regiony: Goralská oblast Moravsko-slezské pomezí Třinecko Těšínsko (užší) Orlovsko (širší Těšínsko) Bohumínsko (širší Těšínsko) Klimkovsko, Opavsko a Hlučínsko

Lidový tanec ve Slezsku

Tance těšínského a opavského Slezska

Slezsko procházelo po celou dobu své tisícileté historie složitým vývojem. Od dob Jana Lucemburského patřilo do trvalého svazku zemi Koruny české. Po tzv. slezských válkách (1740-1763) za panování Marie Terezie zůstalo z původní rozlo­hy velkého Slezska, osídleného od 6. stol. slovanskými kmeny a později zasaženého přílivem německých kolonistů a germanizací šířenou z měst. českému království jen knížectví těšínské, podstatná část knížectví opavského a krnovského a menší část knížectví niského a ratibořského. Toto území v povodí horní a střední Odry se postupně stávalo součástí různých státních útvarů a měnily se i jeho hranice. Po r. 1918 se stalo součástí první Československé republiky a až na oblast Těšínska a Hlučínska se kryje s územím bývalého rakouského Slezska. Tato státní hranice, stanovená versailleským mírem, s výjimkou válečné doby 1939-1945 platí dodnes. Naše Slezsko tedy zaujímá území na severní straně Jeseníků. Oderských hor a slezských Beskyd od Slovenska až po Kladsko. Na severu je ohraničeno státní hranicí česko-polskou.

Tance těšínského Slezska

Východiskem pro sběr a zpracování lidových tanců na Těšínsku je nynější státní hranice od Hrčavy v horské části Těšínská až po Bohumín na severu, řeky Odra a Ostravice a pohraniční hory mezi Českou a Slovenskou republikou od Hrčavy přes Jablunkovský průsmyk až nad prameny Ostravice.
K šíři tanečního repertoáru a zastoupení jednotlivých taneč­ních druhů na Těšínsku nutno hned úvodem říci. že se zde uchovaly všechny vývojové vrstvy našich lidových tanců s vý­jimkou chorovodů řetězového typu. (Srv. kap. Lidový tanec v Československé vlastivědě - viz seznam literatury a pramenů.) Jejich ohlasy lze však identifikovat v četných řadových, dvou­řadových, řetězových a kolových hrách dětských především z jarního období. (Srv. Stuchlý, Václav: Ze života slezských dětí. In: Radostná země 5. 1955. s. 159n.)
Starší vrstva párových tanců je na Těšínsku reprezentována tanci točivými. Celkem zde byly zjištěny dva základní typy: dvoudobý tanec "ověnžok" z Hrčavy (na videokazetě A. 2-3) a ze sousedních obcí na Jablunkovsku až po slezsko-slovenskou hrani­ci u Mostů-Šancí. Na polské straně pak je rozšířen v několika obcích, sousedících s Hrčavou, z oblasti slezských goralů. Druhým je třídobý kráčivý tanec polonézového rytmu, volného tempa, náležející podle J. Gelnara "do organické jednoty s oblast­mi výskytu nejen lidových forem polské polonézy, ale i hanác­kých zavádek a cófavé, pomineme-li už celou řadu příbuzných forem, dokumentovaných především už Frant. Sušilem před polo­vinou minulého století hlavně na střední a západní Moravě". (Srv. Život a tradice Těšínska v minulosti, sezn. literatury, s. 21n.)
K oběma tanečním typům, jejichž vývoj vrcholil zřejmě v posledních dvou staletích, náležel obsáhlý písňový repertoár. Víceslokové popěvky, předzpěvované po slokách, jejichž nápěv opakovala hudba (u ověnžoku zpravidla "gajdek" a "skřipek", u polonézových druhů hudba hudecká s malým nebo velkým cimbálem), vytvářely osnovu, jejíž pohybově-figurální náplň byla u dvoudobého ověnžoku silně poznamenána individuálním do­tvářením jednotlivých tanečních párů v rámci základních taneč­ních figur ("spif a pohyby při zpěvu, "zachodzyni" - starobylá figura, při které se dvojice osobitými kroky obchází - a rychlejší společné víření dvojice na místě - "točeni" - viz popis). Základní tvar třídobého polonézového typu tvoří tzv. "volny", též "povulny" zvaný. Jeho jediný záznam pořídila pod názvem "povulny" v Soběšovicích v r. 1954 Hana Podešvová na píseň, používanou i k taneční hře, Pani Herlička v kole tancuje... (D. 1). Podle polského badatele Jana Taciny, který se o výzkum tohoto tance v přilehlém území polského Těšínska zasloužil především studií, doloženou příklady, rozlišují se dvě základní formy volného: forma polonézová ("Volny v ruchu chodzonym") a forma, založená pouze na víření dvojice specifickým krokem na místě ("Wolny v ruchu obrotowym"). Povulny ze Soběšovic patří v základní formě právě k této druhé verzi tance. Rovněž k volnému-povulnemu se zpívalo větší množství tanečních písní v 3/4 taktu. Podle J. Gelnara. který se zabýval studiem tohoto tance a jeho příbuzných druhů, lze považovat svatební obřadní tanec z Těšínska "bjoly" (D.2) za obřadní modifikaci volného (viz popis). Podobně je tomu v jablunkovských horách, kde také vniklo do svatebních tanců i her "točeni", nyní však ověnžokové (viz Jelínková, Z.: Lidové tance z Hrčavy).
Tance typu starodávného s typickou polonézovou částí a se závěrečným společným vířením třemi druhy vířivého kroku (viz popisy), zhusta ve zrychleném tempu, jsou doloženy ze všech dalších částí Těšínska (v popisech je uvádíme jako "širší Tě­šínsko" - Orlovsko s Karvinskem k Bohumínu a odtud k řece Odře a Ostravici). Tyto taneční formy se objevují pod různými názvy: vyvodzany, mesiaš (E. 1), tělenci (E. 2), zachodzeny nebo pouze taněc. Jednou je název odvozen od funkce ("vyvodzany podobně jako např. v moravských Hodslavicích "zavaďak"), podruhé od písně (Mesiaš). Jindy konečně od taneční figury ("zachodzeny"). V Orlové byl podle Jos. Vluky tento tanec jednou nazván "taněc" (Mesiaš) se zaváděním tanečnic vč. nevěsty o svatbě tanečníkům. Jindy na různé taneční písně (např. Kam ty jeděš, muj Janičku nebo Zagrejtě mi do tanečka) pouze "tělenci". Objevují se však i ustálené formy na jedinou taneční píseň (funty z Orlovska - E. 3 - na píseň A ta naša Maryjanka velkou putnu měla). Od hranic moravských pronikal i horský typ lašského starodavneho (B. 1).
Tyto taneční formy, rozšířené po celém regionu, jindy omezené pouze na jednu nebo několik blízkých obcí. se skládají většinou ze dvou částí. První je procházka dvojic za sebou po kruhu za zpěvu jedné sloky taneční písně. Pak hudba přehrává přednesený nápěv a dvojice se na místě otáčí některým z daných tanečních kroků. Jindy se toto otáčení provádí na zvláštní dohrávku. U některých druhu (dříve to snad bylo pravidlem všude) se po skončení tance zahraje 2/4 dohrávka, na kterou se tančí buď nějaký druh polky nebo tzv. maďar (E. 1-2. E. 8) - protějšek moravské maděry, druhu cupavé polky. Podobně končí i ověnžok tzv. kulanym (A. 2-3) - rovněž druhem polky. Též starodavny bývá ukončen druhem zase přisedavé polky. V hor­ském typu starodávného se kromě dvou základních figur procházky a točení objevuje individuální část - otáčení dívky na místě nebo po kruhu vpřed a skočný projev chlapce, založený jednak na ondrašovských prvcích, jednak na hajduchových z moravsko-slezsko-slovenského pomezí (B. 1).
Zajímavý pohled ze 40. a 80. let minulého století na některé z uváděných tanců z Jablunkovska a Těšínska poskytují přede­vším dva autoři těch dob: evangelický kazatel z Návsí u Jablunkova, Jan Winkler (1826-1874), a Frant. Sláma, autor publikace Vlastenecké putování po Slezsku.
Jan Winkler sbíral z popudu A. Vojt. Šembery národopisnou látku z Jablunkovska a uveřejňoval své studie a črty v Květech. Tak v r. 1844 zde vyšla jeho črta ze života místních horalů Sanitráři. V ní je popsána i zábava v krčmě. M. j. zde píše: "Při stěně na lešení neb i na řemeslněji ustrojené pavlači sešli se tři hudebníci, jedny housle, jedna basa a cimbál... Mládež jim připíjí a háže peníze na cimbál. Počne se hudba ... v 3/4 taktu... Každý tanečník hledá svou tanečnici a vtáčí ji do kúleného čili daiče. Má pak tento kúlený své podruhy buďto šoustáním nohama nebo urychleným pohybem neb i povlovností svou od něho se lišící. Jsou to kakús, kroček a smyk. Po kúleném a jeho druzích zahlaholí v 2/4 taktě kalamajka. A hle: tu dvouhopsem na jedné noze všichni tanec měnějí a přes dupotný tříkrok na druhou nohu se postavují... až se zase 2/4 takt kalamajčin na rejdováka promění... Po odpočinku ... počnou hlasy na strunách se opět ozývat, a to tím taktem, jak povolná žádá, v níž každý pár soukromě v kruhu malém (= na místě v kolečku - Z. J.) povolným krokem kráčí, osoba proti osobě hledící. Zbystří hudba takt a všichni chutnou křepko a skočně tancuji. Tuť každý pár pohyblivě drepce a sebou metá, ba i rukama, rameny, hlavou tanec doplňuje."
V uvedeném citátu jde o zábavu v jablunkovské krčmě a tančily se především různé druhy kolových tanců, počínaje daičem a kúleným. Uváděné obměny kolových tanců kakús, kroček a smyk pouze v posledním případě mají kontinuitu až do začátku 20. století, kdy ve sbírce Bartoše - Janáčka je otištěno několik nápěvů ke smyku (= druhu polky) z Bobreku u Těšína. Povolná je zachycena v otáčivé podobě přibližně tak. jak ji zaznamenala H. Podešvová více jak o 110 let později v Soběšovicích. Chutná je buď druh skočné polky nebo čardáše, které pronikaly nejen na Těšínsko, ale i dále na Opavsko ze Slovenska. Kalamajka - domácky zvaná kolomajka - je obecně rozšířeným tancem v mnoha variantech po celém horském i nížinném Těšínsku.
Pokud jde o tance z horského i nížinného Těšínska v cito­vaném díle Frant. Slámy, ze starší vrstvy tanců párových uvádí se z goralských obcí Javořinky, Istebné a Koňakova (všechny tři nyní na území polském v sousedství Hrčavy) tanec nazvaný tělence (cielęce) čili ověnžok (owięziak), ze kterého zachycuje "zachodzyni", při němž tanečník postupuje proti své tanečnici, která před ním "skákavě utíká", a přitom (chasník) jednou nohou přidupuje. Potom "chopí svou tanečnici a rychlým tempem točí se s ní v kole... Muzika (dudy a cimbály!) dohrá a nový pár přistupuje do kola..." (s. 351).
Sláma se zmiňuje ještě jednou o "telecím" při popisu tanců v Jablunkovském průsmyku a v Mostech-Šancích na samých hrani­cích slovenských. Na s. 326 říká: "Při telecím točí se sem a tam až se zas sejdou v kolo." Dále se zmiňuje o čardáši v Mos­tech-Šancích, který prý zde tančí "tak dobře, jako v sousedních dědinách uherských". Z tanců figurálních uvádí tanec koval (s. 322), kozoka (E. 6), kolomajku (A. 4. C. 1-2, E. 5), křižák čili kačák podle taneční písně Kača, Kača plače, co ji je? (E. 4) -s. 324-5, masařskou čili řeznickou, komedianta (tanec s tleská­ním), špacírpolky, strašák-gróžik (s. 326). Z kolových tanců je to sousedská a tance "skákavé" - patrně skočné polky, třasáky, lindry, hulány, maďary (s. 324). Z tanečních her uvádí "chytanou Káču" - starý honivý tanec na píseň Naša kočička zdurňala a v divokém tempu při honění Utěkej, Kačo, utěkej, a hru s pře­bytečným tanečníkem zvanou "žebrok" (s. 323-4). Na s. 325 pak připomíná píseň k tanci "volnému". Většina tanců je rámcově popsána.
Jak u Winklera, tak u Slámy není zmínky o samostatném mužském tanci, který býval jednak domovem v goralské oblasti, jednak podle Vluky se tančil různými poskoky na místě, proklá­danými podupy, na píseň Šel chlop z roboty (E. 10).
Jak však vyplynulo z textu obou autorů, od 40. let min. stol. se kromě volného a ověnžoku tančily tehdy vznikající a rychle se šířící tance kolové, na nichž se podepsala jak česká polka, tak německý valčík - tajč, ale které záhy dosáhly na území Těšínska a rovněž i Opavska a Hlučínska mnoha krokových a stylových obměn (polka hladká, na šest - čapaná, čapak, třasak, polka - smyk, polka na valčík atp. vč. kúlaného - kúleného). Z kolových tanců 2/4 i 3/8 nutno jmenovat tance typu obkročáku, ať už šlo o šlapok, dvojkrok, linder (A. 6) nebo hulana (D. 6).
Pokud jde o mužské tance v oblasti horského i nížinného Těšínska, v oblasti Jablunkovska se uchoval v paměti mužský skočný tanec, který se zde v jednotlivých lokalitách vyskytoval pod názvy zbojnik - zbujnik - Ondraš - Jindřiškovsky taněc (B. 2-4). Tančil se na různé písně, např. V murovanej pivnici, ale i Ty, Ondrašku, synu mily... V Istebne a na Hrčavě a v sousední Javořince byl znám svatební žerovný tanec dvanácti zbojníků a jejich kapitána, zvaný rovněž zbojník, na píseň Zbojnici, zlodžeje, kdože vás odžeje... (srv. Zahradníček. R.: Istebňanská svatba v archivu ÚEF ČAV v Brně, sign. A. 163). Tentýž tanec - hru popisuje i Jan Tacina (Gronie nasze, gronie..., s. 180). Podobné tance jsou i na slovenské straně, a např. i v Záhlinicích na Hané ("zbónicky"). Na Hrčavě byl tento tanec provozován až do konce 2. svět. války.
K mužským tancům náleží i "fazana", tančená dvěma muži čelem proti sobě a sestávající z různých poskoků s tleskáním rukama pod pokrčeným kolenem. Snad tento tanec, zapsaný H. Podešvovou ve Zpupné Lhotě 1960, má příbuzné druhy v tanci "tkač" z Orlové ze záznamu Jos. Vluky z Orlovska z konce min. stol., při kterém si dva muži podhazují pod koleny tkalcovský člunek za doprovodu písně Pije tkač, nimo zač, podobně jako při tanci Hdě ju maš - tu, tu, tu, kdy si zase podhazují pod koleny šátek. Jde o prastarý taneční jev. rozšířený kdysi po celé východní Moravě a Slezsku.
Podobně se tančí ve dvojicích i tanec "žabioř" - "žabski". V některých případech jej tančí dvojice smíšené ("žabi" ze Skřečoně).
Koncem minulého stol. se začaly na Těšínsku v některých územích přestávat tančit staré tance párové. Místo nich se však o to intenzivněji tančily tance figurální a taneční lny. Mezi nimi lze na první pohled rozeznat druhy, charakteristické pro oblast Slezska a přilehlého moravského Lašska (dvojan, trojan, kolo-majky atd.). Další jsou známé pouze na Těšínsku, podobně jako v západní části Slezska některé pouze na Opavsku nebo Hlu-čínsku. Takovým tancem je např. na Těšinsku "gonšor" (D. 5). Zajímavým tancem je řezankový tanec s valčíkovým dovětkem, nazývaný na Těšínsku buď "škrobok" (Petřvald), myksik (Orlov-sko - E. 7), smyk (Sedliště), Hühnerscharr - Hienerschorr (Jičínsko), Hühnerscharre (bývalý německý ostrůvek u Bielska-Bialy v Polsku), mikšik na Kysucích atp.
Tance trojicové, křižáky - křižoky (A. 5, C. 3, F. 3), některé tance řadové a taneční hry doplňují zajímavými varianty taneční repertoár Těšínská. Podobně i v goralské oblasti na Jablunkovsku.
K nejzávažnějším tancům obřadním patří tance svatební, ať je to již tanec při příchodu svatebčanů z oddavek do hospody (Mesiaš, tělenci), tančený především na píseň Mesiaš přišel... (Orlová) nebo ve formě vyvodzaneho (zavádění). "Veselovy" byl pak čestným tancem ženicha a nevěsty a družky se starosvatem v kruhu ostatních svatebčanů. Bioly pak tančily postupně všechny vdané ženy s očepenou nevěstou. V území 3/4 tance typu volného - povulného nebo "taňce" se při jmenovaných obřadních tancích používalo taneční formy volného a taňce. V oblasti jablunkov­ských goralů pak osnovu obřadních tanců tvořil ověnžok "točeny" (víření ověnžokové v kruhu ostatních svatebčanů) - viz studii Z. Jelínkové Obřadní tance, mužské tance skočného rázu a tance točivé na Těšínsku, v tisku.
Celkem lze říci o tancích na Těšínsku. že jsou co do stylu a tanečních i hudebních prvků různorodé a pestré. Po stránce hudebně rytmické a pohybově figurální nesou kolorit horského pasteveckého prostředí, polské hudby a tanců typu chodzoného. taňce a povulného. tanců typu krakovjaku, obertasu - obertaneho a zvrtku z pomezí Moravy, Slovenska a Slezska, ale i melodiky a pohybové nomenklatury české.

Tance opavského Slezska

Podle Hany Podešvové (Lidové tance na Opavsku I., s. 2n) se názvu Opavsko jako pojmu etnografického užívá až po r. 1945. Hranice Opavska pak tvoří na severu státní hranice v úseku mezi obcemi Antošovicemi a Holasovicemi, dále hranice nového osídlení v úseku mezi obcemi Holasovice a Polanka nad Odrou a konečně řeka Odra v úseku Polanka nad Odrou a Antošovice.
Vnitřně se dělí Opavsko na tři podoblasti:
1. Vlastní (užší) Opavsko v opavské kotlině na soutoku řek Opav, Hvozdnice a Moravice;
2. Hlučínsko na levém břehu řeky Opavy;
3. Klimkovsko na východních výběžcích Nízkého Jeseníku mezi pravými břehy Moravice a Opavy a levým břehem Odry. Opavskou lidovou kulturu však mají obce Studénka a Pustějov na levém břehu Odry za pruhem nově osídleného území kolem Bílovce. Ostrov českých obcí kolem Spálova se již blíží lidové kultuře severohanácké.
Opavsko sousedí s následujícími národopisnými oblastmi: s Hlubčickem a Ratibořskem (Polsko), s etnograficky neidentifikovatelným územím bývalých okresů Krnov a Vítkov, na jihu a východě s Hanou, Lašskem a Těšínskem.
Opavsko lze považovat za neobyčejně jednotnou oblast zvláště pokud jde o lidový tanec, píseň a zvykosloví. Rozdělení na tři shora uvedené podoblasti vyplývá z některých nepříliš podstat­ných rozdílů hlavně v kroji.
Pokud jde o lidové tance, ve všech uvedených podoblastech se tančily přibližně tytéž tance, rozdíly však jsou pouze v životnosti lidové tanečnosti, která byla ještě v době výzkumů v 50. letech tohoto století menší na užším Opavsku a větší na Hlučínsku a Klimkovsku. Na užším Opavsku byly lidové tance zatlačovány městskými společenskými tanci již koncem minulého století. Na Hlučínsku a Klimkovsku se tančily ještě až do 1. světové války, na Hlučínsku ojediněle i mezi oběma válkami. Na Klimkovsku se zachovaly vedle běžně rozšířených mladších vrstev lidových tanců i zbytky vrstev starších.
Z jednotlivých tanečních rodů a druhů na opavském Slezsku, jak se celé toto území v národopisné a vlastivědné literatuře nazývalo, se zde zachovaly všechny, i když některé jen ve vzpo­mínce pamětníků. Např. řetězový tanec kot - "honění kota" o svatbě připomíná Bartošův dopisovatel J. Flanderka z Jakubčovic. Svatební obcházení žen s očepenou nevěstou kolem dvou rozžatých svící, držených dvěma družičkami, uvádí zase Jan Vyhlídal v publikaci Naše Slezsko v r. 1903 (s. 101). Podobně zaznamenala spisovatelka, malířka a sběratelka Helena Salichová v publ. Ze starých časů v obci Kyjovicích. Popsala též dívčí kolo. tančené za zpěvu písní u muziky o přestávce.
Na Opavsku se setkáváme rovněž se zbytky mužských skočných tanců jak v literatuře a pramenech, tak ve vzpomínkách pamětníků. Byl to jednak cigan, tančený na píseň Choč baj sem ja ma mačičko cigan... (Neplachovice, Dvořiska aj.) se zvyšujícím se tempem postupně až do závěrečného vygradování. Tančil se zakládaným poskočným krokem - jeden v taktu. Zpočátku při volnějším tempu se nohy zakládaly za nohu stojnou širším obloukem se stejnosměrným úklonem trupu stranou. Při zrychlu­jícím se tempu byly poskoky úsečnější, ostřejší, bez výkyvů stranou. Tento tanec mohli tančit sólově nebo ve skupině buď muži nebo i dívky a konečně i smíšené dvojice (G. 29 - 31). Dívky si přidržovaly oběma rukama po straně široké, dlouhé sukně. Chlapci založili ohnuté paže na sebe ve vodorovné poloze ve výši prsou. Ukončilo se seskokem do stoje snožmo. Byl to tanec vytrvalosti, možno říci soutěživého rázu. (Podle Myslivce říkali ciganu i "čardaš".)
Druhým tancem velmi příbuzným byl tanec s písní Šel chlop z roboty. Tančili jej muži před muzikou, podobně jako v Orlové a okolí.
Podle F. Myslivce i H. Salichové se obvykle po ciganu tančíval na Klimkovsku párový "čardaš" na píseň Pobil cigán cigánku - Tancuj, tancuj... Podle popisu Myslivcova poskakují tanečníci proti sobě, křižujíce střídavě vpředu nohy. Dívky přitom při každém poskoku ustupují nazad a chlapci jdou vpřed (1. - 4. takt). Pak (5. - 8. takt) ustupují nazad chlapci a dívky jdou vpřed. Následují dva úkroky stranou od sebe - oba vpravo, dva zpět (další 4 takty). Poslední čtyři takty každý se otočí sám na místě, křižujíce ve čtyřech poskocích střídavě nohy. Na Lalalala... dívka poskočí 2x dozadu, chlapec za ní a nato jde chlapec vzad a dívka za ním. Na původním místě se pak každý sám otočí čtyřmi poskoky, křižujíce přitom nohy. - V tanci se střídají hlavně křížené poskoky, pak úkroky na způsob dvojkročky a samostatná otáčka se závěrečnými poskoky. Schází točivá figura, která v žádném z čardášů párových nesmí scházet.
Ke starým skočným tancům na Opavsku patří podle Podešvové kozak, tančený dvěma chlapci čelem proti sobě, bez držení. Chlapci střídali poskoky v hlubokém dřepu střídavě přednožmo, únožmo a zánožmo. Střídali přitom nohy (Milostovice). Nápěv neznám. Podle Guberniální sbírky se tančil ve Slezsku v Hynčicích menuet i kozácký (Kosakisch). Jde snad o náhodu? Asi ne, neboť J. Šlanderka připomíná ve svých rkp. zápisech minet v Jakubčovicích.
O tanečních zábavách se na Opavsku tak jako podobně i jinde předváděly různé tance obratnosti, z nichž mnohé jsou velmi starého původu. Byl to tanec cepovy s přeskakováním roztočené hlavice cepu. Podobně mlyn neboli hodiny, ale i rozpustilý žabsky.
K nejvýznamnějším a nejrozšířenějším tancům na celém Opavsku. Klimkovsku a kdysi též Hlučínsku náleží tanec polonézového typu, zvaný obecně taněc (G. 1-6). Je z rodu tanců "točivých" typu starodávného, podobně jako na Těšínsku povulny - volny a kdysi též kroček. Jeho obřadní svatební obměna je bjoly. Na Orlovsku je to taněc - tělenci a jeho obřadní forma zahajovacího ceremoniálního svatebního tance s funkcí slav­nostního zavedení nevěsty a všech dívek a žen do tance. S dalším názvem se setkáváme v Bartošově pozůstalosti ve SA Brno, sign. G 33, K 10 - "lístky", heslo Tanec. Zde je uvedeno u obce Plesná, téměř na rozhraní Klimkovska a Hlučínska: "Smyk" tanec podobný naší "kúlané", po němž se tančí "maďař". - Jde o další název taňce ze širšího Opavska, odvozený zřejmě od rychlého přísunného "smykavého" kroku víření dvojice na začátku nebo po úvodní procházce. Hana Podešvová v publ. Lidové tance na Opavsku I, s. 22. soudí, že taněc z Opavska patří ke stejnému tanečnímu rodu jako chodzony v Horním Slezsku (Polsko), povulny, kroček aj. místní nebo regionální druhy a že jejich kolébkou je pravděpodobně historické Slezsko. A je rovněž možné, že tyto místní nebo regionální druhy byly podnětem vzniku polského národního tance polonézy.
Na širším Opavsku. Klimkovsku a Hlučínsku lze tedy počítat k nejzávažnějšímu regionálnímu tanečnímu typu tanec 3/4 taktu polonézového rytmu, s bohatým písňovým podkladem. Z pohybo­vého hlediska se skládá v podstatě ze dvou základních tanečních figur: z části kročné - z úvodní procházky tanečních dvojic, a z části točivé - ze společného víření dvojice na místě buď na určitou část tanečního nápěvu nebo na živější instrumentální dohrávku. Časem přistupovaly ještě další taneční figury, jako např. skočná figura v taňci ze Zbyslavic (G. 5-6), zapsaném Hanou Podešvovou v r. 1954 podle Jana Starečka a tančeném na píseň Svatý Jozef byl tesař učeny (kromě dalších písní). Při této figuře dvojice čelem proti sobě, chlapec zády do středu, se drží v předpažení za vnitřní ruce (dívka levou, chlapec pravou, druhé připaženy). V tomto postoji poskakují střídavě na vnější, vnitřní, vnější noze (na každou dobu jeden poskok) a druhá noha pokrčuje přednožmo dovnitř, chodidlo vytočeno špicí zevnitř, pata u nártu nohy poskakující. Trup mírně vytočen ve směru pokrčené nohy. V polonézové části postupuje dvojice vedle sebe levým bokem do středu, držení za vnitřní paže téměř v připažení, krokem našlapo­vaným na začátku každé doby na celé chodidlo (koleno povolí) a s nadnesením na konci každé doby, celkem tři kroky v každém taktu. - Jako zvláštnost se objevuje další figura: dvojice čelem proti sobě, dívka pravým bokem do středu, v držení za obě ruce v předpažení, postupuje v jednom taktu krokem přísunným (D vykročí pravou nohou vzad), krokem poskočným na pravé a krokem s přísunem levou vzad (CH opačnou nohou vpřed). V dalším taktu totéž vzad za chlapcem. Tyto čtyři figury mohly dvojice různě kombinovat, takže skladba tance byla pestrá. Mohlo se začít točivou figurou (točením dvojice pravými boky u sebe, vnější spojené paže napjaty jako u valčíku). Krok víření byl buď trojdobý (krok pravou a přísun levou, krok - zvrt pravou, krok - zvrt levou - tedy jako u starodávného) nebo se tančilo třemi rychlými přísunnými kroky v taktu (oba vykročí pravou). Nebo třemi "šlapákovými" kroky v taktu - každý proveden ve druhé osmině zvrtem na noze výkročné.
U zbyslavického taňce se mohlo začít točivou figurou některým z uvedených kroků. Mohly následovat poskoky proti sobě, pak volným krokem se zhupy a napnutím nohy výkročné polonézová část a třeba jako čtvrtá figura mohly následovat ve dvojici čelem proti sobě přísunné a poskočné kroky jednou za dívkou, jednou za chlapcem. Jiný tanečník začínal vířením se zvrty v každé době taktu (tančí se "na jednu nohu"). Chlapec mohl vykročit pravou, dívka levou nohou. Pak následovala v postavení vedle sebe (chlapec drží dívku pravicí kol pasu, levice připaženy) kolébavá chůze dvojice dopředu a dozadu - vždy po několika taktech - a s vychylováním boků stranou. Další informá­torka znala tanec jen s jednou - točivou figurou s vířením třemi kroky přísunnými v taktu, začínající při vykročení vnitřní nohou v podřepu a při přísunu vnější s volným napnutím pokrčené nohy. Tato čistě točivá forma měla několik obměn. Tak někdy se dvojice otáčely obyčejnými přičapovaným kroky (tři v taktu) v zá­věsu za lokty nebo v držení za pravé nebo levé ruce ve skrčení připažmo. V tomto případě se pak tanec skládal pouze z tohoto střídavého víření (viz taněc z Martinova a Nové Plesné, ze Svinova nebo taněc - starosvětsky z Jakubovčic - G. 7). Někdy po volném přičapovaném otáčení dvojice následovalo víření rychlejší, přísunné. tančené na instrumentální dohrávku k základ­nímu tanečnímu nápěvu. Tato jednofigurová točivá forma je nejjednoduššní formou taňce. Podle Jana Stařečka se k tanci vyzpívala často jedna píseň o více slokách. Nebo se jen zpěvem začalo a pak již jen hrála hudba. Pokud jde o skladbu, uvedli jsme již, že mohla být různá. Nejčastěji se však střídala procházka (část A) s kroky na místě a s otáčenim dvojice kolem společné osy. Tyto ostatní figury pak tvořily část B rychlejšího tempa.
Podle Marie Bohušové (varianty podle A. Bakaly ze Svinova a z Horní Lhoty - G. 1-4) zůstávalo pořadí figur ustáleno. Šlo o zvláštní druh přičapované chůze ve dvou taktech vpřed (na konci 2. taktu výdrž ve stoji výkročném a se zhupem na druhou a třetí dobu taktu). V dalších dvou taktech pak ustupovala dvojice stejným krokem nazad. Ve druhé části tance dvojice vířila v postavení pravými boky u sebe třemi rychlými přísunnými kroky v taktu. Další varianta podle M. Bohušové - tzv. slezsky taněc, začíná po předcházejícím předzpěvu na místě procházkou (6 kroků s pohupy do podřepu vpřed, 6 kroků vzad). Po procházce následuje víření levým bokem u sebe, držení navzájem levou rukou zpředu kolem pasu. pravé volně položeny na levých pažích partnera, přeměnným krokem, doplněným krokem obyčejným. Vykračuje vnitřní - levá noha do podřepu. Tancům tohoto druhu se na Opavsku říkalo též "starosvětsky". Tato částečně ustálená forma se postupem času začínala omezovat na užší písňový okruh, v mnoha případech pouze na píseň jedinou. Další drobné doplňky (poklona) dodávají taňci na důstojnosti a určité obřadnosti.
Třetí skupina tanců typu starodávného představuje tance nápěvového typu taňce, ale vázaného pevně na jedinou píseň. Jednotlivé taneční figury jsou jednak přejaty z taňce (zátočky za pravé a levé lokty nebo v jiném držení, chůze vpřed a vzad), jednak jsou jiného, novějšího původu (klek dívky v "hrušce" a obcházení tanečníka kolem ní atp.). Tančí buď jednotlivé dvojice po kruhu nebo čtveřice ve dvou řadách proti sobě (viz slezsky taněc z Krásného Pole - G. 9). s obměnou dvě a dvě dvojice v postavení do kříže. Všechny uvedené formy figurálního charak­teru se tančí na píseň V kolaji voda (G. 8). (Jednotlivé příklady uvedeny ze studie Hany Podešvové vývoj Taňce na Opavsku.)
Původní a jediné záznamy taňce z Opavska pocházejí ze záznamu prof. náboženství Frant. Myslivce v Opavě (nar. 1873 v Dolní Lhotě u Klimkovic, zemř. 1934 v Opavě), které publiko­val pod názvem Naše staré národní tance, sešil I. a Staré národní tance na Opavsku, díl II. Tance z údolí Porubky a na Bílovecku.
V pojednání o tancích z Opavska v sešitu I. třídí tance podle obsahu ("napodobení výjevů ze života hospodářského" atp.). Mezi těmito příklady uvádí 25 názvu tanců a tanečních her. Dále pak píše: "Některé jsou čistě zábavné... Byly obecně nazývány "taněc". Zábavné tance se tančily podle nápěvů písni, např.: Na Sionskej hoře kvitek kvete, V kolaji voda, Oj, vim čič ja v poli lesku. Většina z nich byly tance všeobecně známé, menší jejich část byly tance místní nebo krajinské... Zachovaly se dosud, ne tančí se již všeobecně, ale aspoň ještě zatančí si je starší lidé při svatbách. Největší obliby docházely v Krásném Poli a v okolí, kde se nejdéle udržely." V dodatku k tancům I. sešitu připojuje, že se tančily na Opavku, Klimkovsku a Bílovecku. Jmenuje informátory ze Studénky, Slatiny.
Ve II. dílu popisuje "taněc Na Sionské hoře" jako tanec o dvou figurách. Začíná točivou figurou - střídavé víření třemi rychlými přísunnými kroky v taktu, nejprve ve dvou taktech vpravo, pak ve dvou taktech doleva. Opakuje se ještě jednou. Pak "se pustí a otáčí se každý sám na svém místě" (jde o novou - individuální figuru).
Nebo se začíná procházkou dvojic za sebou po kruhu levým bokem do středu ve 4 taktech dvanácti kroky vpřed. Pak násle­duje víření ve dvou taktech vpravo, ve dvou taktech vlevo. Pak se opět otočí každý sám na místě.
Podobně se tančí na písně Už sem se oženil. Svobodo, svoboděnko. Popis se shoduje s tancem Na Sionske hoře - forma točivá nebo s procházkovou částí.
Dále je popsána zfiguralizovaná forma taňce na píseň V kolaji voda. Kromě taňce popisuje v I. sešitě tanec cigan s pozn.: "Cigan - též čardáš zvaný, tančený dle písně Choč baj sem ja, ma mačičko, cigan..." Tančí se známým způsobem. Na Klimkovsku prý se hned po ciganu tančil čardaš párový podle písně Pobil cigan ciganku (jde o zafixovaný tanec na taneční píseň, složený z jednotlivých čardášových prvků - poskoky, úkroky stranou, pak každý sám poskočí a opět CH a D proti sobě zkřižmo poskakují).
Ve Slezských národních písních, tancích a popěvcích popisuje kromě "taňce" Na Sionske hoře a Už sem se oženil ještě taněc Mladošč, mila mladošč (bez lokality), Zahrajtě mi do kolečka z Krásného Pole a svatební taněc při čepení Volaři, volaři, sklá­dající se jen z otáček střídavě vpravo a vlevo vždy třemi obyčej­nými kroky v taktu. Držení nejprve jako k valčíku, ale posunutě pravými boky k sobě. Později v závěsu za pravé a levé lokty, při čepení se otáčejí družky za zpěvu písně v kole. V jeho středu pak tančí uvedeným způsobem jako první tanec očepená nevěsta s první starosvatkou. Po stranách tančící dvojice stojí dva družbové s hořícími svícemi. Podobně se střídavými zátočkami v obojím držení obyčejnými, trochu zvrtanými kroky (3 v taktu), tančí páry i předcházející tanec Zahrajtě mi do kolečka.
Jan Vyhlídal v Našem Slezsku přejímá četné informace o tan­ci od Myslivce, vedle Vluky prvního zapisovatele slezských tanců. Mnohé cenné údaje přináší i z vlastních výzkumů. Podob­ný obřad s tancem po čepení, jak popisoval Myslivec, líčí na s. 101-104 z Poruby a okolí a ve Slavkově. Jeho protějškem je v Šenově u Petřvaldu "vyvodzany" na světské i svaté písně (Mesiaš přišel, Přerozkošny stav manželsky).
Podle Hany Podešvové a Marie Bohušové se tančily na Opavsku a Klimkovsku dvoudobé točivé protějšky taňců, tzv. vrtky - G.11-2 (srv. zvrtky na Lašsku a Kysucku).
Podle Hany Podešvové se údajně tančil vrtek na Opavsku na celou řadu písní. Před tancem se prý vždy zpívalo a pak se tančilo. Pak při opakování nápěvu hudbou dvojice se otáčely na místě v držení navzájem v objetí (ruce navzájem na pažích) šlapákem na 1/4 kola (obratnější snad na 1/2 kola), v taktu 2/4 dva kroky se zvrtem a zpočátku s mírným výkyvem těla, který se při větší rychlosti vytrácí. Vrtek byl zapsán v několika obcích pod různými názvy: vrtek - Svinov, Zbyslavice; na jednu nohu - Zbyslavice; trdlovak čili šlapák na celé kolo - Svinov.
Možná právě k tanci typu vrtku nebo některého dalšího podobného vířivého tance lze přirovnat tanec, označený jako točivý, na který se vztahoval již v 16. stol. zákaz tančení spolu s dalším tancem "honivým" v městě Krnově. Objevitel tohoto zákazu z r. 1551, vtěleného do městského řádu Krnova ve Slezsku, V. Prasek, publikoval podstatnou část celého znění ve Vlastivědě slezské, II.díl s. 96. Zprávu přecitoval Č. Zíbrt v Jak se kdy v Čechách tancovalo na s. 188n.
Podle Praska se v Krnově zapovídaly "noční tance, zvlášť točivé a honivé". Ze zákazu dále vyplývá, "že o svatbách smí jen 12 a 12 párů tančiti najednou". A "kdo by o svatbách při tanci se točil, zohýbal, skákal, propadne, nechť žena, nechť muž, 12 gr. anebo tři dny do klády přijde. Mladík tančící, který by se svlékl, propadne kabát a bude dán do vězení".
O tomto nejstarším zatím údaji o tancích z území Slezska (hajducký tanec těšínských Valachů - pastýřů, tančený o trhu v Těšíně, připomíná M. Zeiler ve své Topographia regni Bohemiae, Moraviae et Silesiae až v r. 1650. kdy tento spis vyšel ve Frankfurtu) Prasek usuzuje, že "tancem točivým míněn je tanec nynější ovád (na Moravě zvaný i hovado - Z. J.). kde tanečnice se na jednom místě točí. při čemž sukně jí jsou jako křídly".
Tanec ovád, uváděný Praskem jako příklad točivého tance ve Slezsku a přejatý Zíbrtem, je vlastně shodný s tancem šlapákem, švihákem atp., tančeným běžně doposud ve dvojicích v různých částech Moravy a Slezska. Základním tanečním krokem je krok obkročákový, prováděný zhusta se zvrty a s nadnášením z celého chodidla do polovýponu. Buď se tančí na místě (tančí-li se s otáčením na každé noze o čtvrt kola). Při otáčení při každém kroku o půl kola postupuje dvojice vpřed po kruhu. Určitou obdobou dvoudobého šlapáku je třídobý lindr, lendr - podle Janáčka "lipový" - při němž někdy se krok graduje až do poskoku.
Pokud jde o tanec honivý, přirovnává Prasek správně tento tanec ke kotovi, svatebnímu honivému řetězovému tanci (ve vázaném řadu tanečníků a tanečnic) za doprovodu ještě podnes známé písně Naša kotěnka brňavá chytila vrabca, strnada. Jiná forma, rovněž honivá, je taneční hra ve dvou proti sobě stojících řadách, v jedné chlapci, ve druhé dívky. Jde o určitou a ve Slezsku i na Moravě hojně rozšířenou taneční hru typu Na kočku a na myš. Čeněk Zíbrt dokládá k Praskovu názoru, že v době vydání zákazů krnovských se tančil v Polsku podobný tanec, zvaný "goniony" (srv. Mikolaj Rej z Nagłowic v knize Źywot człowieka pocziwiejś, vydané r. 1606, s. 194).
Figurální tance z Opavska. Klimkovska a Hlučínska uvádějí v bohaté míře sbírky tanců L. Šindelářové - Hořké, H. Podešvové, F. Myslivce a dalších. Jejich charakteristiku dokreslují příslušné studie, zvláště H. Podešvové - Dymerové. Především na Opavsku je ovlivnila česká polka. Polka, krok přeměnný a chůze jsou zde nejčastěji zastoupenými kroky v dvoudobých tancích. Na Hlu­čínsku a užším Opavsku lze zase pozorovat příbuzenství s tanci polskými. V Bolaticích a Darkovicích se tančí krakovjak, kozeza (Dvořiska, Horní Lhota), ve Dvořiskách bulger - Hněvala se na mě (G. 28), tamtéž a v Horní Lhotě rybař, ale též Na śklanej hoře - mazurek (G. 38) a další. Známé jsou i nejrůznější druhy šotyšek, kalamajky (G. 34), hulani (G. 15 a 33), tance řemesl­nické (G. 17), křižáky (G. 25), tance trojicové atd. K tancům řadovým (dvě řady proti sobě) patřil zajisté i tanec kostušky, vzpomínaný staršími sběrateli, ale bohužel již neznámý.
Bohatá byla i zásoba kolových tanců a tanečních her. Velké množství stylově odlišných polek (G. 20-1, G. 3 9-40), lendrů - lindrů (G.19), tajčů a šlapáků doplňuje taneční repertoár celého širšího Opavska.
Tance jsou v této publikaci označeny stejným alfabeticko-číselným znakem jako na videokazetě. Pod názvem každého tance je uveden čas umístění tance na kazetě od začátku programu v pořadí hodina - minuta - vteřina. Letopočty za jmény interpretů označují rok jejich narození, příp. úmrtí. Doby (čtvrťové noty) v taktech jsou označeny malými písmeny (a, b, c), osminy písme­ny a číslicí (a1, a2, b1 atd.) s výjimkou 3/8 taktu, kde jsou označeny jen písmeny (a, b, c).

Zdenka Jelínková