Zemědělství

Starším označením polní hospodářství, patří mezi nejstarší formy zajišťování obživy. Jeho podstatou je umělá a záměrná činnost orientovaná na pěstování rostlin, chov dobytka a další aktivity, jejíž snahou je získání potravin – jedlé části rostlin, maso, mléko, vejce a další produkty využitelné v životě jedince a společnosti.

Osvojení základních znalostí – domestikace, chov zvířat a základy pěstování rostlin – sahají do pravěku. Prvního rozkvětu dosáhlo pak ve starověkých civilizacích Afriky, Předního východu, Indie, Číny a předkolumbovských civilizací Ameriky. Suma znalostí o polním hospodářství se zachovala v celé řadě prací, z nichž pro další evropský  vývoj měly význam především práce antických – řeckých a římských autorů. Jejich využívání však bylo vázané na znalost čtení a také vhodné hospodářské podmínky, kterými disponovala především rozsáhlá klášterní hospodářství a později též vrchnostenský velkostatek. Právě posledně jmenovaný se stal zprostředkovatelem řady staronových postupů a myšlenek.

Vlastnictví půdy hrálo až do první poloviny 20. století významný společenský faktor a rozdělovalo vesnické obyvatelstvo na vrstvu – osedlých majitelů půdy – sedláků, kteří se dále dělily podle jejího množství na láníky, půlláníky, čtvrtláníky, doplněné o podsedky. Vedle nich existovali i mnohem menší hospodářství – chalupníků a zahradníků, vlastnící někdy jen nepatrné zlomky půdy. Samotný závěr společenského žebříčku tvořily rodiny pracující v námezdném poměru na velkých usedlostech – hofeři se samostatným domkem a podruzi – žijící  u svého zaměstnavatele. Samostatnou kategorii tvoří svobodná čeleď – pacholci a děvečky. Tento ustálený systém je v druhé polovině 19. století značně narušen nárůstem pracovních příležitostí ve městech, v průmyslových podnicích, sféře služeb a také odchodem za námezdní zemědělskou práci – námezdní dělník. Symbióza drobného hospodářství a práce v průmyslu nebo řemeslu dává vzniknout přechodné formě tzv. kovorolníků. Likvidaci celé společenské struktury a dosavadního způsobu práce přinesla kolektivizace, při níž došlo k násilnému zavádění družstev a kolektivních forem práce. Společenské změna však navazovala na celosvětoví trend zmenšovaní počtu pracovníků zemědělství a tak ani po roce 1989 nedošlo k masovému regresu k předchozímu stavu. Samostatně hospodařící rolníci jsou nadále spíše výjimkou, vedle zemědělských družstev, akciových společností a dalších velkopodniků. Nutno však zmínit, že dodnes existuje i celá řada přechodných forem navazujících na postupy a formy předkolektivního zemědělství – zahrádkaření, záhumenkové zemědělství, vinařství.

K zajištění úspěšného pěstování a chovu byl vytvořeno rozsáhlý soubor znalostí, technologických postupů,  právních úkonů, nářadí, provozních objektů, strojů a dalších, obecně označovaný, jako tradiční zemědělství. Jednalo se systém relativně otevřený inovaci, která se však uplatňoval nestejnoměrně v závislosti na dostupnosti novinek, geografických podmínkách a místní tradici. Označení je tedy nutné chápat především, jako opozitum vůči modernímu zemědělství uplatňujícímu se od konce 19. století, které přináší nové formy práce, kultivace půdy, stroje, plodiny a chovný materiál.

Obecně lze říci, že převládajícím typem na našem území je nížinné zemědělství, zaměřené na extenzivní obilnářství, v příhodných podmínkách rozšířené o uměle zaváděné vinařství. Pouze na vlastní spotřebu je zaměřen chov dobytka, koní, prasat, ovcí, koz a drůbeže, stejně tak jako sadařství a zelinářství. Tomuto stavu odpovídá i silné zastoupení zemědělské práce ve městech. Práce s půdou se odvíjela v charakteristickém trojhonném hospodářském systému spojeném s úhorováním (ozim – jař – úhor) a společnou pastvou dobytka. Převládala ruční práce konaná v rámci usedlosti a klientských rodin drobných zemědělců. Nejdražším nářadím byl okovaný záhonový pluh spojený s jedním až dvěma páry koní, okrajově volů. Dále to byl okovaný vůz s několika modifikacemi úložné korby. Většina ostatního nářadí byla dřevěná a pocházela z rukou hospodáře nebo některého šikovnějšího souseda.

Tento systém byl v době středověké kolonizace přenesen a přizpůsoben i v méně vhodných oblastech pahorkatin a vysočin a stal se hlavním zdrojem obživy pro zdejší obyvatelstvo. Dobytkářství nepřekročilo doplňkovou formu výroby, čemuž odpovídal chov  nekvalitních domácích plemen. Výraznou inovací, přinesenou v průběhu 16. a 17. století z východu, byl tzv. salašnický chov ovcí a koz, který se uplatnil především na rozsáhlém území východní Moravy.

Teprve rozvinutější tržní podmínky a uplatňování produktů v nad regionálním měřítku, umožnily od 18. století v určitých krajích specializaci a soustavné zaměření na vybrané obory zemědělské činnosti. Právě v tomto období se začíná formovat dělení polního hospodářství na jednotlivá odvětví s jejich rámcovou specializací.

Pěstování plodin – tvořilo nadále páteř veškeré zemědělské produkce v minimálním měřítku směřovanou na zajištění potravin pro obyvatele usedlosti – obilí, okopaniny, luštěniny, technické plodiny (len, konopí), zelenina. V krajích s úrodnou půdou – Haná, Polabí atd. dochází již tehdy k rozsáhlé obilnářské produkci zaměřené na trh (lihovary, mlýny), později rozšířené o produkci řepy. Výše položené pahorkatiny – ČM vysočina se oproti tomu zaměřovaly na pěstování brambor, opět určených pro zpracování v zemědělském průmyslu. Ve vyšších polohách se podobně šířilo i pěstování a zpracování lnu, konopí zůstalo oproti tomu typicky podomácku pěstovanou plodinou.

Zelinářství – se vyvinulo v samostatný obor především všude tam, kde dostatečná poptávka skýtala možnost odbytu – okolí velkých měst, nevhodné podmínky pro vlastní pěstování atd. Povětšinou se jednalo o odbyt hotových výpěstků v syrovém stavu uplatňovaných na denních a týdenních trzích. Sortiment tvořila nejprve tradiční zelenina – mrkev, petržel, celer, cibule, česnek, zelí, později rozšířené o cizí, případně módní plodiny – chřest.

Vinařství – patří k nejstarším specializovaným odvětvím zem. výroby. Tvořilo výrazný doplněk obilnářství, místně je i potlačovalo zabíráním staré kulturní půdy. V období konjunktury dokázalo zabezpečit obstojné živobytí na minimální obdělané ploše. Kořeny sahají až do středověku – J a JV Morava, Polabí, Praha. Řídilo se vlastním právním systémem – horenské právo, které stanovovalo přísné normy práce ve vinicích, zpracování a distribuce vína. Po jeho zrušení v 18. století se i nadále udržela tradice dodržování jeho ustanovení, místně až do pol. 20. století. Produkce byla povětšinou směřována na trh ve formě prodeje sudového vína a jeho šenku, nověji pro vlastní potřebu.

Chmelařství – se z doplňkové produkce zaměřené na zásobování lokálních pivovarů, rozmohlo v druhé pol. 19. století na specializovanou činnost, jíž prosluly především střední Čech – Žatec, Louny … Teprve ve dvacátém století se k nim přičlenila i Haná. Velkoprodukce zaměřená na pěstování kvalitních na export směřovaných chmelů si vyžádalo nejen zlepšování techniky práce, ale současně i rozsáhlou šlechtitelskou činnost           

Ovocnictví – patří k nejmladším odvětvím soustavně podporovaných především od konce 19. století. Cílené snahy směřovali nejprve na zušlechtění domácí produkce, později k zakládání rozsáhlých sadů při specializovaných podnicích. Ovocnictví se rozšířilo především v příhodných podmínkách nížin a podhůří a nejprve se zaměřovalo na domácí typy – jablka, hrušky, švestky – teprve později rozšířené o cizí ovoce – meruňky, broskve, ryngle, moruše atd. Produkce byla směřována jednak ke zpracování – sušení, vaření – s výrazně samozásobitelským podtextem, rozšířeným o případný vývoz. Teprve nově se produkce v syrovém stavu uplatňovala na trhu nebo se z ní vyráběl alkohol – slivovice.

Chovatelství – se primárně zaměřovalo na pokrytí potřeb vlastní usedlosti a to v zajištění tažné síly – chov koní, zásobení mlékem – chov skotu, ovcí a koz, masem – chov prasat, ovcí, drůbeže a vajec – drůbež. K základnímu výčtu plemen přibyl později ještě chov králíků na maso a stejně směřovaný i chov holubů. Vedle dosavadního výčtu musíme zmínit i využití kůží – ovce, koza, skot, koně – ovčího rouna a peří, které se stávaly předmětem směny s městem. Chovaná plemena jsou vesměs označována, jako domácí bez výrazných předností. Pouze lokálně docházelo k cílenému šlechtění koní a skotu jímž prosluly určité kraje. Výjimku představoval salašnický chov ovcí vyznačující se výraznými organizačními, technologickými a chovatelskými postupy. Takto nastavený rozsah chovatelské produkce zůstal v platnosti až do 19. století, kdy vzrostly snahy jednak o zkvalitnění domácích chovů novým šlechtitelským materiálem – obecní býk, jednak o přeměnu horských krajů zaměřených na obilnářství v dobytkářské komory – Rožnovsko. Obecněji však nedošlo až do kolektivizace k výraznějšímu pokroku směrem velkoprodukci a specializaci.

Včelařství – patří opět k velice starým  odvětvím, jehož nejstarší formy – brtnictví tj. vybírání medu divokých včel – stojí na rozhraní mezi kořistným a cíleným hospodářstvím. Již ve středověku se ustálil chov včel v úlech – klátech, slaměných – umisťovaných v ohrazených prostorách – zahradinách – uprostřed lesů, zahrad, luk. Včelaři byly organizování v bratrstva s pevně daným řádem, představenými a často i písemnou agendou. Práce se zaměřovala především na produkci medu a vosku a to vcelku extenzivním způsobem. Proměna nastala teprve s objevem rozebíratelného díla s odděleným plodiskem a medníkem, které bylo výsledkem dlouhodobé snahy o zvelebení a zušlechtění chovu včel, probíhající ostatně doposud. Nový způsob práce umožnil řízený chov a aktivní zásahy do života roje. Zvýšil se objem dosavadní produkce a přibyly další produkty – pyl, mateří kašička a propolis. Kočující včelstva jsou využíváni k aktivnímu opylování technických plodin pěstovaných na semeno.   Včelařství zůstává nadále živým a rozvíjející se odvětvím.

Lesnictví – ve smyslu aktivního pěstování lesních porostů je velice mladou disciplínou, masově uvedenou v život správními reformami Marie Terezie a realizované generacemi lesníků. Podstatou je řízená těžba a následné přirozené nebo umělé omlazování porostu. K soustavné práci v lesnictví byl nucený především vrchnostenský velkostatek, ovšem vesnické obyvatelstvo se na něm podílelo především prací – těžba, manipulace, svážení dřeva k pilám, sázení stromků, sezónní práce. Les také skýtal možnost sběru plodů, hub, léčivých rostlin a drobného dřeva.

Biozemědělství – alternativní forma zemědělské výroby bez užití umělých hnojiv a chemikálií. Většina produktů získaných zemědělskou činností nebyla určena k okamžité konzumaci, ale tvořila zásoby na celý další rok nebo alespoň jeho zimní období. Z toho důvodu se ukládala, konzervovala nebo jinak upravovala pro dlouhodobé uskladnění. Obilí se ukládalo pro následné mletí mouky, šrotu a krup. Další velký okruh tvořilo mlékařství zaměřené na domácí výrobu másla, sýrů, tvarohu a syrečků. Důležitou složkou zásob bylo i ovoce, které se sušilo a vařily se z něj povidla, mnohem mladší je výroba ovocných vín a vůbec nejnovější je výroba ovocných destilátů.

Maso se získávalo především z domácí porážky ovcí a vepřů, porážka skotu byla oproti tomu doménou řezníků. Základním produktem bylo uzené, solené a nakládané maso a další škála řeznických specialit – klobásy, jitrnice, jelita tlačenka určených pro delší uchování. Novějším způsobem uchování je chlazení masa v ledárnách a v současnosti mražení.

Široce rozprostřená snaha zušlechtění a pozvednutí rolnického hospodářství v 19. století uvedla v život celou řadu institucí a aktivit, které následně dlouhodobě působily ve vesnickém prostředí. Především to byly Hospodářské spolky, zprostředkující přísun nových technologií, nářadí, strojů, hnojiv, osiva a plemenného materiálu. Od nich se následně oddělovaly další spolky, jako včelaři a další. Dědicem těchto snah byly i poválečné svazy zahrádkářů ČSZ, chovatelů ČSCHDZ, včelařů ČVS, které se snažily v rámci svých sdružení zprostředkovávat nové poznatky, chovný a sadbový materiál. Vedlejším produktem jejich činností pak byly též kulturní aktivity zaměřené na pořádání výročních obyčejů a tanečních zábav.

Již od počátků zušlechťovacích snah v zemědělství bylo nedílnou součástí této práce pořádání výstav, přehlídek a školících akcí. Snahou bylo vyzvednout úspěchy v chovu skotu, koní, a dalších. Stejně tak seznámit s novou technikou a stroji. Na tradici výstav navázala i činnosti poválečných svazů zaměřených ovšem na drobnější domácí chovatelskou a zahrádkářskou produkci. Z ní vzešly výstavy drobného zvířectva, přehlídky sadařství a ovocnářství a také košty vín a v poslední době i domácích pálenek. Dvě posledně jmenované na sebe váží i další kulturní aktivity a stávají se nosnou platformou pro prezentaci některých složek TLK, především folklóru.

S existencí uceleného komplexu forem tradičního zemědělství úzce souvisí mnoho zvyků, rituálů a magických praktik zaměřených na zajištění prosperity, ochranu před škodlivými vlivy a uchování, obnovení odpovídajícího právního stavu. Původ těchto úkonů je různý a pouze poklesnutí jejich významu do úrovně zvyku, zapříčinilo jejich sloučení do jedné kategorie. Obřady a rituály zaměřené na zajištění úrody a její ochranu, povětšinou souvisí s rozsáhlým věrským systémem předkřesťanských agrárních společností. Magické praktiky pak povětšinou souvisí s chovem skotu a snahou o zajištění dostatku mléka, do těchto úkonů byly často aktivně zapojeny křesťanské atributy, jako Sv. hostie, svěcená voda a další. Široká škála právních úkonů se odrazila v kontrolách polí a katastru, přijímaní do obce, výplatě obecních služebníků a vinařských zvycích vycházejících z horenského práva.

Snaha zhodnotit a zprostředkovat mnohasetletou kulturní tradici zemědělské společnosti, jejich znalostí, způsobu života a zvyků vedla v posledním půl století ke vzniku tzv. zemědělské turistiky. Jádrem této činnosti je využít témata, situace a prostředí, jenž lze naroubovat na běžné turistické standardy tak, aby vzniklo zdání reality. Její postupy mohou být různé a také škála produktů je široká. Počínaje pobyty na „farmách“, kde je možné se zdravě stravovat z domácích produktů, vejít do kontaktu s domácími zvířaty a manuální prací, přes pořádání různých tematických akcí – vinobraní, trnkobraní, bramborobraní, ovenálie až po vytváření cyklistických cest za „poznáním“ zemědělství , vinařství atd. – vinařské cyklistické stezky.

Literatura:  J. Kramařík: Zemědělství. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 29-55.- J. Jančář: Tradiční polní hospodářství. Chov dobytka. In: Vlastivěda moravská 10. Lidová kultura na Moravě. Brno – Strážnice 2000, s. 33-56.-  J. a L. Petráňovi: Rolník v evropské tradiční kultuře. Praha 2000.

1.1. Zemědělství a chov dobytka

1.1.1. Zemědělství a krajina: typy zemědělského hospodaření v závislosti na geografických podmínkách a zpětné formování krajiny zemědělskou činností.

1.1.2. Tradiční zemědělství: formy, způsoby a organizace práce

1.1.3  Moderní zemědělství  

1.1.3.1. Zemědělské nářadí – tradiční nářadí a k němu přicházející moderní stroje a doma vyrobené účelové mechanismy

1.1.4 Organizační formy práce

1.1.4.1. Zemědělská velkovýroba – Hospodářský velkostatek, družstvo vlastníků, agropodnik, farma

1.1.4.2. Samostatně hospodařící rolník, vinař, zemědělský živnostník

1.1.4.2. Hospodaření při zaměstnání spojené s prodejem přebytků

1.1.4.3. Zahrádkářství, chovatelství

1.1.4.4. Zemědělský dělník

1.1.4.5. Sezónní zemědělský dělník

1.1.5. Druhy zemědělské výroby

1.1.5.1. Pěstování plodin – obilnářství, okopaniny, pícniny, technické plodiny, koření a semena, tabák

1.1.5.2. Chovatelství – skot, prasata, koně, kozy, ovce, drůbež, drobné zvířectvo

1.1.5.2.1. Salašnictví

1.1.5.3. Včelařství

1.1.5.4. Ovocnictví

1.1.5.5. Vinařství

1.1.5.6. Chmelařství

1.1.5.7. Zelinářství

1.1.5.7.1. Zahrádkářské kolonie

1.1.5.8. Lesnictví – umělé pěstování lesa a chov lesní zvěře (bažantnice, obory), sběr    bylin a lesních plodů

1.1.5.9. Biovýroba

1.1.6. Zpracování zemědělských produktů, jejich uchování a uskladnění

1.1.6.1. Domácí zabíjačka – skot, vepři, ovce, kozy, drobné zvířectvo, drůbež, s přesahem do stravy ve smyslu sortimentu připravovaných poživatin.

1.1.6.2. Konzervace ovoce a zeleniny (sušení, vaření povidel), pouze okrajově výroba kompotů, marmelád a sirupů.

1.1.6.3. Výroba alkoholických nápojů – lisování hroznového a ovocného vína, pálení slivovice

1.1.6.4. Mražení

1.1.7. Zemědělské výstavnictví – veletrhy, výstav drobného zvířectva, výstavy ovoce a plodin, květin

1.1.7.1. košty vína, slivovice

1.1.8. Profesní organizace – Hospodářské spolky, ČZS, ČSCHDZ, Citrusáři, Moderní svazy na bázi hospodářských komor.

1.1.9. Zvykosloví zemědělských prací

1.1.10. Zemědělská turistika – agroturistika

1.1.10.1. Vinařské stezky, Slavnosti vína, trnkobraní, bramborobraní, ovenálie

1.2. Lov

1.2.1. Rybolov – organizované formy rybolovu na řekách a rybnících (rybniční hospodářství)

1.2.1.2. sportovní rybolov – na bílých i pstruhových vodách

1.2.2. Myslivost – organizované formy hospodaření mysliveckých spolků v honitbě a řízený odstřel zvěře.

1.2.3. Pytláctví – fenomén tajného lovu v minulosti (střelba, oka, jámy na vlky) s přesahy do současnosti

1.3. Lidová výroba

Lidová výroba je definována jako souhrn rukodělných výrob (tedy pragmatických činností, jejichž cílem je získávat a vytvářet produkty určené pro vlastní potřebu a pro trh), proměnlivých časově, místně, etnicky a ekonomicky, jež lidové kultuře vtiskují osobité rysy z hlediska výrobního, výtvarného a společenského a jsou pro ni v daném období a oblasti typické.- Zásadním znakem tradiční lidové výroby je rukodělnost, tedy úzká vazba výrobce s materiálem (většinou snadno dostupným a opracovatelným, v minulosti výhradně přírodního původu), důraz na funkčnost výrobků, které se podřizují i užívané výzdobné techniky a užívání tzv. tradičních technologií, tedy mnohdy velmi archaických avšak efektivních výrobních postupů předávaných z generace na generaci. K dalším neopominutelným rysům tradiční lidové výroby patří technická a technologická variabilita a nerovnoměrnost jejího vývoje v čase i prostoru. Vedle materiálních znaků je lidovou výrobu třeba hodnotit i jako jev společenský, ovlivňující sociální vazby a interakce  v rámci lokálních komunit a v mladší době i ve větších regionech. Adjektivum „lidový“ odkazuje na původ a sepětí tohoto typu výroby s komplexem tzv. tradiční předindustriální vesnické kultury, ovšem odlišení lidových a nelidových prvků v minulé i současné rukodělné výrobě není mnohdy možné ani metodologicky korektní.- Z hledisek ekonomicko-právních dělí etnologie lidovou výrobu na domácí (pro vlastní potřebu), domáckou (námezdní, prováděnou zaučenými výrobci) a řemeslnou (profesionální, pro trh). Na tradiční formy výroby však měly a mají vliv i jiné organizační formy výroby (manufaktura, továrna). Soudobá rukodělná výroba vycházející z tradičních postupů organizovaná nejrůznějšími institucemi se někdy označuje jako tzv. lidová umělecká výroba.

Literatura: V. Scheufler – J. Staňková: Výroba. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 55-103.- V. Scheufler: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2. Praha 1991.- Z. Martínek: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska III. Praha 2000.- J. Jančář: Rukodělná výroba. In: Vlastivěda moravská 10. Lidová kultura na Moravě. Brno – Strážnice 2000, s. 61-78.

1.3.1. Přírodní materiál

1.3.2. Tradiční technologie

1.3.3. Organizační formy

1.3.3.1. Řemeslo, živnost

1.3.3.2. Domácká výroba

1.3.3.3. Domácí výroba

1.3.4. Lidová umělecká výroba

1.3.4.1. Ústředí lidové umělecké výroby

1.3.4.2. Nositel tradice lidových řemesel

1.3.4.3. Sdružení lidových řemeslníků a výrobců

1.3.5. Druhy výrob podle materiálu

1.3.5.1. Přírodní pletiva (pletení ze slámy, loubku, orobince, košíkářství)

1.3.5.2. Dřevo (tesařství, truhlářství, kolářství, bednářství, soustružnictví, šindelářství)

1.3.5.3. Textil a oděv (krejčovství, tkalcovství, krajkářství, barvířství a textilní tisk)

1.3.5.4. Kůže (obuvnictví, kožešnictví)

1.3.5.5. Silikáty a zeminy (keramika, sklářství)

1.3.5.6. Kovy (kovářství, podkovářství, klempířství, drátenictví)

1.3.5.7. Kámen (kamenictví, kamenosochařství, těžba kamene)

1.3.5.8. Potraviny, tuky a chemické látky

1.3.6. Profesní organizace (společenstva, spolky, cechy)

1.3.7. Školství a osvěta

1.3.8. Prodejní trhy, výstavy, soutěže

Aktualizace: 26. 4. 2023