Lidový tanec na Hané
(Historie vymezení regionu. Druhy a formy tanců. Sběratelé.)
V desátém díle Ottova slovníku naučného z r. 1896 čteme u hesla Haná-Hanáci od Matouše Václavka následující charakteristiku (kráceno): "Haná, rovina moravská v širším slova smyslu prostírající se od Bludova na sever až k Napajedlům na jih..... V užším smyslu je to rovina rozkládající se mezi Vyškovem, Prostějovem, Litovlí, Šternberkem, Lipníkem, Holešovem, Napajedly a Zdounkami. Rovina tato, jež je proslavena svou úrodností a bodrým lidem hanáckým, sluje tak dle říčky Hané. - Od Napajedel až po Litovel, od Vyškova až po Lipník usazeni jsou v požehnané krajině Hanáci. Země jejich protékaná řekou Moravou, vyznamenává se zvláštní úrodností a plodností. Vesnice hanácké jsou obrazem utěšeného blahobytu..... Obyvatelé jsou zrostu ztepilého, krásného, a silného."
Shrneme-li Václavkovy a jiné další doklady o Hané a Hanácích, je Haná rozsáhlou úrodnou rovinnou oblastí ve středu Moravy s bohatým kulturním dědictvím a s dlouhodobě tradicí udržovaným a pěstovaným povědomím o vlastní kulturní a národopisné svébytnosti. Rozkládá se po obou březích středního toku řeky Moravy a jejích přítoků starých slovanských jmen: Hloučela, Romže, Blata, Šumice, Bečva, Moštěnka aj. Název celé rozsáhlé oblasti je odvozen od jednoho z životadárných toků, zavlažujícího krajinu mezi Vyškovem. Kojetínem a Kroměříží -od říčky Hané.
Za oblast Hané se dnes považuje shora vyznačené území, obklopené pásmy hor a pahorkatin: vrchoviny Drahanské, Chřibů a na severu výběžky Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů.
Hlavními městskými a současně i kulturními centry jsou města Vyškov, Kroměříž, Přerov, Prostějov, Olomouc, Litovel, Holešov, Zábřeh na Mor., Mohelnice. K nim se v minulosti řadila i některá další místa, známá svými zámky a jejich kulturní a především hudební aktivitou, jako Tovačov, Náměšť na Hané, Čechy pod Kosířem, Holešov a především Kroměříž a Vyškov. V této souvislosti je nutno uvést i některé kláštery, jako Hradisko u Olomouce.
Haná je jednou z nejstarších a nejdříve tímto jménem uváděnou oblastí na Moravě (Haná, Na Hané). Podobně jsou uváděni i Hanáci jako "populus hanaticus" - hanácký lid. Je to v historické a topografické literatuře Moravy vlastně nejstarší označení určitého národopisného celku. Podle Ladislava Zapletala v pojednání Nejstarší mapa Hané (vyšlo v Přerově 1990): "Už na počátku 15. století a možná i v době starší se nazývalo úrodné území ve středu Moravy Haná". Podle Zapletala uvádí též Čeněk Zíbrt v r. 1909. že "o Hané a Hanácích napsal významný Olomou- čan F. J. Gianini na základě spisu vědce J. Altheimera z doby kolem r. 1431 údaje, které lze považovat za nástin vymezení regionu." - Do 16. století se vyskytovalo jméno Hané ve všech místopisech jen zřídka, počínaje 16. stoletím však často a soustavně až dodnes.
Je to zvláště spis olomouckého biskupa Jana Skály z Doubravky (1486-1553). latinsky nazývaného Dubravius, Historiae regni Bohemiae z roku 1552, který podává podrobnou charakteristiku krajiny v povodí řeky Hané, vhodné svojí úrodností k pěstování obilí. (Srov. Antonín Roubic, Nejstarší zprávy o Hané, Studie Muzea Kroměřížska 92/93, s. 12n.)
Po Dubraviovi se přímé pojmenování Hané objevuje na Komenského mapě Moravy z r. 1627. Na této mapě území směrem od Vyškova k Olomouci je označeno velkými písmeny názvem NA HANÉ. umístěným paralelně se silně vyznačeným tokem řeky Moravy.
Území Hané nebylo na všech mapách a v jednotlivých pojednáních chápáno stejně široce. Od původně lokalizovaného pouze do povodí řeky Hané od Vyškova ke Kroměříži se postupně pojem Hané rozšiřoval směrem severním k Olomouci, Litovli, Zábřehu, Šternberku - zkrátka do severomoravského úvalu. Tak již F. Friebeck v r. 1778 pojímal Hanou šířeji než jeho předchůdci. Jeho poznatků využil v r. 1780 J. Schimek ve svém národopisně zaměřeném díle Die Hanacken in Mähren, publikovaném téhož roku v Göttingen. Ještě šířeji vymezil hanácký region historik J. Hanke z Hankensteina r. 1786 ve svém místopisném díle o Moravě.
S poměrně přesným širším vymezením Hané se setkáváme na národopisné mapě z konce 18. století. Jejím autorem je s největší pravděpodobností Ant. Přibyl, zeť kojetínského rektora a básníka Tomáše Kuzníka. Mapa je kresebnou oslavou původní Hané mezi městy Vyškovem, Kojetínem a Kroměříží v povodí řeky Hané, a s dalšími hanáckými městy Prostějovem, Tovačovem a Olomoucí ve středním Pomoraví. Autor tedy zasazuje "pravé Hanáky" do povodí řeky Hané. K nim pak připojil na Olomoucku a Prostějovsku Blaťáky v povodí řeky Blaty a Zábečváky v povodí řeky Bečvy mezi Hulínem a Přerovem. Okolní obyvatele, závislé na Hanácích prodejem různých řemeslných výrobků a potřeb do domácnosti a žijící již v kopcovitých územích Drahanské vysočiny, Chřibů a směrem k lipenskému Záhoří, uvádí podle jednotlivých řemesel a zaměstnání. Tak na Drahanské vysočině v okolí Křtin jsou Slaměnkáři, kolem Plumlova Kolomazníci, mezi Jevíčkem a Protivanovem Lopatáři a na Konicku Šlejfíři. Dále směrem východním na pokraji Oderských hor mezi Týncem a Lipníkem to jsou Tragačníci a na Zdounecku na pokraji Chřibů Metlaři. Západně od Brna směrem k Oslavanům v oblasti Brněnska, jehož nářečí je rovněž odnoží hanáčtiny, jsou Hrnčíři. Rovinný úrodný kraj pod Brnem od Telnice ke Slavkovu u Brna a k úbočím Ždánského lesa označuje jako Kopači. Tato mapa byla vydána jako faksimile se zasvěceným rozborem Lad. Zapletala Muzeem J. A. Komenského v Přerově 1990 pod názvem Nejstarší mapa Hané. O mapě psal a černobíle ji přetiskl Miroslav Válka v článku Literární a ikonografické doklady o Hané a vymezení regionu. Vyšlo ve Zpravodaji Hanáckého poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců, vyd. OKS Olomouc jako 1. čís. v únoru 1993.
K oběma uvedeným mapám (Komenského z r. 1627 i k mapě Hané z konce 18. století), vymezujících v jednotlivých údobích teritorium Hané a popřípadě i přilehlých oblastí (Záhoří. Drahanské vysočiny, Malé Hané), se řadí z 90. let 19. století z období příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze mapa rozšíření hanáckého kroje, sestavená a nakreslená kojetínským učitelem Ondřejem Pischem. Studie o Hanáckém kroji a jeho druzích byla autorem napsána až r. 1909. Je spolu s mapkou uložena v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea v Brně. Autor dělí Hanou podle kroje na šest okrsků. Mapu i studii přehlédl a doplnil Josef Klvaňa. Mapka i studie obsahuje i kroje z okrajových oblastí Hané.
Pro nás závažné zprávy o Hanácích, jejich založení, životě a kultuře včetně záznamu písní a popisu hánackého tance cófavá hanácká přinesl na přelomu 18. a 19. století hranický rodák Jos. Heřman Agapit Gallaš (1756-1840). Byl sběratelem, pisatelem lidopisných studií a přispěvatelem do první sbírky moravských a slezských lidových písní - do tzv. sbírky Guberniální. Jejich povahu, sídla a kroj popisuje v pojednání Charakter Moravanů (vyšlo v Gallašových Romantických povídkách, Praha ELK 1941, s. 184n.). Podle Gallaše "Hanáci mají téměř uprostřed Moravy svá sídla, počínaje od Litovle přes Olomouc až ke Kroměříži, odtud pak zase až k Vyškovu jsou roztaženi a mají nejúrodnější rovinu, kterou od západu k východu tekoucí potok Haná vlaží....." (s. 188). Tamtéž na s. 194 pak hovoří o Záhorácích: "Záhoráci v kraji přerovském vztahují se od Bystřice pod Hostýnem až skoro k samé Meziříčí. Bystřice a Kelč jsou města záhorácká". Tamtéž hovoří o další okrajové části Hané, o Bečvářích: "Bečváři mají v údolí mezi karpatskými a sudetskými horami svá sídla při řece Bečvě..." K bečvářským městům pak počítá m. j. Hranice, Drahotuše a Lipník.
V údajích o Hané. její rozloze a sídlech je patrno od prvních zpráv někdy z první třetiny 15. stol. až do konce 19. stol. a vlastně až do současné doby rozšiřování jejího teritoria a to nejen vlastní Hané. ale i území okrajových (Malá Haná, Záhoří). V tomto Hanáci jak vlastní početností, tak počtem svých sídel daleko předčili ostatní moravské regiony. Hanácké vlivy v kultuře - zvláště v lidové písni, hudbě a tanci pronikaly již před několika staletími do sousedních oblastí (Brněnsko, Slovácko-Hanáčtí Slováci, zčásti i na Horácko a Valašsko).
Hanou lze tedy charakterizovat jako význačnou národopisnou oblast s bohatou lidovou kulturou starobylých rysů a s neméně bohatým a významným písňovým, hudebním a tanečním folklorem a zvykoslovím. Z jejího středu se v minulosti šířily kulturní proudy, které zasahovaly zvláště v hudbě a tanci i oblasti okolní (Brněnsko, oblast Hanáckých Slováků, Horácko, částečně i Valašsko). Ovlivňovaly nejen lidový hudební a taneční projev, ale pronikaly i do hudby umělé. V určitém období - konec 16. a v 17.-18. století - ovlivňovaly dokonce i hudební cítění a vkus vzdělané společnosti a kulturní život vyšších kruhů. Četné doklady o tom jsou v zámeckých, muzejních aj. sbírkách a archivech. Z nich nejbohatší jsou v kroměřížském zámku a ve Státní vědecké knihovně v Olomouci.
Nejstarším a nejtypičtějším hánáckým tancem je podnes známá cófavá. Je to dvojicový nebo trojicový tanec třídobého (výjimečně sudodobého) taktu, volného tempa, kráčivého charakteru, promenádního typu. důstojného rázu. Tanečník drží tanečnici po své pravici ve vznosném držení. Tančí-li trojice, je tanečnice po každé jeho ruce. Podobné postavení tanečníků je zobrazováno v panských renesančních tancích. U nás jsou takto vyobrazeny taneční dvojice na českém renesančním poháru zr. 1582, věnovaném arcivévodovi Maxmiliánovi. Taneční i dekorační motivy jsou ryty diamantem. Tento tanec byl v době renesance nejen slavnostním tancem, ale přistupovala jím k oltáři i vznešená nevěsta se ženichem, jak dosvědčuje Giottův obraz v Neapoli. Taneční pohyb se skládal ze tří i více kroků střídavě vpřed a vzad. Protože tento pohybový vzorec je typický pro téměř všechny druhy našich hanáckých cófavých, je zřejmé, proč se tento tanec zde nazývá "cófavá". V minulosti však byl tento tanec označován i názvem "hanácká" - tedy tanec Hanáků, označujícím jednak kmenový, jednak teritoriální původ. Pod tímto názvem a rovněž i v příslušných jazykových modifikacích se objevuje v četných hudebních záznamech jednotlivých lidových variant, ale i v hudebních stylizacích v klavichordových, cembalových a jiných nástrojových sbornících od konce 16. a začátku 17. století.
Hanácká "hanácká" tedy pronikla v četných úpravách a stylizacích v minulosti do umělé hudby nejen na Moravě, ale i v Čechách (např. v lobkovické sbírce v Roudnici n. Labem je uložena skladba z konce 17. stol. pro housle a kytaru pod názvem Aria Hannaco).
Četné skladby však pocházejí z půdy německé, z Lipska, Vídně aj., ale také z Polska a Sedmihradska. Nejčastějšími pojmenováními těchto skladeb je Aria Hannaco, Hanakisch, Hanaque, Villana hanatica, obecně jen Hanatica. Byly vesměs vážného rázu, ale na rozdíl od našich dnešních lidových cófavých a hanáckých z písňových sbírek 19. století (Guberniální sbírka, sbírky Sušilovy, Bartošovy), kde jsou záznamy většinou v taktu trojdobém, jsou hanácké ze stol. 16.-17. v taktu sudodobém. Tvoří také obvykle první část suity, jejíž druhou částí je tanec trojdobý živého tempa. tzv. "tripl".
V minulosti bývaly tyto tance ve víceméně stylizované podobě součástí panských tanečních zábav a "lidových svateb", předváděných v "hanáckých" krojích. Podle studie Karla Vetterla K historii hanáckého tance "cófavá" připomínala tato "hanatica" starší podobu polonézy, nazývané zhusta "chorea polonica". Proto není divu, že se v některých našich starších písních zpívalo, že "mozika počala polské hrát", jak je tomu v písni o taneční zábavě v Ivanovicích, zaznamenané v Rajhradském sborníku z let 1691-9.
K nejstarším dochovaným druhům "hanatik" z Hané patří Hanaken Ehrentanz pro cembalo ve suitě Rossignolo z roku 1677 od Alessandra Pogliettiho, dvorního varhaníka ve Vídni, žijícího jistou dobu na Hané a který komponoval pro lichtenstejnskou kroměřížskou kapelu po několik let. Poglietti, který zajisté dobře znal hanácké tance v podání Hanáků (vlastnil mj. dům v Dědicích), symbolizoval touto skladbou vznešený kráčivý tanec z Hané, nazývaný obecně "hanácký". Tanec Nevěsta, z Velkého Týnce, tančený o svatbě, a "záhorské" svatební tance do jisté míry jsou jeho lidovými protějšky.
Název "cófavá" se objevuje v pramenech a dokladech o hanatikách na našem území až začátkem 18. století mezi šestnácti hanáckými tanci v klavichordovém sborníku neznámého autora, patrně prý kantora z Tovačova. Poslední tři tance jsou označeny jako "Panczky czauffawý tancze". Sborník obsahuje ještě drobné taneční skladby, ponejvíce menuety, další článek v řetězu volných trojdobých tanců této epochy. Hudební historik Jaroslav Pohanka, který' některé z těchto tanců uveřejnil v Dějinách české hudby v příkladech, soudí, že rukopis vznikl okolo roku 1700.
Nejpřesvědčivěji a podle dr. Jana Trojana nejblíže původnímu lidovému znění zaznívá "hanácká" - "cófavá" v partituře pro dvoje housle a basu v Šesti hanáckých tancích, nalezených na kůru kvasického kostela, patrně z pera místního varhaníka nebo kantora anebo člena zámeckého orchestru v Kvasicích. Skladba mohla vzniknout kolem roku 1800 (nejdříve v roce 1785). Všech šest nápěvů patří k tanci "cófavá" a jsou důsledně zaznamenány v taktu 3/4. Čtyři ze šesti patří k písním, které se na Hané podnes hrají a zpívají k hanácké cófavé: Janko, nechoď k nám (tanec č. 2) - uvádí ji Ludmila Mátolová-Uhrová k cófavé-šópavé ve sbírce Hanácké tance z Tovačovska, Praha 1954. Čís. 3 - Aj, za tó našó stodolenkó a čís. 5 - Hořela lipka, hořela se rovněž objevují jako písně k tancům typu cófavé. Čís. 6 - Já do lesa nepojedu je českého původu. Na Moravě se hraje k různým tancům, ale také k hanáckoslovácké zavádce - druhu "hanácké". První a čtvrtý tanec jsou instrumentálního původu. Čtvrtý tanec přetiskl F. Bartoš a L. Janáček ve třetí sbírce Národních písní moravských 1901 pod názvem "cófavá" v oddílu hanáckých tanců, čis. 1697. Odtud ji převzala do své sbírky tanců z Tovačovska Ludmila Mátlová (zde jako Cófavá III).
Názvy "cófavá" a "hanácká" nejsou jedinými, které se váží k tomuto tanečnímu druhu. V Sušilových a Bartošových sbírkách jsou doklady o tom, že se v 19. století užívaly porůznu na Hané a v přilehlých oblastech ještě další názvy, které určují jednak blíže regionální původ ("blatská"). jednak bližší pohybovou charakteristiku ("choďavá", "vláčivá", "přiklekavá", "třesavá"). Název "hanácká" však lze považovat za nejstarší označení nejen tance, ale celého pro región tak význačného tanečního druhu.
K hanáckým-cófavým, podobně jako na Valašsku k "valas-kým" a na Slovácku ke "slovenským" (k těm ve 2/4 taktu), se zpívalo nebo hrálo větší množství písní 3/4 taktu, volného tempa, polonézového rytmu. Jejich četné záznamy lze nalézt v Gub. sbírce, a to nejen z Hané, ale také z Brněnska, Horácka a z ha-nácko-slovácké oblasti. V Sušilových sbírkách je jich nejvíce jak z vlastní Hané, tak z přilehlých území. U mnohých písní "svatých" uvádí (Sušil II. 223): "Hanáci, podivno, své tance, ovšem mírné, provozujíce, často i svaté písničky zpívají." U četných dalších písní pak přímo uvádí název tance nebo jiný údaj. Např. ve třetí sbírce Sušilově z r. 1860 je u písně č. 43 Ach Bože dobrý, mám děti drobný v taktu 3/4 poznamenáno: Zpívají tu píseň při tanci Na tři kroky zvláště na svatbách. (Jde asi o cófavó. Lokalita neuvedena). - Podobně u písně č. 63 - Trojí pozdravení P. Marie z Nětčic u Soběchleb na Záhoří je poznámka: Taneční svatá. - V Sušilově literární pozůstalosti ve Státním archivu v Brně mezi četnými údaji o tancích je konečně i tento Sušilův výrok: "Nejzamilovanější tanec Hanákův jest přiklekavá (druh hanácké - Z. J.), tanec snad druhdy k poctě bohům odbývaný, při němž dotud svaté písně zpívají....."
Mnoho záznamů tanců typu hanácké-cófavé, lokalizovaných do Vrchoslavic na Vyškovsku nebo prostě "na Hanou" lze nalézt v Sušilově zmíněné pozůstalosti. Byly většinou Sušilem nepublikovány a jsou nezřídka v torzovité podobě. Sušil se u většiny pokouší i o bližší pohybovou charakteristiku. Kromě hanácké s četnými podružnými názvy (blatská, Na půl třetího kroku, poklekavá-coufavá svatební, ale také vláčitá) jsou zde ještě další tance figurální a taneční hry a tance kolové. Sušilovy záznamy pochází zhruba z druhé poloviny 20. let minulého století.
První pohybovou charakteristiku hanácké-cófavé podává J. H. A. Gallaš v roce 1819 v průvodním dopisu ke své zásilce písní - v poznámce k písni Kéž sem to věděla, že bode neděla: "Podobné taneční písně nazývají Hanáci svaté a křepčí při nich dle jakéhosi polského způsobu. Následující slyšel jsem jako student při tanci Hanáka v Šnobolíně, an vhodiv muzikantům několik patáku na cymbál, dí k nim: Zahrajte mi svatokopeckó!" a zpíval:
Matičko kopecká,
ó, jak se te hezká.
Tatičko nebeské,
te se take hezké!
Milostivá nám boď,
pudeme tam na póť,
na tvó svató horo,
k andělskymo dvoro.
Pros za nás Hanáke,
zvláště za mně take
kopecká matičko,
zavírám pěsničko.
Polským způsobem Gallaš rozumí tanec, při němž tančící ve dvojicích nebo trojicích čelných kráčející jen vpřed nebo střídavě vpřed a vzad na způsob polské polonézy. Jinde ovšem konstatuje, že "na Hané oblíbeným tancem byla cófavá, k níž se zpívaly většinou písně nábožné". Spojuje tedy cófavou - volný tanec kráčivého rázu se zpěvem většího počtu písní určitého hudebně-rytmického rázu. mezi nimiž byly i písně nábožné.
Cófavá jako jediný tanec se mohla tančit za doprovodu svatých (nábožných) písní a legend i v době postní nebo adventní. Tančívala se na poutní písně (viz Sušil) i o poutích při poutních zábavách. Podle sběratelky Heleny Krškové tančily cófavou v Náměšti na Hané v kostele dívky v době sucha, prosíce o déšť. Držely se při tom ve trojicích navzájem za nice nebo za konce stuh uvázaných v pase. V rytmu hanácké se tančí i některé tance v královničkách. Cófavou se obřadně zavádějí děvčata a také vdané ženy pod právo nebo k "zasaďování" v první ostatkový nebo hodový den. Říkalo se tomu na Vyškovsku v Pustiměři též "házet do cymbála". Obvykle se tato cófavá tančila ve trojici. Podobně tomu bylo i při zavádkové cófavé při "doškách" při placení v neděli odpoledne (Náměšť na Hané a okolí). Hanácká-cófavá se tančila zvláštním hanáckým krokem někdy kombinovaným s krokem přísunným. Základem však byla chůze. Srov. název "choďavá" = hanácká cófavá v Týnu u Litovle podle Bartošovy pozůstalosti. Snad se hanácká-choďavá-cófavá atd. vyvinula z obřadně motivovaných průvodů (viz zmíněné již obchůzky králenské, jejichž neodmyslitelnou součástí byl "hanácký tanec"). A snad lze také považovat rytmickou procesionální chůzi při náboženských průvodech spojených s obcházením kostela při výročních svátcích a obřadech jako obcházení kostela při vzkříšení, obchůzka oltářů na Boží tělo, obchůzka Ježíškových matiček v Dolanech a Bělkovicích nebo procesí do polí za dešť ke křížům a kaplím a poutní procesí za jeden z článků řetězu průvodů od předkřesťanských chorovodů a her kultovního významu (mnohé jsou uchovány v dětských hrách a obchůzkách nebo ve večerních hrách hanáckých děvčat na jaře na návsi) po procesionální obchůzky křesťanské a přeneseně až po taneční pohyb promenádního rázu až konečně po tanec typu cófavé-cho-ďavé ve všech uvedených souvislostech s konečnou zábavnou funkcí tanců kráčivých.
Pohybovou charakteristiku cófavé-hanácké především podle Gallaše, ale i podle Sušila a patrně i podle dalších pramenů (např. záhlinického Skopalíka) upřesňuje František Bartoš v Předmluvě k Národním písním moravským z roku 1889: "Na Hané oblíbeným tancem je cófavá, k níž se zpívaly většinou písně svaté, jako Matičko kopecká... nebo známá Proč, Maria, proč si tak naříkáš aj. Při cófavé se Hanák příliš neupachtil. Vykročí pravou nohou vpravo, za ní posunul levou, zdvihl se na prsty, nastoupil pak celou nohou, potom tímž způsobem levou nohou vpřed a pak vždy po těchto dvou krocích nazad. Nastala-li v písni po verši delší přestávka, jako např. v písni Proč, Maria..., postál zatím na místě a třepal gaťama." Tuto Bartošovu citaci přejímá do své knihy Na kraji Hané (VII. Tance - s. 28-29) Alois Hlavinka (vyšlo v Olomouci 1905).
Hanácká-cófavá se udržela ve všech částech Hané po celé 19. století v podobě zábavné i obřadní. Zaznamenávají ji všichni hanáčtí sběratelé počínaje Xaverou Běhálkovou a přerovským Josefem Čapkou-Drahlovským. V živé paměti zůstávala i v první polovině 20. století. Ludmila Mátlová-Uhrová zjistila četné její varianty, které obohatily celkový obraz tohoto tance. Cófavá se tančila ve dvojicích nebo trojicích čelných buď vpřed a střídavě vzad po knihu nebo v řadách za sebou (vždy více dvojic nebo trojic vedle sebe) nebo v řadách proti sobě a konečně v dvojstupech nebo trojstupech. Některé druhy byly figurálně obohaceny v závěru tance zátočkami, podtáčkami jedné a druhé dívky nebo otočením se trojice v uzavřeném kroužku kroky na místě jednou kolem. Pohyb vpřed a vzad se prováděl buď rovně nebo šikmo. Cófavá byla nejužívanějším tancem a pronikla i do četných obřadů a zvyků a nabyla tím funkce tance obřadního. Tak se tančila při zavádění práva a ostatcích, při zasaďování děvčat o hodech a především o svatbě.
Písně k cófavé tvořily velkou část místního repertoáru v každé obci. Jejich rytmus se blížil polonézovému rytmu severomoravských a východomoravských tanců ("valaskému" ze severního Valašska, lašskému a slezskému "taňci", "povulnému" "starodavnemu" atp.). U hanácké-cófavé se setkáváme např. s těmito rytmy:
Ve starších písňových sbírkách z 19. století je její tempo označeno zhusta: À la pollacca, ale i À la menuetto nebo pouze Menuetto. Poslední dva názvy poukazují na zmíněné již vazby hanácké-cófavé a tance typu polonézového (polské, chozené) a na menuety, které v 18. století začaly pronikat i na Hané z panského a městského prostředí do prostředí lidového.
Hanácká-cófavá pronikla i do okrajových částí Hané. Tak na Uničovsku, na Konicku v okolí Kladek, na Bouzovsku a na Malé Hané se setkáváme někde ještě doposud s tanci sice jiných názvů, ale v jádru buď ovlivněnými hudební, rytmickou i pohybově choreografickou formou hanácké-cófavé, nebo s jejími místními nebo regionálními odnožemi. Tak je tomu např. u tance štéc, zjištěnému v několika lokalitách ještě v 50. - 60. letech tohoto století (Velké Opalovice, Kořenec, Dzbel aj.). Pod názvem Stets byl otištěn německý protějšek malohanáckého štécu dokonce ve dvou záznamech z Moravské Třebové a okolí ve sbírce tanců z Hřebečska.
Dalším tancem prováděným střídavě třemi kroky vpřed a třemi kroky vzad rovněž v 3/4 taktu je tzv. ocóraná, tančená na píseň Jak se na mě hněvá dívka ocóraná... Podle obměněného textu Jak se na mě hněvá halda ocóraná se nazývá též halda. Ocóraná byla zapsána v Biskupicích u Opatovic a v okolí, a také v četných obcích na Konicku (srov. sbírku tanců z Konicka od Jos. Pištěláka). Pronikla dokonce i na českou stranu Českomoravské vrchoviny (srov. sbírky tanců od K. V. Adámka z Hlinecka a od Jos. Zemánka z Chrudimska a Nasavrcka).
A konečně, i když jde o tanec ráznějšího tempa i živějšího pohybového rázu, možno k tancům, ovlivněným základním pohybovým schematem cófavé počítat i vápenickou, a to jak střídáním pohybu třemi kroky vpřed a vzad, tak i trojdobým členěním písně v rytmu:
Úhrnně ke krokům, figurám a choreografickým formám tanců typu hanácké na vlastní Hané a v přilehlých územích možno uvésti následující shrnutí.
Základním pohybovým a choreografickým prvkem hanáckých - cófavých jsou tedy opakované kroky vpřed a vzad. U některých druhů se však objevuje v závěru tance zátočka dvojice za lokty (tedy prvek točivý) nebo podtočení dívky pod spojenými pažemi (nebo obou dívek, tančilo-li se ve trojici). Zátočkou končí také malohanácký párový štéc, zatímco v jeho německém protějšku z Hřebečska je nejprve na začátku tance procházka dvojice vpřed po kruhu, po ní následuje otáčení dívky vpřed po kruhu a postup chlapce "štécovým" krokem šikmo vpravo a vlevo vpřed, prokládaným trojdupem a třemi potlesky. Tanec je pak ukončen zátočkami za pravé a levé lokty opět "štécovým" krokem. Hanácký štéc ze Dzbelu začíná podobně obyčejnou procházkou vpřed po kruhu. Ve druhé části se pak tančí zátočky za pravé a levé lokty. Nebo místo procházky dvojice postupovaly střídavě třemi, pěti nebo šesti kroky vpřed a stejným počtem kroků vzad (Radek Kubáník). Podobně tomu bylo i na Konicku v Kladkách. V Bohuslavicích se zase dvojice drží za šáteček a střídavě postupuje kroky vpřed a podtáčí se pod šátečkem. Na Konicku se v některých případech používalo názvu štéc i pro vápenickou. Pohybové formy štéce na Konicku a Hřebečsku byly tedy obohacovány o další figury. Z hudebního hlediska pak jsou nápěvy ke štécům zhusta instrumentálního původu.
S názvy dalších hanáckých tanců se setkáváme až v první třetině 19. století. Tak v Sušilově rukopisné pozůstalosti ve Státním archívu v Brně mezi devatenácti názvy hanáckých tanců (uvedena lokalita: Vrchoslavice nebo pouze "Haná", "na Hané) sedm názvů náleží cófavé (blatská, hanácká, cófavá, přiklekavá, vláčitá, do kola a na půl třetího kroku). Další tanec - kot je starobylý svatební honivý tanec řetězové formy, obřadního zaměření. Všechny ostatní tance kromě cigánského a židovské jsou tance kolové: starší forma valčíku - tajč, tance typu obkročáku houpavého (švihák) i poskočného (vrták s písní Vari, holka, vari, spadnó na tě šarabary a vrťak s písní Hop, holka... - oba českého původu), tanec, tančený trojskokem zvaný trojhop (rovněž patrně českého původu), dvojdobá skáka - vá - skočná - maďar, při které se tančící točili dokola skákajíce, za zpěvu písně Hopsa, Pavle... a od třicátých let na Moravě obecně známý rajdák - rajdovák (protějšek českého rejdováku). Osobitého názvu je tanec škopíček z Vrchoslavic, při kterém se dvojice rovněž otáčela dokola "šoustajíc nohama", prý podobně jako při tajči (patrně šlo o druh obkročáku.
S dalšími názvy hanáckých tanců, s tanečními písněmi i se stručnými poznámkami k pohybovému provedení, popřípadě k jejich funkci v životě lidu a k jejich charakteristickým rysům, se setkáváme v tištěných písňových sbírkách sběratele Františka Sušila (1804 v Rousínově - 1868 v Bystřici pod Hostýnem). První svazek vyšel v Brně 1835. druhý tamtéž 1846. Třetí svazek vycházel pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými v sešitech v letech 1853-1860. Téhož roku vyšlo II. vydání této sbírky v samostatném svazku. III. vydání s doslovem Roberta Smetany a Bedřicha Václavka vyšlo v roce 1941 a znovu 1951. Hlavně třetí svazek písní obsahuje mnohé cenné údaje o tancích obřadních (královničky, svatební kot a další). V úvodu k VIII. oddílu této sbírky - k Písním hospodným - se zmiňuje Sušil i o dalších tancích převážně hanáckých. Jsou to tance: Bzíkota, blatská, čert, koníček, ležák, rajdák, praskač, pleskavá, marevská, švihák, sekerenka, zahradnická a další. Kromě tanců typu cófavé (blatská, vláčitá, choďavá, přiklekavá atd.) jde vesměs o tance kolové a o tance figurální - taneční to kompozice na jednotlivé taneční písně.
František Sušil zachycuje ve svých sbírkách stav tanečnosti do začátku šedesátých let minulého století. František Bartoš, který na něj navazuje, pak až do konce 19. století. První sbírka moravských písní z r. 1819 (Guberniální sbírka), ze které čerpal i František Bartoš, pokrývá co do tanců a jejich druhů časový úsek zhruba od poloviny 18. století do konce 20. let století 19. Kromě "hanáckých" a "menuetů" neobsahuje žádné další tance z území Hané.
Nejdůležitějším obdobím pro sběr a záznam lidových tanců na Hané bylo období kolem Národopisné výstavy českoslovanské. První skutečnou sběratelkou hanáckých lidových tanců z tohoto období je Xavera F. Běhálková (nar. 1853 v Tovačově, zemřela 1907 tamtéž), která zapisovala na Tovačovsku. Začala sbírat koncem osmdesátých let. Během devadesátých let doplnila sbírku hanáckých tanců z Tovačovska na více jak padesát záznamů. Některé z těchto záznamů publikovala spolu s Lucií Bakešovou a Leošem Janáčkem ve třech sešitech Národních tanců na Moravě (I. a II. seš. vyšel v roce 1891, III. r. 1893). Deset tanců ze sběrů X. Běhálkové zařadil do třetí písňové sbírky Národní písně moravské v nově nasbírané r. 1901 Fr. Bartoš s L. Janáčkem.
Tance ze sběru Xavery Běhálkové se staly podkladem pro další ať už zamýšlené nebo realizované edice. Tak Josef Čapka -Drahlovský (1847-1926), rodák z Drahlova u Olomouce, varhaník a ředitel kůru v Přerově, sběratel a upravovatel lidových písní a tanců, harmonizoval pro klavir na popud L. Janáčka tance z Tovačovska ze sběrů X. Běhálkové. (Viz archiv ÚEF-ČSAV v Brně, sign. A 582.) Drahlovský sbíral také sám tance (napsal i studii O tanci - viz Z. Jelínková, Neznámý pramen o hanáckých tancích z konce 19. století. NA. roč. 12, 1975, s. 241n.). V r. 1893 vyšlo v Holešově 44 čísel klavírních úprav hanáckých tanců pod názvem Národní moravské tance, Op. 157. Je mezi nimi i mnoho tanců neznámých. Ostatní materiály (písně, popisy zvyků aj.) jsou uloženy v hudebním oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Ludmila Mátlová-Uhrová (1908-1978) patřila ke sběratelskému okruhu Státního ústavu pro lidovou píseň (později Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV) v Brně po roce 1945. Věnovala se výhradně oblasti Hané. Navázala na materiály ze sběru F. X. Běhálkové. Nejprve sbírala na Tovačovsku. Našla dostatek informátorů, dokonce i členů bývalého souboru X. Běhálkové. L. Mátlová se ze všech nejvíce propracovala až ke kořenům hanáckého tanečního stylu a pohybové systematiky tanečních kroků. Podobně pracovala i na Kojetínsku. Neza-myslicku, Prostějovsku, Přerovsku, Hulínsku, Olomoucku, Zábřežsku aj. (viz bibliografii).
V přehledu sběratelů hanáckých tanců nutno uvést faráře F. J. Vaculíka z Drysic u Vyškova, který zpracoval pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895 sbírku tanců (popisů i nápěvů) z Drysic. Tato první naše monografická sbírka 34 tanců jedné obce vyšla péčí OKS Vyškov ve zpracování Z. Jelínkové v r. 1991.
Shrneme-li sběratelské výsledky jednotlivých sběratelů ke konci 19. století, zjišťujeme, že kromě hanácké-cófavé se tančilo na Hané nejméně padesát, ale i šedesát až sedmdesát dalších tanců nejrůznějšího druhu: volnějšího tempa - vážných i lyricky laděných (Sivá holubičko, Červené šátečku), ale i tanců veselých, hravých a žertovných (pleskavá, obihavá), mnohdy i s určitým nádechem satiry (Steklé Janek), a také tanců živých, dynamických, temperamentních, což je u Hanáků, považovaných za lid klidné, až pohodlné povahy něčím neobvyklým.
Všechny tyto tance mají vlastní osobitou hudební i pohybovou formu. Proti hanácké-cófavé, ke které se zpívalo a hrálo mnoho tanečních písní a nápěvů stejného metrorytmického rázu, jsou všechny ostatní tance vázány pouze na jeden taneční nápěv nebo píseň, které odpovídá určitá konkrétní pevná pohybová skladba. Největší počet hanáckých tanců tvoří právě ryto jedno-nápěvové tance, zvané úhrnně tanci figurálními. Jednotlivé pohybové motivy a figury taneční kompozice odpovídají hudebně motivické osnově taneční písně a charakterově i emotivně se k ní úzce přimykají. V této kompozici se pak buď určité figury pravidelně střídají (např. u pleskavé vždy dva takty chůze s potlesky se dvěma takty zátočky za lokty). Nebo v průběhu hudební kompozice probíhá adekvátní, logicky uspořádaná kompozice pohybová (Sivá holubička).
Názvy hanáckých tanců tvoří pestrou mozaiku. Jsou odvozeny buď od incipitů tanečních písní (Červené šátečku. Malení, Sivá holubička, Tovačov, Tovačovský hatě, Steklé Janek) nebo od obsahu tance a jeho pohybového chrakteru (obihavá, šáteček, pleskavá, trojke-koně, kalamajka, maďara).
Co do tanečních kroků, jsou v hanáckých figurálních tancích obsaženy všechny základní taneční kroky; kroky tanců kolových -valčíkový, sousedské, polky, třasáku, kvapíku, šlapáku, obkro-čáku houpavého i poskočného, vygradovaného v některých případech až do mohutných skoků (maďara) - vše v osobitém hanáckém provedení (stylu). Objevuje se i krok polky, mazurky a krok mazurky vydupávané (na obou je motivicky založen tanec Steklé Janek). Časté jsou také kroky přísunné v různých rytmických obměnách s jemným charakterovým odstíněním ve vztahu k melodice a tempu taneční písně. A co druhů chůze je v hanáckých tancích! Od obyčejného až k vypérovanému filigrán-skému "hanáckému" kroku, zcela ojedinělému mezi moravskými tanci.
Hanácké tance figurální jsou většinou mladšího původu (podle taneč. kroků, např. valčíkového, polkového atp. můžeme jejich původ klást do 30. let 19. stol., ale i později). Sem možno klást i hanácké čtverylky (rožek a kanafasku) a některé tance trojicové a tance řadové, jejichž předlohou byly zajisté ve 30. letech i později v Evropě oblíbené contredances. Svůj vliv vykonaly zajisté i Česká beseda a zespolečenštělé české tance. Pestrou paletu hanáckých tanců a jejich druhů doplňují ještě četné taneční hry (šátečková - lóbavá, legátková, metlová, čaganová - pastéřská), tančené s rekvizitou, divoká honivá taneční hra Honění Kače, která splývá často s honivým masopustním i svatebním tancem kotem - honěním kota. S hrami a s volnějším tanečním projevem souvisí i dívčí kola za zpěvu písní o přestávce u muziky nebo večer na pažitě na návsi, spojené často s rejovitými hrami (viz Mátlová). Jejich protějškem jsou mužské tance obratnosti (např. var. mlýnského kola, zvaný na Hané alexandr, spojovaný s t.zv. hanáckým maršem a improvizovaný mužský taneční projev před muzikou - "hanácký cifrování" s figurou známou i v mužských tancích na Valašsku a Slovácku - "lóskáním holubů" a s četnými podupy a poskoky.
Taneční repertoár doplňují konečně četné druhy tanců kolových - nejrůznější polky, valčíky, sousedské a mazurky. Čím blíže k okrajům Hané. tím více nabývají tance jak co do jednotlivých tanečních druhů, tak i v tanečním stylu rysů tanců sousedních oblastí.
Hanácké zábavy bývaly veselé a živé. tance bývaly doprovázeny zhusta zpěvem. Při taneční zábavě se střídaly jednotlivé generace a s nimi i tance různého druhu, žánru a stáří.
Vedle velkého počtu tanců zábavného rázu se tančilo na Hané poměrně málo tanců obřadního rázu. Vedle zmíněného svatebního "kota" tančeného i na závěr masopustu, to byla v obřadní formě již uvedená "cófavá" jak o svatbě, tak při "zavádění práva" o ostatcích, tanec kolem stínání berana a konečně tance králenské.
Proti jiným krajům se na Hané tančilo mnoho tanců dětských, ale i dospělých děvčat, tančených v kole, v řadách, zástupech, ale i v jiných útvarech (řetězy, spojené často se zavíjením a rozvíjením do spirály, a s průplety atp. - viz L. Mátlová) za zpěvu příslušných písní.
Tance v této publikaci jsou označeny stejným alfabeticko-číselným znakem jako na videokazetě, v závorce pod názvem tance je uveden čas jeho umístění na videokazetě od začátku programu v pořadí hodina - minuta - vteřina. Letopočty, uvedené v závorkách za jmény interpretů, znamenají rok jejich narození, příp. úmrtí.
Jednotlivé doby taktu jsou označeny písmeny a. b. příp. c, osminy jsou označeny a1, a2, b1 atd. s výjimkou 3/8 taktu, kde jsou označeny jen písmeny a, b, c. D znamená děvče (děvčata), CH chlapec (chlapci).
Zdenka Jelínková