Tradiční lidová kultura tvoří nedílnou součást kulturního dědictví, které je zdrojem kulturní rozmanitosti, vzdělanosti a utváří základ kulturní identity obyvatel České republiky. Kulturní dědictví je důležitou součástí hmotného a duchovního bohatství České republiky, je zdrojem kulturní rozmanitosti, vzdělanosti, utváří základ kulturní identity obyvatel této země. Ukazuje se, že má velký podíl i při využívání volného času a tím přispívá ke kultivovanosti obyvatel a napomáhá v boji proti rozličným sociálně patologickým jevům ve společnosti. Tradiční lidová kultura tvoří nedílnou, avšak osobitou součást kulturního dědictví, jejímž specifikem je, že je živá a na rozdíl od dědictví hmotného se stále vyvíjí a přetváří.
Předmětem našeho zájmu jsou projevy tradiční lidové kultury národů, národností a etnických skupin žijících na území České republiky. V jednotlivých regionech, městských a vesnických společenstvích a společenských vrstvách se vyskytují nerovnoměrně. Dochovaly se jako hmotné artefakty či jako nehmotné duchovní statky nebo sociální jevy, které jsou nepsanou tradicí v rodinách a lokálních nebo širších kulturních společenstvích.
Mechanické třídění jevů tradiční lidové kultury a současných projevů z ní vycházejících, které se obvykle řadí do tří kategorií: materiální – duchovní a sociální, nahrazujeme rozdělením této oblasti kultury na nemateriální (nehmotnou) a materiální (hmotnou).
Nemateriální kultura je souhrnem složek, které uspokojují duchovní (nemateriální) potřeby člověka: vedle folkloru sem řadíme zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí zahrnujeme pod pojem duchovní kultury také kulturu sociální, tzn. problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.
Materiální kultura je součást tradiční lidové kultury zahrnující soubor hmotných artefaktů, technologických postupů a mezigenerační transmisí předávaných znalostí a zkušeností, pomocí kterých člověk zajišťoval své základní životní potřeby, tj. obživu a ochranu před nepříznivým přírodním prostředím. V systematice tradiční lidové kultury jde o následující kategorie: 1) forma zaměstnání a obživy (zemědělství, malovýroba, obchod), 2) obydlí, 3) oděv, 4) strava, 5) transport. Do lidové materiální kultury lze zařadit také kategorii 6) výtvarné kultury lidu, která je svým způsobem specifická a prochází napříč uvedenými kategoriemi. Pro agrární civilizaci byla primárním zdrojem obživy zemědělská výroba spojená s chovem dobytka a rukodělná malovýroba využívající při své mechanizaci přírodních energií (vodní, větrné). K charakteristickým znakům hmotných artefaktů náleželo použití místních přírodních materiálů, samozásobitelství, lokální a regionální specifičnost.
Identifikace jevů tradiční lidové kultury
Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice, schválená vládou pod č. 571/2003, ukládá jako východiskovou úlohu identifikaci jevů tradiční lidové kultury. Na jejím základě bude možné realizovat další úkoly: dokumentaci, uchovávání a ochranu tradiční lidové kultury, její prezentaci a šíření poznatků o ní.
Identifikace ve zmíněné koncepci znamená vytvoření informačního systému, který má poskytnout přehled o výskytu a stavu živých artefaktů tradiční lidové kultury ve všech regionech České republiky. K realizaci tohoto záměru je nutno shromáždit podle jednotné metodiky údaje o vybraných kulturních jevech a na jejich základě postupně vytvářet přehlednou databázi. Ke sběru údajů o tradiční lidové kultuře se připravuje dotazník, který umožní dokumentátorům shromáždit potřebné údaje. Jeho součástí je i heslář tradiční lidové kultury v ČR.
Tradice se obecně vnímá ve dvou rovinách – jako kulturní dědictví a jako nepřetržité přebírání hodnot z generaci na generaci. Na jedné straně se tak označuje stav kultury, jejíž část tvoří zděděné kulturní technologie a návyky, na druhé straně samotný proces, historický tok kultury, v němž se produktivní kulturní jevy neustále předávají, vyvíjejí a neproduktivní zanikají. Tradice tu působí spolu s inovací a oba tyto principy vyjadřují přirozené společenské tendence jak ke stabilitě, tak ke kulturní změně.
Lidovost kultury se obvykle spojuje s tradičností a s nejširšími společenskými vrstvami, lidem. Za tvůrce byli považováni neškolení (neprofesionální) a obvykle neznámí, anonymní jednotlivci, za nositele této kultury pak menší sociální jednotky a lokální společenství.
Okruhy výzkumu identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury v České republice 2006-2010
B, Tradiční způsob obživy – zemědělství, rybolov, myslivost
2007 – A, Lidová religiozita
B, Sídlo, dům a bydlení
2008 – Obyčejové tradice
2009 – Lidová strava, doprava, obchod, trh a lidový oděv (aktuální dotazník)
2010 – Společenské vztahy, výtvarná kultura