Sídlo představuje společensko-hospodářskou jednotku v níž žijí a pracují lidé. Podle půdorysné struktury se sídla dělí do  několika sídleních typů, jež souvisejí  s tvarem plužiny a se způsobem a dobou založení sídel. Základní sídelní typ se rozrůstá zahušťováním, výstavbou paralelní s historickým jádrem nebo výstavbou podél komunikačních os. Tento proces můžeme pozorovat od konce 19. století a zejména v 2. polovině 20. století., kdy byly na okraji intravilánu budovány výrobní komplexy zemědělských družstev a výstavba typizovaných patrových domů s několika byty, tzv. bytovek. Intravilán obcí byl v té době zahušťován rovněž unifikovanými stavbami družstevních prodejen.- Domem rozumíme obytnou jednotku s příslušným hospodářským dvorem. Stavební materiál byl dán místními přírodními zdroji, podle toho na našem území rozlišujeme oblasti domu hliněného, dřevěného, kamenného a smíšeného. Etnické vlivy se podílely na vývoji lokálních forem domu. Nezbytnou součástí domu, neboť ten nesloužil jen k bydlení, nýbrž i jako hospodářská a výrobní jednotka rodiny, je dvůr. Podle vzájemného vztahu obytného domu a hospodářských prostor můžeme klasifikovat různé formy dvora, ovlivněné přírodním rázem krajiny, převažující hospodářskou činností, typem sídla a plužiny a historickou situací i sociální skladbou rodiny. Způsob hospodaření se podílela na proměně vesnických sídel a domu v 2. polovině 20. století. Družstevní hospodaření s koncentrováním hospodářských provozů do jednoho výrobního komplexu mělo podíl na zániku tradičních forem domu i dvora a na nahrazování již nevyužívaných a tedy nepotřebných hospodářských staveb novostavbami s jinou funkcí. Díky chalupářskému hnutí, rozšířenému od konce šedesátých let 20. století, se uchovaly v poměrně intaktní podobě mnohé stavby, jimž pro ztrátu funkčnosti a pro rostoucí nároky na kulturu a komfort bydlení  hrozil zánik.- Tradiční stavitelství lze uchovávat: 1) in situ; 2) transferem, případně kopiemi v muzeích v přírodě.  Na ochraně jednotlivých objektů i na plošné ochraně sídel se podílí státní památková péče.

Literatura: E. Baláš: Sídelní formy a bydlení. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 105-141.- V. Frolec: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974.-  V. Mencl: Lidová architektura v Československu. Praha 1980.- V. Frolec – J. Vařeka: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 1983.-  J. Škabrada: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999.- M. Válka: Vesnické sídlo a dům. In: Vlastivěda moravská 10. Lidová kultura na Moravě. Brno – Strážnice 2000, s. 79-115

2.1. Kulturní krajina

2.1.1. Přírodní prostředí

2.1.2. Sídlo

2.2. Vesnice, venkovské město

2.2.1. Veřejné prostory (náves, komunikace)

2.2.2. Obydlí

2.2.3. Veřejné stavby

2.2.4. Sakrální stavby a objekty

2.2.5. Technické stavby

2.3. Usedlost

2.3.1. Dvůr

2.3.2. Obytný dům (dispozice)

2.3.3. Hospodářská stavba (chlév, sýpka, sklep, stodola, kůlna, seník)

2.3.4. Provozní objekt (sušárna, udírna, palírna, váha, prádelna, studna, kašna)

2.4. Stavební materiál, konstrukce a výzdoba domu

2.4.1. Stavební materiál (dřevo, hlína, kámen, proutí)

2.4.2. Stavební konstrukce (srub, zdivo, hrázdění, pletivo)

2.4.3. Krytina (šindel, došek, břidlice, taška)

2.4.4. Výzdoba domu (plastická, malířská, štít, průčelí)

2.4.5. Zvyky a pověry spojené se stavbou domu

2.5. Bydlení

2.5.1. Interiér

2.5.2. Nábytek

2.5.3. Vytápění

2.5.4.  Hygiena

2.6. Regionální diferenciace lidového domu

2.7. Ochrana a obnova venkovského stavitelství

2.7.1. Památková péče

2.7.2. Muzeum v přírodě

2.7.3. Chalupaření

2.7.4. Obnova vesnice

Aktualizace: 26. 4. 2023