3.2.2.7 svatební dary: Jedná se o dary, které si navzájem vyměňují snoubenci (dar nevěsty ženichovi a ženicha nevěstě), dále o dar nevěsty (ženicha) nastávající tchyni a dary, které přinášejí pozvaní na svatbu. Zaznamenáme co se dává a dávalo dřív, jaký význam se připisuje hodnotě daru.

3.2.2.8 místo konání svatební hostiny

3.2.2.9 přinášení naturálních příspěvků na svatební hostinu: Tradiční způsob, jímž  sousedé a příbuzní přispívají (přispívali) na  pohoštění, obvykle naturáliemi. Zaznamenáme, zda, v jakém sousedském okruhu (malá obec, ulice, čtvrť) a v jaké míře se tato tradice udržuje.

3.2.2.10 zastavování svatebního průvodu: Obyčej zastavovat svatebčany na cestě na oddavky nebo z oddavek. Zaznamenáme název obyčeje (zalikování, zatahování, šraňk, brána), způsob (formu) zastavování a předmět, který se k tomu používá, místo, kde je svatební průvod zastavován. Náš zájem se orientuje na skupinu, která je iniciátorem a aktérem obyčeje (ženy, mládež, muži) a na folklórní projevy, jež se při obyčeji uplatňují (písně, tradiční proslovy).

3.2.2.11 požehnání rodičů: Obřad požehnání, který rodiče udělují ženichovi a nevěstě. Zaznamenáme zda a v jaké míře (v kterých rodinách) se udržuje, zda při něm působí svatební obřadníci (družička, družba, svědek), zda se udržují tradiční proslovy.

3.2.2.12 svatební obřadníci: Osoby, pověřené svatebními rodinami, které plnily v průběhu svatby obřadní, organizační a zábavné funkce. Zaznamenáme názvy těchto obřadníků (družba, družička, svat aj.) a jaké jsou jejich úlohy v současnosti.

3.2.213 Svatební pečivo: Pečené výrobky z mouky – koláče a dorty. Velká obřadní pečiva nahradily vesměs už v první třetině 20. století dorty. Zaznamenáme tvary, výzdobu, místní výrobce a jejich kreativitu, množství těchto artefaktů na svatbě. Dort, který dává nevěstě nastávající tchyní převzal tradiční úlohu daru. Bude zajímavé zjistit, jak je tento obyčej v současnosti rozšířen. Zaměříme se na úroveň lokálního povědomí o starších tradičních pečivech.

3.2.2.14 zkoušky: Obyčej, při nichž ženichovi a nevěstě je uloženo provést určité pracovní úkony (sekání dřeva, zametání aj.), z nichž se usuzuje na povahové vlastnosti novomanželů a prognózuje jejich budoucnost. Náš zájem směřuje také k iniciátorům obyčeje.

3.2.2.15 čas vhodný ke konání svatby: Lidová tradice určovala čas vhodný pro konání svateb (období masopustu, na podzim do adventu). Zaznamenáme, zda tato tradice působí. Naším zájmem bude také zjistit, zda  a do jaké míry platí pověra o nevhodnosti svateb v květnu (v máji na máry).

3.2.2.16 Pověry vztahující se k budoucnosti novomanželů: Nahodilé jevy v průběhu svatby, jimž lidová víra přisuzovala osudový význam pro budoucnost nového manželství. Naším zájmem bude zjistit, z kterých událostí, jevů, příznaků se věští zdar či nezdar manželství (plápolání svíce na oltáři, déšť, střetnutí svatebního průvodu s pohřebním, černá kočka aj.).

3.2.2.17 posypávání novomanželů plody: Obyčej pohazovat novomanžele plody (obilím, rýží, bonbóny jako náhražkou) byl prosperitním úkonem. Naším zájmem bude zjistit, jaký význam je dnes obyčeji přisuzován.

3.2.2.18 obyčeje a zábavy při svatební hostině: Rozmanité úkony, dnes zpravidla zábavného obsahu: čtení telegramů, rozbíjení talíře při vstupu novomanželů do místnosti, vybírání do střevíce, do talíře, nabízení nepravé nevěsty aj. Zaznamenáme místní formy těchto zvyklostí a jejich iniciátory. Naším zájmem je také zjištění, zda se udržují některé z tradičních svatebních her ((např. holení, podkování).

3.2.2.19 čepení nevěsty: Obyčej, jenž v tradiční svatbě potvrzoval změnu stavu nevěsty. Zaznamenáme současné, (vesměs zábavné) formy a smysl obyčeje.

3.2.2.20 únos nevěsty: Novodobý zvyk, při níž skupina svatebčané odveze nevěstu na neznámé místo. Naším zájmem je zjistit, jak je frekventována při současných svatbách a jaký je názor občanů na tento jev.

3.2.2.21 svatební výslužky: Obyčej dávat výslužku ze svatby svatebčanům, sousedům, příp. dalším osobám, obvykle v pečivu. Zaznamenáme, co se dává a jaký je okruh lidí, kteří dostávají výslužku. Zajímá nás i etiketa výslužky (úprava, způsob předání).

3.2.2.22 uspořádání  reálné svatby podle místní tradice: Naším cílem je zjistit, zda existují mezi občany snahy uspořádat svatbu podle místní starší tradice.

3.2.2.23 předvedení tradiční svatby na  slavnosti: Zaznamenáme vystoupení místní folklórní skupiny (souboru). Žádoucí je také zjistit, z jakých pramenů bylo pásmo sestaveno.

3.2.3 Oslavy životních jubileí a významných událostí

3.2.3.1 výročí svatby (stříbrná, zlatá, diamantová, platinová svatba): podstatou je blahopřání, obdarování jubilantů a pohoštění. Může mít jak stránku rodinnou, tak veřejnou, a to světskou i církevní (účast zástupce obecního úřadu, mše v kostele).

3.2.3.2 Oslavy významných jubileí v životě jednotlivce, narozeniny, jmeniny. Podstatou je blahopřání, obdarování jubilantů a pohoštění. Významnou úlohu hraje narozeninový dort se svíčkami.

3.2.3.3 První svaté přijímání, biřmování a konfirmace. Křesťanské církevní obřady potvrzující příslušnost k církvi, přijaté při křtu. Obřad je také rodinnou událostí, při kterém následuje slavnostní pohoštění a obdarování dítěte ze strany kmotrů.

3.2.3.4 vyhrávání Josefům a Annám. Vázalo se ke svátku Josefa (19. 3.) a Anny (26. 7.), v minulosti oblíbeným a velmi frekventovaným jménům mužů a žen (dostaveníčko, štandrle). Vyhrávali muzikanti i mládež na pokličky.

3.2.4 Obyčeje a obřady spjaté se smrtí a pohřbem

3.2.4.1 úkazy předpovídající smrt v rodině Pověrečné představy, podle nichž se smrt člověka v domě ohlašuje zvláštním znamením (zvl. sny, chování živočichů – houkání sýčka, vytí psa, kokrhání slepice, přírodní úkazy aj.).

3.2.4.2 úkony  prováděné v případě úmrtí člena rodiny Zvláštní úkony s cílem usnadnit netělesné duši co nejrychleji opustit příbytek (otevírání okna, zastavování hodin, zastírání obrazů a zrcadel).

3.2.4.3 pohřeb Komplex obřadních úkonů vykonávaných v souvislosti se smrtí a pochováním mrtvého, od konstatování smrti k uložení do hrobu a pohoštění po pohřbu. V minulosti, kdy převažovala úmrtí v domácím prostředí, byla skladba těchto obyčejů bohatší (např. úprava zemřelého do rakve a vystavení rakve v domě, co bylo spjato s ochrannými předměty a úkony, obřadní  rozloučení nebožtíka s domem, s místem-obcí).V současnosti sem patří večerní modlení  v domě smutku, vlastní pohřební obřad (průvod na hřbitov, církevní, příp. necírkevní obřad pochování, rozloučení se zemřelým u hrobu, úkony pozůstalých u hrobu, pohoštění po pohřbu). Sledujeme také rozdílnosti konfese, pohřby v současném vesnickém a městském prostředí.

3.2.4.4 Pohřeb člena místního spolku (hasiče, myslivce, sportovce). Zaznamenáme zvláštnosti u těchto pohřbů (např. oblečení, nesení rakve, oslavné střílení, nesené vyznamenání aj.).

3.2.4.5 Pohřby svobodné mládeže zahrnují některé atributy a symboly svatby (účast družiček a mládenců, myrtový věnec, tzv. bílá družička) a předčasně ukončeného života (tzv. černá družička, zlomená svíce, polštářek).

3.2.4.6 pohoštění pro účastníky pohřbu v domě smutku, dnes nejčastěji v restauračním zařízení. Předmětem našeho zájmu je okruh zvaných osob (příbuzných, muzikantů, zpěvaček), místo konání, způsob zvaní, skladba jídel.

3.3 Obyčeje, oslavy a slavnosti různých sociálních skupin

3.3.1 studentské obyčeje (majáles, poslední zvonění, juniáles)

3.3.2 besedy seniorů

3.3.3 sjezdy rodáků

3.3.4 zpěvácké slavnosti

3.3.5 obyčeje zájmových spolků a sdružení (myslivců, rybářů, trampů aj.)

3.4 Lokální slavnosti vycházející z místního specifika (významného historického a kulturního fenoménu)

(příklad: barchan v Jemnici, znojemské vinobraní, slavnosti piva v Černé Hoře, pernštýnské slavnosti v Nedvědici, místní folklorní slavnosti)

Kontext obyčejových projevů: Iniciátoři, organizátoři,  interpreti obyčejových projevů

Literatura: Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska. Sv. 1-2.  Bratislava 1995 * Frolcová, V.: Velikonoce v české lidové kultuře. Praha 2001 * Frolec, V.: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, 1982, 253-272. * Frolec, V.: Svátky a slavnosti v lidové kultuře. Opus musicum 18, 1986, 33-40. * Slavnosti v moderní společnosti. Sborník příspěvků z XI. strážnického sympozia (13.-12.7.1990). Strážnice 1993.* Frolec, V. a kol.: Vánoce v české  kultuře. Praha 1988. * Langhammerová, J.: Lidové zvyky. Praha 2004. * Obřady, obyčeje a zvyky: In: Vlastivěda moravská. Země a lid. Sv. 10. Brno -Strážnice 2000, s.187-212. * Válka, J.-Štědroň, M.: Svátky a slavnosti v dějinách kultury. Opus musicum 17, 1985,  289-297.

Aktualizace: 16. 5. 2023