Lidový tanec na Moravském Horácku a Podhorácku
Moravské Horácko se rozprostírá podél hranice česko-moravské přibližně od Svitav až po hranice rakouské. Jak název napovídá, jde o území, ležící v moravské části Českomoravské vrchoviny. Jejími nejvyššími vrcholy jsou Devět skal na Žďársku (836 m) a Javořice na Telečsku (837 m). Jeho protějškem j e České Horácko (zvané též Vysočina - tance z této oblasti jsou zachyceny ve III. dílu programu Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, nazvaném Východní Čechy). K němu patří Chrudimsko. Hlinecko, Nasavrcko, Poličsko, Havlíčskobrodsko a Humpolecko s Pelhřimovskem. Počátecko s Žirovnickem a Kunžackem již sousedí s Jarošovskem nad Nežárkou a Jindřichohradeckem.
Moravské Horácko má rovněž více okrsků, které se v mnoha případech úzce přiklánějí svým charakterem k sousedním okrskům českým, j a k lze pozorovat zvláště na lidové písni, hudbě a tanci. (Srov. Telečsko, Třešťsko a Dačicko. dříve moravské, později novým správním zřízením odtržené od Jihomoravského kraje a přičleněné ke kraji Jihočeskému.) Např. lze hledat úzké vazby v severní části Horácka mezi Žďárskem, Novoměstskem. Jimramovskem a Bystřickem nad Pernštejnem na jedné straně a Poličskem. Hlineckem. Chrudimskem a Nasavrckem na straně druhé.
Výraznou podoblastí Horácka je na hranici moravsko-české Jihlavsko, označované obecně názvem "kraj skřipáků". Jde o oblast v minulosti se smíšeným českým a německým obyvatelstvem. Ani v tomto případě nekončí "skřipácká" oblast na hranici moravskočeské, ale přesahuje na české území ke Štokám a Havlíčkovu Brodu. Dalšími výraznými podoblastmi Horácka na Moravě j e Velkomeziříčsko s Velkobítešskem. Nedvědicko s Tišnovskem a Třebíčsko s Moravskobudějovickem, Hrotovickem a Náměšťskem nad Oslavou. U posledních uvedených částí Moravského Horácka se v literatuře setkáváme s označením "Podhorácko", které Tišnovskem přechází v oblast Brněnska a Náměšťskem k Moravskokrumlovsku a Rosicko-Oslavansku. Spojkou mezi Moravskobudějovickem. Znojemskem a Dačickem je na jih u Jemnicko.
Oblast Moravského Horácka s Podhoráckem je tedy velmi rozsáhlá a j a k lze předpokládat, není ani z dialektologického, ani z národopisného hlediska oblastí jednolitou. Odráží se to v projevech lidové kultury (lidový kroj. architektura) a nejvíce v lidovém tanci a hudbě. Přesto některá nejbližší území Horácka vytvářejí zhusta větší celky, úžeji spřízněné folklorními projevy a někdy i dalšími jevy. Tak je tomu např. na Žďársku. Novoměstsku. Jimramovsku. v severní části Bystřicka nad Pernštejnem a na sousedním Poličsku. Podobně na Telečsku, Dačicku a Jemnicku se silnými vlivy jihočeskými. Zde j e nutno podtrhnout rozšíření k o l a jako charakteristického útvaru pro zpěvně taneční projev především žen. ale i mužů - jednotlivě nebo smíšeně. V neposlední řadě je to i velké rozšíření dudácké muziky, typické právě pro oblasti tance "do kola", "do kolečka", která byla ještě v prvním dvacetiletí tohoto století domovem v mnoha obcích Telečska a Dačicka, stejně jako příbuzný písňový repertoár k tanci "v kole".
Další větší příbuzný celek vytváří Třebíčsko s Velkobítešskem a Náměšťskem, zatímco Rosicko s Oslavanskem a Ivančickem, Moravskokrumlovskem a Moravskobudějovickem tvoří celek jiný, spřízněný folklorními projevy, zvyky a krojem s celým bývalým českým osídlením v Podpálaví a na Znojemsku (Přímětice, Plaveč, Hluboké Mašůvky aj.). Takto podobně lze sledovat Tišnovsko s Nedvědickem. Kunštátskem a územími, blížícími se již Boskovické brázdě.
Skřipácká oblast na Jihlavsku se může pochlubit jednak osobitými tanečně-folklorními projevy vč. hudby, v nichž se na jedné straně promítají prvky česko-německé (forma kola s hudebním doprovodem skřipáckým, zhusta s melodikou jako při kolečkových dudáckých písních jihočeských), na druhé straně pak, pokud jde o tance figurální a o taneční hry, potvrzují návaznost Jihlavska na okolní moravsko-horácké regiony.
S výjimkou tance v kole, ať už za hudebního doprovodu nebo pouze zpěvu tančících, který se rozšířil ve specifikovaných formách po celé jihozápadní Moravě až k Brnu a dále k hranicím Slovácka a Hané, se tančí po celém Horácku tance blízké tancům českým, popř. hanáckým.
Horácko patří co do počtu tanců k jedné z nejbohatších oblastí. Ba možno říci, že co do počtu zaznamenaných a zveřejněných tanců z české i moravské strany Horácko daleko převyšuje ostatní oblasti České republiky. Uveďme si jen částečný číselný přehled záznamu tanců:
| K. V. Adámek (Hlinecko - České Horácko) | 121 tanců |
| Čeněk Holas ( V . V I . Chrudimsko. Poličsko - Č. Hor.) | 98 tanců |
| (Novoměstsko - M. Horácko) | 11 tanců |
| Jos. Zemánek (Hlinecko, Nasavrcko - Č. Horácko) | 85 tanců |
| F. Bartoš - L . Janáček (M. Horácko) | 92 tanců |
| Z. Jelínková (celé M. a zčásti Č. Horácko - z 240 obcí) | asi 2000 tanců |
|
|
|
| 2407 tanců | |
Z toho je 304 tanců z Českého Horácka a 2.103 z Moravského Horácka. Na Moravě k tomu ještě nutno přičíst několik desítek záznamů tanců z Telečska od Jos. Smetany, z Velkomeziříčska od J. J. Pavelky, Frant. Kyselkové z různých částí Horácka J. F. Svobody z Velkomeziříčska, z Podhorácka Vratislava Bělíka, v Čechách z Humpolecka od J . Mančala, z Pelhřimovska od Fr. Kotouna a dále od četných dalších autorů, ať už byly tyto materiály publikovány nebo jsou deponovány v archivech. Celkový počet zapsaných tanců jak na české, tak na moravské straně Českomoravské vrchoviny lze odhadnout nejméně na 2.500 záznamů hudebních i pohybových, podle odhadu asi tak z poloviny publikovaných časopisecky, v samostatných publikacích a skriptech.
Hudebním i pohybovým charakterem náleží horácké tance k tancům typu českého - západního. Jsou to tance, které vycházejí ze stejného společného základu jako většina českých tanců. Jsou vázány na jediné hudební téma (na taneční kompozici instrumentální nebo písňovou, obohacenou často různými hudebními dohrávkami), jemuž odpovídá příslušná pevná pohybová skladba. Jsou označovány souhrnně pojmem "tance figurální" (jednotlivé pohybové figury jsou pevně vázány na hudební motivy). Pohybová náplň horáckých figurálních tanců je velmi pestrá: od běžně známých českých a moravských tanečních kroků přes celou škálu dalších pohybových prvků a gest často charakterizačního nebo ilustrativního rázu. Tance jak z Českého, tak z Moravského Horácka, zvláště v okruhu zemské hranice, jsou rodově úzce spřízněny - na obou stranách se objevují tytéž nápěvové a
pohybové druhy a tytéž taneční rody. U horáckých tanců je pozoruhodná nesmírná variabilita pohybová i nápěvová a množství základních tanečních druhů. Na Moravě z počtu více jak 2.100 zapsaných horáckých tanců bylo identifikováno na 300-400 základních tanečních druhů. Variačním procesem základních pohybových, nápěvových i choreografických forem, často ve spojení s jinými druhy nebo typy tanců a s choreografickým rozvedením základních forem, bylo vytvořeno více než 1.000 variantů základních tanečních druhů. Zbývající z počtu zapsaných tanců jsou buď totožné se základními druhy nebo jde pouze o menší odchylky v textech tanečních písní nebo o varianty melodické nežli pohybově-skladebné. Ruku v ruce s variabilitou pohybovou a nápěvovou jde i variabilita názvů jednotlivých tanců. Některé jsou nazývány podle obsahu taneční písně (např. severohorácké mateníky slepice, medvěd, rak. zelí, salát, nebo tance Matěj, jelen, jetelíček, rosa, hulán, husar, groš, manžestr, přeslica, motovidlo, kolovrat, vrták, písmeny, tesař, sedlák, babka,
kalamajka, sekera, slanina, rejdovák, rejdovačky). Jiné odvozují název od obsahu (švec, furiant, řezník, kalcovská) nebo od pohybového charakteru (obkročák, courák, dupák, šlapák, špacír, loudavá) atp.
Z množství zapsaných druhů jsou však vždy některé, které se výrazně váží pouze k určitému subregionu. Např. mateníky k severnímu Bystřicku, Novoměstsku, Jimramovsku a Žďársku, kde navazují na Poličsko, jedno z nejbohatších nalezišť mateníků - tj. tanců se střídavým taktem - v Čechách.
K Jihlavsku pak patří především tušování, doplněné o taneční pohyb, kola zpěvná, bajryše, sousedské-lendlery, galop a tzv. "hačó" a skřipácká muzika. K Telečsku, Dačicku atp. patří taneční kola nápěvového typu jihočeského, některé druhy tanců figurálních a tanečních her atp. V těchto případech lze hovořit vedle obecně horáckých rysů např. co do základního tanečního stylu o regionálně úžeji vymezených variantách nebo o specifických místních nebo subregionálních druzích a typech.
Vedle tanců figurálních (dvojicových, trojicových i řadových a v křížovém postavení - křižáků) byly důležitou součástí tanečních zábav i taneční hry (honivá hra Káča, kruhové hry typu Elišky - Červené, bílé růžičky) a hry obratnosti (pastéřská—slouhovská či pometlová, chlapecká hra pometlová-ocas ve vázaném zástupu, hra typu mlýnského kola nebo zábavy typu "ševce", holínkové či žabského). K nim se řadila ve všech částech Horácka i zpěvná kola o přestávce u muziky, spojená u chlapců a mužů se zpíváním "na pivo", s pijáckými písněmi a tuši. Dívčí kola pak byla spojována s rejovitými hrami (hadem, spirálou atp.). Oblíbeny byly též hry s napodobivými pohyby a hry pantomimické (na muzikanty, Kdo nedělá to, co já ).
K tancům společensko zábavného rázu patřily tance kolové. Dříve to byl tajč, lendler, štajeryš, bajeryš-baborák, kvapík, třaslák, později polka hladká, pohupovaná, skočná a valčík. Oblíbena byla i mazurka "potřísavá" a mazurka "skákavá". První se tančila v kolovém držení zavřeném stále dokola s přeskakováním z nohy na nohu. Druhá v držení polotevřeném s výdupem vnější nohou na první dobu a s dvěma poskoky na druhou a třetí dobu na vnitřní noze. Přitom se vnější noha odmrští vpřed (druhá doba) a opět přitáhne k noze poskočné (třetí doba).
Zvláštní oddíl tanců tvoří tance obřadní. Nejvíce jich bylospojeno se svatbou. Byl to především tanec žen v kole kolem nevěsty před čepením i po čepení. Na Velkomeziříčsku se tomuto tanci říkalo "koleno" podle zvláštního čepce, zvaného "koleno" rovněž. Sem patří i tanec staré svarbí se ženami nebo družiček s koláčem - "cimbálem" nebo s buchtami (Já mám buchtu makovou) nebo s "mládětem" - buchtou ve tvaru dítěte. Závěrem svatby následoval po slavnostním tanci ženicha s nevěstou rozpustilý honivý tanec "kot", tančený ženami s nevěstou.
V Panské Lhotě na Jihlavsku se nazýval "babský hačó", "hačour" nebo "kaňour". Ženy běhaly s nevěstou ve vázaném řetězu, v čele se starou svarbí, v místnosti i venku po různých
prostorových křivkách (vlnovkách, zamotávaly se do spirály a zase j i rozmotávaly) nebo podlézaly pod rukama držících se žen atp., aby prý nevěsta zapomněla cestu domů. Na Náměšťsku a Moravskokrumlovsku se taneční formou "šlapal klobouk", položený na stole, za zpěvu a hry hudebníků. Po celém Horácku nikdy o svatbě nechyběl tanec Sivá holubičko, kdes byla. Do této starobylé vrstvy tanců patřil i menuet - minet, z něhož zůstaly na Moravě jen hudební záznamy (viz. Guberniální sbírka a oddíl Tance ve sbírce F . Bartoše - L . Janáčka Národní písně moravské z r. 1901). Druhým tancem j e rovněž v obou vzpomenutých sbírkách uváděna "hanácká" (viz také sbírky tanců Z. Jelínkové
z Velkomeziříčska, Nedvědicka, Bystřicka nad Perštejnem a z T e lečska, Třešťska a Dačicka).
Z dalších tanců obřadního zaměření nutno jmenovat tanec žen na lnisku při trhaní lnu kolem věnečku ze lnu - "tancovat na Majdalenku", doplněném různým válením po rozloženém lnu, "aby se len uležel", a s hrami "tlouct kozla a dudka" atp. Věneček ze lnu (spletený copánek z posledních vláken lnu a stočený do věnečku) se nechával na poli jako obětina, až jej hospodář při orání zaoral. Pro příští úrodu lnu také tančily ženy střídavě s hospodářem kolem věnečku (obvykle obkročákem), až se dvojice svalila na zem. Se lnem souvisí i masopustní tanec "na dlouhej len" s vyskakováním žen a dlouhým tančením. Sem patří konečně i tanec masopustních maškar s hospodyní při obchůzce vesnicí, zvláště
medvěda-slaměného, a tanec Turků před domem se šavlemi a šátečky v rukou (severní Horácko - Novoměstsko, Jimramovsko, Bystřicko a české Hlinecko).
S výročními zvyky souvisí i tanec pod májí v květnu na prvního máje při slavnosti májek, dále při jarní dívčí slavnosti "věnečku", pořádané dívkami pro chlapce, při "kytičce", slavnosti na oplátku děvčatům, při tanci o slavnosti při vybírání a čištění studní (Hlinecko, severní Žďársko, Jimramovsko a Poličsko) a při zasazování májek před domy děvčat a s "vytloukáním důlků" (Světnov na Žďársku).
Z posvícenských tanců kromě tance katů kolem berana, odsouzeného ke stětí, nutno jmenovat ještě tanec při slavnostním dražení májek ze Želetavy a Dačicka. V Želetavě byl tento obřad spojen se zaplétáním červených a bílých stuh, visících dolů z máje, dívkami a chlapci jdoucími procházkou volným tempem protisměrně jako při řetězu. Sem patří i slavnostní ceremoniál při zavádění stárek a všech děvčat ve Vémyslicích a Rouchovanech a konečně "zasaďování" dívek na celém Podhorácku. Všechno toto "vobcházení", zavádění i "zasaďování" připomíná hanáckoslovácké zavádky a má přímý vztah i k podobným jevům na Brněnsku.
Z obřadních tanců starého původu nutno jmenovat z Tišnovska z obcí Kozárov, Malhostovice a několika dalších letnicovou dívčí obchůzku králek - "grálek" se zpěvy, tanci a obřadními gesty. Prvně na ně upozornila před Národopisnou výstavou českoslovanskou v Praze na přípravné výstavce tišnovská sběratelka Lucie Bakešová.
Zábavy se konaly dříve několikrát do roka: o masopustu, po velikonocích, v květnu, o posvícení a o svatbě. Poslední muzika v roce byla "kateřinská". Avšak mnohem více bylo neoficiálních příležitostí k tanci. Např. tančilo se při "doděrku", dříve při dokončení přástvy a při tzv. "rozchodníku" - zábavě služek před odchodem ze služby nebo na zimní dovolenou (Sulkovec), při dožínkách. vaření povidlí a při "tředlovské" zábavě žen na ukončení tření lnu (Žďársko, Sázava a okolí).
K oficiálním muzikám hrávala najatá hudba (štrajch, dechovka, dříve "staré muziky", jako na Telečsku dudácká, na Jihlavsku skřipácká, na pomezí Moravy a Čech na Poličsku i dvoje housle, klarinet a cimbál nebo harfa a cimbál - v Hlásnici u Svojanova, odkud j e i zpráva o posledním dudákovi z r. 1820). Ve Fryšavě byl zaznamenán cimbál ještě v r. 1827. Na Hlinecku hrávala hudba v sestavě dvoje housle, klarinet, flétna a basa. "Bystráci" z Bystřice nad Pernštejnem hráli kdysi v Korouhvi na dvoje housle, dvě valdhorny (lesní rohy) a na cimbál. Při domácích muzikách hrávala j e n taková "vrzna": v Bystřici n. P. hrávala třeba i v hospodě pouze harfenice. V Daňkovicích ozembouch a housle, případně varhánky. Ve Svratce v hospodě se skládala improvizovaná hudba z dvojích houslí, harmoniky, někdy i ozembouchu, hřebínků a varhánek.
Některé zábavy byly spojeny s vydražováním obřadních předmětů - darů chlapců a dívek svým protějškům. V Želetavě a na Jemnicku, Dačicku a Telečsku se dražily májky. V Pavlově na Velkomeziříčsku darovala děvčata večer o masopustní zábavě svým chlapcům nebo tanečníkům vysoké proplétané věnce z těsta, které pak chlapci večer v hospodě vydražovali. Věnce byly ozdobeny pentlemi a rozmarýnem.
Pěkné zvyky měli o masopustu v Mostišti u Velkého Meziříčí. O ostatcích smažila děvčata chlapcům, chodícím po obchůzce vesnicí (říkalo se j im "holubáři"), za čepice těstové voničky. Na špejle se spirálovitě navinuly na okraji nastříhané proužky koblihového těsta, usmažilo se to jako masopustní "šiška" - kobliha a přizdobilo myrtou. Večer v úterý byla pak děvčata zaváděna stárky ke stolu, kde dostávala napít vína a pak s ní stárek zatančil. Děvčata skládala přitom svůj poplatek na muziku. Na Škaredou středu pak chodili chlapci po děvčatech "po věnečku". Každé děvče upeklo čtyři "věnce" menší a menší, spojilo je nad sebou špejlemi, do středu dalo láhev a tento "vysoký" věnec ozdobilo nahoře myrtou a cukrovím.
Tradice ostatkových obchůzek byla velmi živá zvláště na severním Horácku. Na Dačicku a Jemnicku se konávaly kromě obchůzek i masopustní zábavy. Bývalo zvykem, že i děti měly svůj "malý" masopust a "malou muziku", při které hrával pan učitel na housle nebo přišel j im zahrát dudák.
S milostnými koledami na Telečsku (Býšovec aj.) byla spojena i společná obchůzka děvčat na Štěpána po chlapcích. Před obydlím jednotlivých chlapců se postavila do půlkruhu, držíce v rukou jablko se dvěma pruty opentleného rozmarýnu, a zazpívala některou z milostných koled. Večer se pak konala v hostinci za doprovodu dudáka nebo houslisty a dudáka dívčí kolední taneční zábava za přítomnosti všech chlapců, jimž dívky koledovaly.
Nejstarší doklad o lidovém tanci na Horácku jez Velkomeziříčska na rokokovém vyobrazení tančících vesničanů v zámeckém parku za přítomnosti panstva. Na meziokenní stěně jídelny velkomeziříčského zámku j e zobrazena skupina vesničanů v krojích ve velkém kruhovém útvaru, v jehož středu jsou zobrazeny čtyři tančící páry (jeden pár spadl na zem) v poskočném tanci, snad na způsob hulána, za doprovodu dudáka. Další muž se blíží v poskoku k tanečnici. Jde o malbu ze série nástěnných maleb zobrazujících velkomeziříčský zámek a život v něm, jejichž původ sahá zřejmě do druhé poloviny 18. století (viz článek Z. Jelínkové v Českém lidu 48, 1961, s. 35n - Zpráva o nejstarším zjištěném vyobrazení horáckých tanců).
Taneční repertoár se v průběhu let na vesnicích měnil vlivem různých okolností. Tak tomu bylo i na Horácku. Podle Guberniální sbírky z r. 1819 byl do dvacátých let 19. století zřejmě ukončen vývoj starších forem, které ovládaly širší území Čech a Moravy vč. Slezska. Na Horácku k nim patří především zmíněné již menuety-minety (jeden zaznamenal na píseň Vorala, vorala... omylem pod názvem "směsek" i Jos. Zemánek z Chrudimska vč. popisu do všech detailů správného lidového menuetu). Menuetůmminetům jsou co do vláčnosti a trojdobého taktu podobné i horácké a brněnské "hanácké", zvané též "do kola", jejichž původ je na Hané. Od nich vede přímá cesta k dalším horáckým a středomoravským tancům "vláčité", "loudavé", "šoupavé", "válenejm minetům" (valčíkům na jedné noze), "viklavé", "sousedské" a "sousedskejm valčíkům", "tajčům" a na ně navazujícím "lendlerům", "štajryšům", "tyrolům", "bajryšům-pajryšům" z třicátých let 19. století. K nim se přidružují některé starší lidové tance jako třídobý hulán (Telečsko, Novoměstsko), kalamajky (tamtéž) aj. Právě některé z posledních uvedených forem nahradily formy starší. Tak sousedská, viklavá, tajč či bajeryš nahradily na Jihlavsku původní menuet (srv. záznamy svatebních tanců z Vilance z r. 1819). Vedle tanců volných v taktu 3/4 se tančily četné živé, dynamické tance 2/4 (viz Guberniální sbírka). K nejznámějším
patří "skočná", "maděra", "kalamajka", "hulán", "kozácká-kozarada-uherská-maďar". V mnoha případech jde o módní taneční druhy, které nabyly obecné platnosti téměř po celém Horácku.
Ve třicátých letech minulého století se začal i na vesnicích měnit taneční repertoár pod vlivem nově se formujícího tance společenského (valčík, polka v četných vertikálních odrůdách). Jejich kroky postupně vnikly i do dalších, nově vznikajících tanců, nebo transformovaných tanců starších.
Horácký tanec tedy představuje nejen velké bohatství druhů a žánrů, ale i početné doklady o jeho historickém rozvrstvení přibližně od druhé poloviny 18. století (srv. F . Bartoš - L . Janáček, Národní písně moravské, Praha 1901. oddíl Tance. I . Horácké č. 1668 - Menuetto z r. 1750 z Doubravníka, záznam z guberniálních sběrů). Podobně bychom mohli sledovat proměny tanců z Vilance z oblasti skřipácké, kde sice jednotlivé části taneční suity zůstaly zachovány, hlavně v taktovém členění, ale některé starší druhy a formy tanců byly nahrazeny mladšími.
Perlou mezi horáckými tanci jsou "mateníky", nazývané na severním Horácku i na Poličsku "směsky" nebo "přes nohu".
V horáckém tanci je uchována široká škála dynamická od tanců volných, lyrických k živým, veselým až po tance skočné. Mnohé kroky jsou v průběhu tance gradovány a zvýrazňovány přídupy (viz tušování na Jihlavsku). Stejně obsáhlá je i stupnice intenzity, napětí i vertikálního stupňování při jednotlivých tanečních krocích ať už v přímém směru (chůze, poskok, krok přeměnný) nebo v otáčkách (obkročáky hladké, potřásané, pohupované, dvoj natřesené, troj natřesené, poskočné, skočné atd.).
Při výběru tanců na videokazetu bylo dbáno, aby z každého subregionu byly zachyceny charakteristické druhy. Rovněž byly ukázkově vybrány tance, spojené se zvyky a obřady výročními i rodinnými. Nebyly opomenuty ani taneční hry a různé tance a hry obratnosti.
Tance v této brožuře jsou opatřeny stejným názvem a alfabetickočíselným označením jako na videokazetě. V závorce pod názvem tance je uveden čas jeho umístění na videokazetě od začátku programu v pořadí hodina, minuta, vteřina. Letopočty, uvedené v závorce za jmény interpretů, označují rok jejich narození, příp. úmrtí.
U jednotlivých popisů používáme podobně jako u dalších moravských svazků programu značky CH = chlapec, muž (CHCH = chlapci, muži), D = dívka, žena (DD = dívky, ženy). Pořadí taktů označujeme arabskými číslicemi ( 1 . takt, 2. takt ad.), doby (čtvrťové noty) v taktu označujeme malými písmeny (pro 2/4 - a, b, pro 3/4 - a, b, c), je-li potřeba popis dále členit, označujeme osminové noty malým písmenem doby a arabskou číslicí ( al, a2...bl ad.) s výjimkou 3/8 taktu, kde je označujeme jen malými písmeny (a, b, c). U složitějších popisů užíváme i slovních termínů ( 1 . doba. 1. osmina atp.).
Děkuji všem jednotlivcům i kolektivům, kteří se na vytvoření videokazety jakkoliv podíleli, za ochotnou spolupráci.
Zdenka Jelínková