Lidový tanec v Jižních Čechách
Rozsáhlé území jihočeského regionu zaujímá asi čtvrtinu celých Čech, ač patří k oblasti s nejmenším počtem obyvatelstva usídleného ze tří čtvrtin v obcích do 500 obyvatel. Již tento demografický ukazatel napovídá, že tento kraj má o mnoho více různorodých podmínek životního prostoru i způsobů života, než tomu tak je v jiných českých regionech. Od poloviny 18. století a do poloviny století 19. byly jižní Čechy rozdělovány do tří velkých oblastí - Prácheňského, Táborského a Budějovického kraje, z nichž poslední dva byly vyčleněny z původního kraje Bechyňského. Teprve ve 40. letech našeho století bylo z Jihočeského kraje odděleno území horažďovického a sušického okresu, které však kulturně zůstalo zakořeněno v jižních Čechách. Pokud jde o předpoklady pro hospodářskou činnost, lze jižní Čechy rozdělit izoglosou, vedoucí zhruba pod strakonickou a budějovickou pánví a pod vysočinnou částí Jindřichohradecka, na oblast extenzivního obilnářství a na část jižní, vyznačující se především oblastí pastvinářství a drobné domácké výroby. Uvnitř těchto hospodářských zón se takřka v každém kraji vyskytovala různorodá prostředí, a bude nutné se věnovat menším celkům, které se do dějin lidové kultury zapsaly svými výraznými a osobitými projevy lidového umění. Tak například do Táborského kraje spadala oblast chudičkého Milevska, těsně přiléhajícího, i kulturně, k středočeské pánvi, dále orlické Povltaví a horní Pootaví, severní část vltavotýnské pahorkatiny, třeboňských, soběslavských a Veselských Blat, až k počátkům výběžků Vysočiny. Českobudějovický kraj se dělil s Táborskem o třeboňskou pánev. Domovskou část Budějovicka, Českokrumlovska, trhovosvinského Doudlebska a dolního Povltaví pak na západě orámovalo Prachaticko a na východě Novohradské hory, bájná krajina posledních pralesů na světě, a o něco dále k jihu málo známé příhraniční území Vitorazska, z něhož Čechám připadlo v r. 1919 asi 11 vesnic z gmündského a střemlického dolnorakouského okresu. Na obou stranách zde žilo v míru a pokoji smíšené česko-německé obyvatelstvo. Prácheňský kraj, kromě již zmíněného Horažďovicka a Sušicka, obsáhl celou jižní část Šumavského pohoří a poznamenal charakteristickým způsobem života, kulturně i národnostně, rozsáhlou oblast volyňského, prachatického a českokrumlovského Podlesí. Do této části kraje pověstných "světáků", se vedle malovýrobních příležitostí, nastěhovala bída, která byla příčinou i silné vlny vystěhovatelství a která ještě zhoršila beztak již těžkou hospodářskou situaci jižních Čech. - Přechod k vlastnímu Prácheňsku - Písecku a Strakonicku, jejichž hlavní města patřila, kromě Tábora, Č. Budějovic a Č. Krumlova, také ke střediskům vzdělavatelské a kulturní působnosti, tvořilo Vodňansko a Netolicko. Jejich lidová tradice byla napájena příbuznými rysy "vodního království" Hlubocka a z druhé strany též městskou kulturou obou center Prácheňska.
Samorostlá a výrazná lidová, zejména hudebně-taneční tradice jihočeského regionu, má i svá historická specifika v úzkém styku s vysokou kulturní úrovní života na panských sídlech přední české šlechty, především rodů Pánů z Růže, z Hradce, Schwarzenberků, Buquoyů ad. Dlouhodobá příslušnost k určitému panství a jednotný způsob správního řízení, ale i vedení a hospodářská výuka poddaného obyvatelstva, například na ohromném schwarzenberském samosprávném území, které se vyrovnalo královskému vladařství, sice vytvořily určitou jednotu zvyklostí a projevů vlastní životu venkovského lidu, ale jeho život rozhodně nebyl docela uzavřený tak, jak se předpokládá. V zájmu ekonomického podnikání světských i církevních vrchností bylo, aby se i poddané obyvatelstvo tvůrčím způsobem podílelo na hospodářské prosperitě panství, která na ní byla také přímo závislá. Již od konce 18. století známe doklady o tom, že se právě lidové zvyklosti, hudební a taneční tvorba staly pro nejvyšší šlechtu zajímavé, ale i funkčně použitelné k vlastní reprezentaci.39 Kromě možností zapojit se do této, již také národně-politicky orientované, aktivity českých stavů na rozhraní 19. století, a dále se rozšiřujícího úsilí o získání samostatného postavení Země české, měly lidové vrstvy příležitost sledovat nebo nezřídka se i účastnit okázalého zábavního života panstva, a to nejen jako členové zámeckého orchestru, ale především inspirovat se díly předních zahraničních umělců při výstavbě a dekoraci interiérů zámků, které vlastně pak dovední lidoví řemeslníci realizovali. Podobně také ženy se účastnily výuky ve vyšívacích a krajkářských zámeckých dílnách. Není divu, že také raně zakládané řemeslnické cechy si vydobyly svá "čestná", v celé Evropě uznávaná privilegia, například v okolí zámků v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a v Třeboni, a že se také řemeslnické formy tanců a zvyklostí staly součástí lidové tradice. Tak např. "čestný" tanec s meči se stal součástí doudlebské masopustní koledy; volynští a pacovští soukeníci provozovali "chození s valchovním koníčkem", krumlovští řezníci chodili s "pádlem" a provozovali své skoky na kůži a třeboňští rybáři pořádali své "tahy pěšáků". Mistrovské dílo Jakuba Krčina a Štěpána Netolického, jakým bylo v 16. století vybudování vodní soustavy, která napříště zúrodnila bažinatý terén Blat a založila poměrné bohatství selských statků. Jejich hospodáři, za pomoci uměleckých dovedností zedníků a štukatérů, vyzdobili kolem poloviny 19. století štíty i hospodářské budovy podivuhodnými okrasami tzv. "selského baroka" a jemnou kresbou secesní ornamentiky, která je dodnes vizitkou nebývalé lidové výstavnosti. Tématika lidového umění se naopak, zejména v 18. století, stala módním žánrem panských zábav, které napodobovaly život a zvyky lidových vrstev převlékáním do kostýmů připomínajících lidové kroje, pořádaly se "dožínkové průvody" a "selské svatby" nebo hospodní zábavy "Hauswirtschaften", v nichž příslušníci rodin nejvyšší šlechty hráli úlohu nevěsty a ženicha, hospodského a podobných lidových postav. Později předváděly skupiny vesničanů své tance a zvyky hostům v zámeckých oborách a zahradách nebo při jiných slavnostních příležitostech, jako bylo vítání panovníků a účastníků důležitých státnických porad. Celé toto dění výstižně zobrazují nástěnné malby J. Lederera z r. 1748 v maškarním sále Krumlovského zámku. Máme tu také příležitost srovnat je s obrazem panského veselí v 15. století na rovněž vzácné nástěnné malbě, která se zachovala na švamberském sídle hradu Zvíkova. Starobylé verše a nápěvy lidových písní a tanců pronikaly rovněž do intimního života šlechty, jak o tom svědčí i doklady již ze 16. století. Čeněk Zíbrt tuto
skutečnost zachytil např. v dopise pana Hendrycha ze Schwarzenberku zvoucího pana Petra Voka na taneční zábavu na Bechyni, v němž mu slibuje: "nebude-li pan Vok chtít tančit, tak, podle onou pěknou paní přísloví ""Bych měla klíče od bílého dne, schovala bych je do dunaje"", se může dvorně zabaviti."113 Dodnes toto "svítáníčko" také koluje v lidovém repertoáru jako nejznamenitější perla české hudební tradice.
Nejen zúrodnění značné části kraje, které založilo také pokrokové zemědělské hospodaření jihočeských sedláků, a jejichž mentalitu, přednosti i zápory s trochou romantismu, ale výstižně, vylíčil Josef Holeček ve své románové epopeji, se stalo jakousi známkou kraje. Byla to v o d a ve všech svých podobách, která zaujala přední místo v obživě i v umění venkovského lidu. V několika profesích na vodě závislých se tu uživil velký počet obyvatelstva. Na předním místě to bylo vorařství. Na dlouhých tocích Vltavy a Otavy se na jejich březích v četných plaveckých hospodách pořádaly rozmarné zábavy a vznikaly osobité rybářské a plavecké písně. Ve zvycích a starých textech se zachovala v doudlebské koledě i památka po nezbedných stavitelích rybničních hrází v postavě "rybníkáře", opatřeného názornými pracovními rekvizitami. Ledacos se uchovalo v současném rybářském rituálu ze staré zábavy "braku", čili "štičí váze". Bohatství vody, někdy až nebezpečné, bylo zdrojem také milostných emocí v lidových písních - to když třeba před Budějovicemi "Padly vody veliký... " - anebo když milá za vodou" - ale hned to vyřešil: "Vezmu si lodičku, přeplavu tu vodičku". Připomeňme, že tady lodička byla tak důležitým živitelem, že patřila do nevěstiny výbavy.
Samostatným světem byla oblast celého Pošumaví s jeho volyňským, českokrumlovsko-prachatickým a sušickým, neboli bozenským, Podlesím. Byla to nejméné osídlená a nejchudší část, která však proslula legendárním způsobem života "světáků". V řadě malých vesniček, začasté děkujícím svými názvy humorným pošklebkům, byla po dlouhé roční období od mužské populace takřka vylidněna. Tím stoupla živitelská úloha zdejších srdnatých žen, což se projevilo na jejich neobyčejné zručnosti, ale i na rázovitosti jejich místních zábav. V těžkých podmínkách si ženy dokázaly uchovat veselou přirozenost i emancipační samostatnost. Ne nadarmo se říkalo, že "jedna Stachanda vydá za deset čertů". Největším svátkem byl adventový návrat můžů - hudebníků, cirkusáckých dělníků, zedníků, ale také nejchudších "světáků" obchodujících s drobnou galanterií, kteří ze světa přinášeli nejčerstvější novinky. Celková chudoba se občas proměnila v demonstrativní projevy furiantství, například, když obecní rada ve Stachách nechala zhotovit mramorové obrubníky k jedinému chodníku, využívajíc tak blízkého zdroje. Vlivem "světáků" se v Podlesí rozšířily záhy druhy pololidové hudební a zpěvní produkce, při nichž hlavní postavení zaujala
harmonika a dechová hudba. Ještě po druhé světové válce tu však bylo možné zachytit stopy po starší dudácké hudbě. Osobitý styl života "světáků" vrostl natolik do krve zdejšího obyvatelstva, že ještě v 50.-60. letech 20. století bylo možné zaslechnout, jak si staříci, sedící na slunéčku, na jaře říkají: "Tak co, už je načase, abychom zase vyrazili". Po jihovýchodních svazích Prachatické pahorkatiny bylo rozloženo staré osídlení s čilými tržními středisky, výhodně položenými v blízkosti hlavních obchodních cest, a kde také kvetla různá řemesla. Vlachovo Březí bylo známo pověstným trhem i svým "rajcechem", ale na druhé straně tu pastvinářství mělo svou důležitou úlohu. Kvetla tu také domácká punčochářská výroba a rozvíjelo se ovocnářství.116 Jednou z historicky i kulturně nejvýznamnějších částí jižních Čech je rozsáhlá oblast Českokrumlovska, vyvažující nedostatečnou zaměstnanost okolí poměrně ranou tovární a další doplňkovou výrobou. Na prosperitě této oblasti se rovnoměrně podílelo německé obyvatelstvo, jehož kulturní život byl právě tak k českému styčný jako tomu bylo například na Chodsku. Kromě vlastního okruhu města byla tu také dvě další centra, z nichž proudily zdroje kulturní emancipace do širokého okolí: z církevního panství Zlatokorunského kláštera se šířila vzdělanost a morální síla lidu v nejkritičtějších dobách 15. - 17. století. Součástí této "duchovní renesance"54 jsou i památky lidové hudební tradice, kterou reprezentuje tz. Zlatokorunský rukopis8a, o němž budeme mít příležitost se také ve spojení s lidovým tancem ještě několikrát zmínit. Stejnou působnost mělo patrně také cisterciácké vyšebrodské církevní panství, před jehož monumentální katedrálou staneme v němém obdivu v místě poslední výspy kraje. Odedávna měl jistě své další evropsky vytříbené pokračování na sousední "půdě" Rakouska.
Jmenovaná rukopisná památka i další příklady dokazují, že životnost lidové tradice na širším Českokrumlovsku a Budějovicku byla značně poznamenána výraznou podobou vlastního Doudlebska. A to jak po stránce hudebně-taneční tvorby, tak zejména i ve formě osídlení a staveb. Na místě dřívějších roubených stavení tu od druhé poloviny 19. století vznikaly svébytné uzavřené selské usedlosti zděného původu, stavěné do čtyř rohů, tzv. "Vierkanty", o nichž není jasné, zda jen přešly z dolnorakouského území, anebo tvoří součást dále pokračujícího pásma jedné stavební středoevropské soustavy. V každém případě mají tyto malé "pevnosti", roztroušené i po krajině, svoji vlastní atmosféru, která rámuje i styl duchovní tvorby celého Doudlebska.
Život v celé dolní části jižních Čech a jeho vesnic nebyl bez průmyslového podnikání příliš snadný. Tato část byla obzvláště postižena permanentními vlnami nezaměstnanosti a vystěhovalectví, které v důsledku všeobecné hospodářské krize se v celostátním měřítku stalo tzv. "jihočeskou otázkou", již se od druhé poloviny 19. století vláda pokoušela řešit zavedením lnářské zemědělské produkce. Oživla tak stará zařízení na sušení lnu, tzv. "konopice" nebo pazderny, ale leckde i primitivní sušící jámy, kolem nichž se po namáhavé práci pořádaly domácí i hospodské zábavy zvané "konopická" nebo "konopická svatba". Z pozůstatku kolektivní sousedské výpomoci při lámání lnu se tento zvyk vyvinul ve svéráznou posklizňovou slavnost, která měla mnoho prvků převzatých ze staré doby, ale v podstatě byla utvořena na základě fraškovitých svatebních scén na námět "ženil se chudý s chudou". Hlavními postavami byl "konopičák" - sušič lnu a parádivá, chudobou rovněž vonící "konopička" - většinou zpodobněná mužskou travestijní maskou. Tato zábava je dosud velmi oblíbena na celém Podlesí a není divu, že si ponechala přetvořený sociální námět.36 Ostatně zdejší obyvatelstvo nemělo daleko k parodické politické manifestaci tak, jak se to zobrazilo i v tanci zvaném "pátá kurie"53, jímž byl vyjadřován protest proti nerovnému hlasovacímu právu ještě v roce 1896.
Tento povšechný obraz života v hlavních oblastech jižních Čech může v moderním pojetí národopisné vlastivědy významně doplnit Jihočeská vlastivěda, Jihočeským nakladatelstvím vydaná r. 1987.116c
JIHOČESKÁ LIDOVÁ HUDEBNÍ A TANEČNÍ TRADICE
Lidová hudebně-taneční tradice jižních Čech zaujímá nejen jako celek, ale i v jednotlivých formách uměleckých projevů, prvořadé místo v české kulturní historii. Za prvé pro známky své starobylosti a pro neobyčejně výraznou osobitost, pro nepřetržité dotváření tradice, jež dopomohlo k jejímu dosavadnímu uchování, ale také k možné věrohodné rekonstrukci. Hlavní znaky jihočeských lidových písní. Soustředíme se zde především na některé identifikační údaje, podle nichž lze sledovat jednotlivé historické vrstvy lidových písní a hudby.
O charakteru starší vrstvy jihočeských lidových písní podávají zprávu dokumenty uvádějící využívání pravidel jednohlasého duchovního zpěvu, který nadlouho poznamenal i kompoziční formu venkovské zpěvnosti. Není pochyby o tom, že husitské náboženské chorály přispěly k obecné zpěvnosti, a že na tento systém navázaly i pozdější notace světských melodií tak, jak to dosvědčují například záznamy ve sborníku Košetického (1639 - 1670).7a O století později nám o tom zanechali svědectví "hospodní hráč" Ondřej Hůlka (1752 - 1806)8a a dědic, syn František svým sešitem asi 160 lidových písní, které byly určeny do sbírek tzv. "guberniální sběratelské akce" z roku 1819. Ačkoliv K. J. Erben měl rozhodně tento dokument v rukou, neboť ve své sbírce z tohoto tzv. "Zlatokorunského rukopisu" asi 20 písní přetiskl, tato sbírka se, zdá se, že už nenávratně, ztratila. Rovněž tak nedošly do guberniální sbírky dva sborníčky z Hlubocka, jeden od anonymního, pravděpodobně učitele z Hluboké9a a druhý od učitele Pavla Lankmajera z Hosína.10a
Přetisky těchto dobových pramenů v Erbenově sbírce reprezentují hlavní rysy formálně vybroušeného zpěvního projevu s lyrickým nebo lyricko-epickým textem, obvykle v mollové, případně aiolské stupnici se zbytky dórských a lydických modů s rozsahem oktávy.42 Poměrně velkou část písní tohoto druhu zhodnotili K. Weis ve své sbírce Český jih a Šumava v písni, Díl 15, 1941102 a v r. 1976 archivář J. Záloha v časopise Český lid, 63, 1976. Vedle cca 700 Erbenových zápisů z jižních Čech6 , je nejobsáhlejší sbírkou z tohoto regionu 720 číslovaných a 100 variantů písní ve sbírce Weisově. Objevnou hodnotu má však i třísvazkový soubor lidových písní z jihočeských krajů (Pošumaví, Jižní Čechy, Milevsko, v doplňku Holas umístil také 8 písní z Vitorazska, z nichž 3 jsou "kolečkové") a dosud nevydaný obsáhlý díl Prácheňska Čeňka Holase z r. 1908 - 1909. Cenným přínosem jsou novodobé sběry z 50. - 70. let Z. Soukupové a J. Režného, soustředěné ve sbírce Jihočeské tance, 197984 a v dalších publikovaných i rukopisných materiálech. Oba dva jihočeští sběratelé významně přispěli k oživení již zapomínaných hudebně-tanečních tradic a zasloužili se o založení "Jihočeských slavností" (1955-1958) a "Mezinárodního dudáckého festivalu" ve Strakonicích, který neustále pokračuje. Je třeba dodat, že starobylé rysy lidových písní se v jihočeském regionu po dlouhou dobu udržovaly také vlivem pěstování zpěvu a hudby na kostelních kůrech i v mladších dobách.
Pro způsob přednesu jihočeských lidových písní je charakteristický měkký, sametově sytý hlasový témbr, bohatý na zpěvní melismata - opory v přírazech, odrazech, obdobných nástrojovým nátrylům, především vláčná legata a glissanda prozrazující závislost na doprodné dudácké hudbě. (Cit. podle J. Markla, Jihočeská vlastivěda, 1987.) Rytmická uvolněnost této "dudácké" řady byla hojně využívána v příznačných jihočeských tancích typu "do kolečka", např. ve využití tzv. "furiantového rytmu".
LIDOVÁ DOPROVODNÁ HUDBA K TANCI
Je pravděpodobné, že až do konce 19. století a namnoze ještě i později, se zejména při domáckých tanečních zábavách a při zpěvu v hospodách šumavské oblasti užíval malý portativní cimbálek a flašinet, který záhy nahradila "tahací" harmonika, posléze i jako doplněk strunných nástrojů. Skutečným vladařem v jihočeské oblasti byly dudy, které ve starší době hrávaly spolu s jim přizpůsobenými "krátkými" houslemi. Později se k nim připojil Es klarinet. Dudáci byli však váženými osobami ve všech oblastech Jihočeského kraje. Legendárními osobnostmi byli, např. na Třeboňsku Franta Kejzar, který hrával až do 30. let 19. století i při výlovech rybníků, a na Blatech se, vedle řady dalších, nejvíce proslavil dudák, skutečný mistr, František Kopšík z Klenovic (1882-1965).
Skutečným průlomem do starší tradice bylo rané uplatnění dechových hudeb ve všech částech kraje. Měly znamenité předchůdce již v panských profesionálních skupinách zvaných "harmonie", které byly i kostýmovány podle své funkce - např. schwarzenberští lesníci - a které vznikaly již v prvních desítiletích 19. století, spolu s vojenskými dechovými hudbami. Tyto, v lidovém podání - "harnyje", byly vzorem pro rychlé ustalování dechových hudeb různých podob. V šumavské oblasti a v jejím Podlesí měly "šumpartie" logicky často roztodivné obsazení: dudy, tahací harmonika, kornet, niněra, trumšajt, triangl, které hrávaly při zdejším "frcu".38 Z obsazení 3-7 členných souborů se základem tria s B klarinetem, basou, křídlovkou a baskřídlovkou ad. nástroji, se pak vyvinuly pověstné jihočeské, hudebně vyvážené malé dechové kapely a jejich 300. počet je rekordem mezi dalšími českými regiony v současné době.
Všeobecně bohatý zábavní společenský život v jižních Čechách si přivlastnil různé zvukové hříčky na roztodivných "nástrojích" - klapačky, chřestítka, hudební hole vozembouch, bukač aj., které byly a jsou dodnes užívány především v masopustních průvodech, ale zaujaly své jevištně funkční místo i v současných tanečních souborech.
JIHOČESKÉ LIDOVÉ TANCE
Stěžejním druhem jihočeské lidové taneční tradice jsou tance párového typu "do kolečka" a smíšená nebo ženská "kola", které jsou zde ve všech těchto formách nazývány "kolečko". Jejich rytmická, ale i výrazová stránka je silně závislá na doprovodu určitého druhu písní a zejména na hudbě dudácké. Bezpodmínečným pravidlem je neustálé střídání předzpěvu a tance po jednotlivých slokách písně, obvykle s čtyřřádkovým textem.
Typ "kolečka" patří do druhu tzv. "točivých tanců", od 16. století se takřka v celé Evropě rozšiřujících a které se tančí pozvolnějším nebo velmi prudkým způsobem otáčení dvojice na jednom místě, lidově řečeno "na jednom prkně", neboť to odpovídá i tanečnímu prostoru v interiéru domů a starších venkovských hospod s dřevěnou podlahou, konstruovanou ze širokých prken mnohaletých kmenů stromů. Způsob tohoto tance dotvrzují i staročeské traktáty kazatelů - rozených Jihočechů - například ve spise Šimona Lomnického z Budče z r. 1597. Základní rytmus starého "kolečka" je založen na celkově krátkých úsecích tance v obou obsazeních. Později se v některých oblastech tento rozměr překračoval na delší pasus tance, ale všude se důsledně rozlišovala třídobá nebo dvoudobá metrika tanečního provedení.37
Specifickou zvláštností jihočeských "koleček" je reagování na muzikantské ozdobné rytmické prvky anebo jejich samostatné vyjádření tanečníky, které mají určitý druh synkopických znaků, vyjadřovaných různými přídupy, poskoky a prodlevami, nebo náhlými změnami dvoudobých a třídobých taktů nebo polyrytmickými útvary, jakým je zmíněný "furiantový" rytmus, odvozený od názvu jednoho z nejstarších českých tanců: ve dvou třídobých taktech tanečníci provedou tři dvojdobě rytmizované kroky 
Někdy se ho používalo i k určitému odlehčení nebo zpestření náročného, vířivého otáčení dvojice o 360 stupňů a pro svou prudkost zvaného "kolečko smrti" (E. 10, E. 12). Intenzitou otáčení je, vedle rytmu, určen také druh použitého kroku: od vláčného kolečkového "dvojhupu" s obloučkem vnější nohy kolem nohy stojné, přes dvojdobý i třídobý vyšlapovaný krok po kole nebo podél osy tance dvojice, až ke skočnému charakteru kříženého kroku ve velkém "kole". Na jihočeských Blatech si zachovala párová i ženská kola nejdéle svatebně obřadní funkci, a to v různých formách pro jednotlivé úseky svatby (D.2, D.3, D.4.). Příznačná pro blatské prostředí byla i tzv. "babská kola", která se tančila na zábavách vdaných žen, kam muži neměli přístup a patrně z jejich posměšků vzniklo i jméno tance "krupičák" (D.6), který byl obdobou kola svatebního.
Silnou tradici kategorie "koleček" v jižních Čechách potvrzují i některé párové figurální tance, tj. se vztahem k periodickému členění hudebního doprovodu na určité úseky tance, které si však zčásti ponechaly druh tanečního otáčení po způsobu "kolečka", tančeného často také takřka na místě nebo v malém kroužku páru (A. 11). Velkým přínosem pro taneční historii i pro taneční repertoár jsou zaznamenané starší jihočeské formy interpretace nejrůznějších druhů "polek" a "natřásáků" na Prácheňsku, zvaných zde také "selcká polka" (A.4, A.5, A.6). Zajímavým dokladem ke genezi "polky", který by svědčil pro Nejedlého hypotézu o značném vlivu dobových tanců "skotiš" na její taneční ráz a krok, je také příklad strakonického "Šotyše á la starodávná polka" (A. 11). Jihočeské varianty "sousedských" rovněž poukazují na charakteristické kroky ve starších obdobách sunutých po zemi - "šoupavé" (A.2, A.3) nebo "šmejkavé" z Milevska (B. 1) aj. Vedle klasických českých tanců, např. "hulánu" (C.4, B.7), "vrtáka", "rejdováku a rejdovačky" (E.6), "šotyše" (A. 12), "řezanky" (C.7, D.8) aj., se na Táborsku zachoval také osobitý tanec "loudavá" (C.3) nazvaný podle pozvolného rázu tance a s kroky a figurací podobající se formám "menuetu", ale tančeném na doprovod hudby polonézového rázu. Je možné, že jde o druh ve starší době rovněž připomínaného svatebního "minetu", přetvořivšího se pak i do různých "špacírek", jako je tomu např. u tance "lívance" z Milevska (B.6, D.13). Určitý druh "kontratanců" připomínají i čtyřpárové útvary tance - doudlebský "šmatlavej" (E.5). K náročným, ale oblíbeným tancům z Doudlebská patří také "připosedavá", tančená v podřepu držícího se páru ( E . l ) , anebo hbité párové "oklepáky" se svými variacemi úderů nohy o nohu (D. 15) z Blat a rozšířené kdysi i v jiných oblastech. V celých jižních Čechách zdomácněl i způsob tančení valčíku na polku, zvaný "na šest", "na jednu nohu" a "přes takt", která naznačuje synkopický posun rytmického provedení. Byl oblíben zejména na celém šumavském Podlesí, stejně jako "krajcipolka" (A.7) a "křižáky". Učebnicí těchto, na Prácheňsku často jmenovaných tanců, jsou různé varianty kroků zapsané v jediné lokalitě na Strakonicku, které mimoděk svědčí o dřívější bohatě invenční taneční praxi a lidové taneční tvorbě (A. 14-16).
Vedle toho, že jižní Čechy tvoří rozsáhlý pás souvislé tradice dudácké hudby a tanců typu "do kolečka" a "kol", který navazuje organicky na pásmo západočeské, ale pokračuje dále na východ až k Českomoravské vysočině, kde plynule navazuje také na její moravskou část, jihočeská hudebně-taneční tradice přispěla viditelně k zvýraznění charakteru českého folklórního dědictví i po stránce typického českého projevu. Svými mollovými nápěvy a důstojnými formami tance přechází snadno k nadnesenému rozmarnému vyústění pocitu. Svědčí o tom i půvabné texty písní, které často vykreslují i malé příhody i nehody ze všech starých i novějších časů. Připomeňme si třeba jen některé. Vzorem těchto typů mohou být například písně "Roudenští sedláci vorají" z Blat, "Moje milá z Rájova, je-li tak zdráva" ze Zlatokorunska nebo zase: "Jede sedláček od Lince, veze Nanynku v košince" a "Nebyl Janek, nebyl blázen, když on Mandu vyprovázel" z Táborska, či již zmíněné "Padly vody veliký. . ." a "U Hosína je louka zelená" z Doudlebska ad. ad.
Ukázkou příbuzné lidové tradice se sousedními německými a rakouskými oblastmi jsou "mečový tanec" (Švertanz) v "doudlebské koledě" (E.13) a společné českoněmecké tance z Krumlovska, včetně na české půdě se také vyskytující zábavní "slepičky" - "Biberhennl" (F. 6).
6 Erben, K. J.: Prostonárodní české písně a říkadla. Praha 1886: veškeré odkazy citujeme z tohoto vydání, které obsahuje i nápěvy. Zlomek rkp. v archivu NM.
7a Kancionál: Sborník Jiřího Evermonda Košetického (1639-1700), písní 120, většinou duchovních.
8a Zlatokorunský rukopis Ondřeje Hůlky (1752 - 1806), "hospodního hráče" ze Zlaté Koruny, zdědil syn František, muzikant. 20 písní přetiskl ve své sbírce K. J. Erben, anonymně.
9a Sborníček neznámého učitele z panství Hluboká a Hosínzr. 1819.
10a Sborníček Pavla Langmajera z Hosína. 1819. Oba sešitky byly zaslány redakci Guberniální sběratelské akce. Srov. J. Markl, Nejstarší sbírky . . .
36 Laudová, H.: Konopická, lidový zvyk, zábava a slavnost jihočeského Pošumaví. Kand. dis. práce ÚEF ČSAV Praha 1958: Díl 1 - historickoetnografická část, Díl 2. Konopická, Díl 3 - dokumentace. Srov. výtah in ČL 47, 1960, č. 3 a 4.
37 Laudová, H.: Muziky, lidové tance, zábav ... in: Jihočeská vlastivěda, 1987, s. 159 - 174.38 Hruška, 1907.
39 Laudová, H.: Dokumenty o lidové slavnosti z r. 1836, konané při poslední korunovaci Frant. I. na českého krále v Praze. ÚEF ČSAV Praha, edice Národní obrození č. 1 a 3, 1975, 1978. Lego, Fr.: Kroj kozácký. ČL 9, 1900, s. 45 an. Lomnický z Budče: Srov. Č. Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo.
42 Markl, Jar.: Lidové písně a hudba. In: Jihočeská vlastivěda 1987, s. 175 - 190.
53 Pecka, Jin.: Tanec "Pátá kurie". ČL 47, 1960, s. 206.
54 Pecka, Jin.: K otázce tzv. Zlatokorunského rukopisu. Srovnávací historická a folkloristická studie. V tisku.
84 Soukupová, Zora: Jihočeské tance. I a II. Č. Budějovice, KKS 1979. (Vlastní zápisy tanců a zápisy J. Režného.)
102 Veselý, Fr.: Konopická na Prachaticku. Otavan 2, 1917, č. 1-2.
113 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy. Praha, 1889.
116 Materiály z etnogr. a folklórních výzkumů z jižních Čech 1955-1978: H. Laudová, depositum ÚEF ČSAV Praha.
116c Jihočeská vlastivěda; Kolektiv autorů ÚEF ČSAV Praha. Řada A. Národopis. Č. Budějovice, Jihočeské nakladatelství, 1987.