B. Horňácko

O tancích z Horňácka

Jestliže Moravské Kopanice a Březová u Uh. Brodu s osadou Olšovcem tvořily prstenec kolem Velkého a Malého Lopeníku -kopaničářských horských dominant Bílých Karpat, pak Horňácku vévodí Velká a Malá Javořina - nejvyšší hora Bílých Karpat. Velká Javořina shlíží východním směrem do průsmyku straňanského a směrem severním a západním na Horňácko. Horňácké osady, vesnice a samoty se rozkládají po jejích úbočí, sbíhajících k Vápenkám a přes Durdu a Čapec k Nové Lhotě, Javorníku a Velké nad Veličkou. Pásmo Bílých Karpat, které tvoří starou historickou hranici mezi Slovenskem a Moravou, pak pokračuje ke Kuželovu, Hrubé a Malé (dříve Odrané) Vrbce a dále pak k Radějovu a ke Skalici. Nad oběma Vrbkami ční nejvyšší hora této části - Kobela, která se svým protáhlým, zalesněným hřbetem podobá kobylímu hřbetu. Názvy mnohých kopců a lokalit svědčí o pohnuté historii tohoto kraje a o vpádech cizích hord (Turecký buben, Bojišťa, Žalostiná, Strážná hůrka). V údolí horských potoků od Javořiny k Vápenkám a Javorníku s ojedinělými mlýny a usedlostmi vedou cesty do podhorských obcí Suchova, Louky, Lipova. Těchto celkem deset horňáckých obcí, proslulých bohatou hudební a taneční kulturou, je krajem zpěváků, tanečníků, kolébkou gajdošů a hudců. Jejich zásluhou se uchoval až do současné doby klenot mezi párovými tanci -sedlácká, z hlediska regiónu nejzávažnější a nejcharakte-rističtější tanec. Je to prastarý tanec z rodu tanců točivých, který se opírá o rozsáhlý krajový pěvecký repertoár. Taneční písně, stejně jako tanec samotný, známý na Horňácku v několika místních variantách, jsou nazývány "sedlácké". Jedním z figurálně nejbohatších druhů je sedlácká z Velké nad Veličkou, Javorníku, obou Vrbek a Kuželova. K běžným figurám, mezi něž počítáme i přísunné přenášení váhy těla z nohy na nohu ve dvojím základním postavení tanečního páru při zpěvu tanečních písní, které předzpěvují chlapci, se připojují ještě různé ozdobné figury. Tak při společném víření dvojice v polootevřeném držení (dívka vpravo vedle chlapce) je to společné rytmické podupávání ("ďupkání") dvojice na místě v různých rytmických vzorcích, někdy i s mírným pohybem dvojice vpřed a vzad atp. Sem patří i různé figury s pohybem dvojice v prostoru, jako je vedení dívky tanečníkem za levici vlevo po obloučku (srov. Janáčkem citované "zachodzeni", známé i v lašských tancích), různé podtáčení dívky pod spojenými pažemi a přechytávání do jiného postoje a držení atp. (viz popis tance). Tyto figury a prvky si každý tanečník kombinuje sám podle vlastního citu a umu a určuje tím jak jejich volbu, tak i ráz a mnohotvárnost celé taneční skladby sice volně vytvářené z daného a tradicí zaužívaného množství figur, ale i z tradicí rovněž vžitých zákonitostí taneční skladby a navazování spojů jednotlivých kompozičních celků a tanečních figur. Hudci s bohatým cifrováním základního nápěvu, s četnými mezihrami a dohrávkami vytvářejí pro celkový taneční tvar dokonalou taneční osnovu. Po stránce kompoziční jde tedy u sedlácké z Velké a nejbližšího okolí o vyšší skladební typ, kdy v rámci daných pohybových možností tance a rámcových skladebních zákonů se taneční kompozice rozvíjí volně podle individuálních sklonů, zálib a dovedností jednotlivých tanečníků a samozřejmě přizpůso­bivosti a citu pro taneční tvar jejich partnerek. Daným a důležitým faktorem je rovněž technika a styl základních tanečních kroků jednak u víření (v mužském kroku víření např. odeznívá rytmicky styl hry kontráše), jednak v mužských tanečních cifrách při individuálním pohybu dívky i při jejím předcházejícím vedení v prostoru za sebou.
Kromě základních tanečních figur jsou v sedlácké i četné další spoje a přechody z jedné figury do druhé, které dodávají tanci větší dynamiky a plynulosti, takže jednotlivé taneční figury a spoje se dokonale kloubí v nepřetržitý plynulý tok pohybů a celková taneční skladba je stále živým, proměnlivým a neschema-tickým útvarem. Každá taneční dvojice vytváří tak osobitá vlastní pohybová schémata, sjednocená vždy do určité míry pouze při společném zpěvu mužů v některém ze základních tanečních posto­jů a držení, typických pro tuto část. Celek tedy vyznívá jako mohutná pohybová polyfonie, násobená ještě soutěživostí v před­zpěvu taneční písně jednotlivými tanečníky. Mistrovství tance, zpěvu a hudby a jejich dokonalá vzájemná souhra vedla např. Frant. Bartoše k tomu. že ve studii Několik slov o lidových písních moravských ve druhé písňové sbírce Národní písně moravské nově nasbírané (Brno 1889) na str. XXXVIII a n. konstatuje: "Nejmocnější pružinou a nejpevnější oporou lidového zpěvu byla ... domácí hudba a domácí tance. Starosvětská muzika byla něco docela jiného nežli jsou muziky nynější: tři uměny domácí z jednoho a téhož ducha národního vyrostlé, spojily se tu v ladný celek. Zpěv, hudba i tanec týmž rytmem se nesly, ze všech vanul týž duch národní, proto všechny tři ve svém harmonickém spojení kouzlem neodolatelným působily na mysl vnímavou a v tomto spojení národní tanec byl výkonem a požitkem skutečně uměleckým".
Podobně se o tomto spojení všech tří složek do přímo antické jednoty zpěvu, hudby, pohybu i básnického slova vyjádřil Leoš Janáček v roce 1901 ve třetí sbírce Národních písních morav­ských, které vydal spolu s Frant. Bartošem v Praze ve studii O hudební stránce národních písních moravských, oddíl Plesové (taneční) písně a hudba.
Současně s těmito charakteristikami nebo ještě dříve se vyjadřují různí badatelé k průběhu tance a k jeho pohybové struktuře. Tak Frant. Bartoš v Lidu a národu II (Vel. Meziříčí 1885, str. 190 - 191) poprvé velmi plasticky popisuje průběh tance a jeho atmosféru: "Nejoblíbenějším tancem posud ještě jest sedlácká..... Na počátku tance tanečníci stojí vpravo, tanečnice vlevo tvářemi k sobě obráceni. Tanečníci jeden po druhém zpívají, muzikanti pochytnou jejich notu. Jakmile počnou hráti, tanečník pleskne v dlaně, děvče přiběhne k němu, položí mu levou ruku na pravé rameno, on ji pravou rukou vezme v úpoly (t. j. kolem pasu - Z. J.) a levou ji chytne za její pravou. Potom prozpěvujíce "ďupkajů" do taktu na jednom místě, t. j. klátivým rytmem vpřed a vzad (jde vlastně o přenášení váhy těla z nohy na nohu - Z. J.), pak se otočí vpravo dokola (víří na místě - Z. J.)..... chytnou se levýma rukama, klátíce jimi dle taktu dolů, ana tanečnice nyní za zády tanečníkovými stojí. Konečně přechytne si tanečník děvče pravou rukou za její levou (pozor - jde o zajímavý a dosud užívaný spoj přechytnutím dvojice za zády - Z. J.) pozdvihnuv ruce vzhůru, pak ona zase položí tanečníkovi levou ruku na rameno a tanec se opakuje." (Zde Bartoš přímo názorně zachytil hladký průběh a přechod z jedné figury do druhé až do přechytnutí do původního postavení a držení při zpěvu na začátku tance. Takto je možno opakovat celý průběh tance znovu nebo jej pozměnit o jiné cyklické vazby.) Na závěr Bartoš podotýká: "Jeden tanec trvá hodinu, vyzpívá se při něm dvacet i více písní. Někdy tanec i přerušen bývá. čí píseň se má hráti." Takto bychom mohli uvádět i další příklady zájmu o sedláckou a její osobitost. Všechny doklady jsou vtěleny do úvodní studie publikace Horňácká sedlácká. Monografie lidového tance. Vyd. OKS Hodonín 1983 s kresbami figur a postojů od Aleše Černého. (Viz seznam literatury.)
Totéž, co bylo řečeno o sedlácké velicko-vrbeckého typu, platí snad ještě ve větší míře o starší sestře sedlácké, o velické staro­světské. Písní ke starosvětské se sice zpívá méně nežli k sedlácké, avšak hudebními a jim odpovídajícími pohybově-figurálními variacemi je ještě bohatěji skladebně rozváděna nežli sedlácká. Rovněž její tempo, volnější nežli u sedlácké, umožňuje dokonalé soustředění na tanec a jeho provedení. V citované již předmluvě k Národním písním moravským z roku 1889 na str. LV charak­terizuje Frant. Bartoš starosvětskou takto: "Starší způsob sedlácké je takřečená starosvětská. Na požádanou nebo pouze na pokyn "pss" nebo "pšš" začnou hudci dva takty zdlouhavě, pak poněkud rychleji mírným tempem, kdy tanečníci již pohotově jsou a hrají pak stále ..... větší část ..... zaujímá cifra; možno ji však prodloužili dle vůle hudců nebo tanečníků opakováním nápěvů nebo cifrou až nastoupí ukončení. Od sedlácké liší se jednak mírnějším tempem, jednak velikou rozmanitostí: tančí se "odzemek", "tluče holúbek", pleská na holenky, tanečník "cifruje" ("přebírá nohama"), ana zatím tanečnice se vrtí, vyskakuje na stůl, přechýtá tanečnici jinému atd. Starosvětská je více méně tancem sólovým, zpěv má tu menší důležitost, zato tím více vystupuje dovednost tanečníkova....." Poslední vynikající tanečník starosvětské, který tančil všechny Bartošem podle Martina Zemana uváděné figury, byl Martin Miškeřík z Velké nad Veličkou. primáš hudecké muziky, výborný pamětník a informá­tor. Takto tančil starosvětskou na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 s velickou rodačkou Alžbětou Čambalovou, rozenou Světlíkovou, a také se svojí pozdější manželkou Evou Srubjanovou z Malé Vrbky. Dvojice Miškeřík - Čambalová se objevovala po roce 1945 na strážnických slavnostech a v roce 1948 v rámci Slovanské zemědělské výstavy v prostorách pražského výstaviště. Naposledy spolu tančili o Horňáckých slavnostech v roce 1958 ve Velké na Strážné hůrce.
Podle sdělení Martina Miškeříka, který jako primáš hrával často na svatbách v Javorníku, se na rozhraní 19. a 20. století netančily žádné jiné tance, nežli sedlácká a starosvětská.
Sedlácká v Louce a Lipově v době sběratelské činnosti Bartošovy a později i Janáčkovy se koncem minulého století nelišila příliš od velické. Ještě koncem minulého století se tančívala podle Valáškovy hudecké muziky, ve které hrávali i hudci z Louky. Takto se podobně tančila sedlácká v tu dobu i na Suchově při muzice Šumberově, ve které hrával někdy i velický Martin Miškeřík. Lze se domnívat, že suchovská sedlácká byla figurálně jednodušší nežli velická. Po zániku hudecké muziky ovládla v těchto obcích pole dechovka, která změnila taneční tempo i tvar a charakter tanečních kroku. Sedláckou v Lipově doprovází od vzniku souboru Lipovjan nyní opět muzika hudecká nebo cimbálová po vzoru velickém. V Lipově je sedláčka oboha­cena o vyzvedání tanečnice tanečníkem mezi tancem na způsob dolňáckých hopanů. Vířivý krok je prováděn s přičapáváním na vnitřní (výkročné) noze. V tanci se objevuje poněkud ve zjednodušené formě i vedení tanečnice tanečníkem "zachodzeni" a její roztočení nebo podtočení pod spojenými pažemi. Zatímco velickou sedláckou uzavírala hudebně kóda dohrávky, v Lipově končí sedlácká polkou nebo třasákem.
Podobně, ovšem s určitými zvláštnostmi v tanečním kroku víření v polootevřeném držení oběma směry se tančí sedlácká ještě současnými čtyřicátníky až sedmdesátníky na Suchově. Při víření doleva zde obíhá tanečnice tanečníka podobně jako v Nové Lhotě a ve Strání.
Horským typem horňácké sedlácké je sedlácká z Nové Lhoty a Vápenek - dřevařské osady, jejíž jedna část patřila Nové Lhotě, druhá ke Strání. Podobně se tančí i v několika mlynářských osadách - "ve mlýnech" v údolí Černého potoka od Vápenek až po Suchovské mlýny. Jestliže byla lipovská sedlácká proti velické živější, je sedlácká v Nové Lhotě ještě rychlejší. Rovněž daleko živelnější a dynamičtější je i zpěv před tancem. Za hry gajdoše Sobka (Uprkova modelu - zemřel koncem I. světové války) a za hry staré lhotácké muziky Horákovy nebo "mlynářské" muziky Mimochodkovy se tančila v Nové Lhotě starší forma sedlácké. Podle předzpěvu tanečních písní, pravidelně vkládaného mezi vlastní tanec, byla nazývána i zpívaná. Po předzpěvu sloky taneční písně se dvojice otáčela na místě zvláštním druhem kroku jedním i druhým směrem v držení polootevřeném jako na Suchově nebo ve Velké. Kromě víření se zde tančila i figura individuální, při které se cifry chlapce poblíž točící se tanečnice omezily většinou na zvláštní "dúpaní" s přeskoky z nohy na nohu a s potlesky do dlaní. Další zvláštní figury při ní nebyly zaregistrovány. Podle již několika málo informátorů v rozmezí 50. - 60. let tohoto století se zde tančívala i tzv. krkatá. Je to druh sedlácké s vířením v postavení čelem proti sobě nebo pravými či levými boky u sebe. Dvojice se při tomto víření držela navzájem "za krky", a to několikerým způsobem. Jinak se drželi v postavení čelem proti sobě (podobně jako v Terchové), jinak v bočném. Držení za krky, zvláště v bočném postavení, mělo několik obměn (viz popis). Krok víření zůstával stejný jako u lhotácké zpívané, tj. s mírným přicupnutím shora na nohu výkročnou jako u zpívané - sedlácké staršího typu. Ráz tance je velmi dynamický a připomíná poněkud držením a částečně i vířivým krokem "starosvetský" terchovský nebo některé zvrtky z Horních Kysuc a z horského Lašska.
Nejmladší formy sedlácké z Nové Lhoty se tančily při dechovce, ale jejich taneční krok přesto jeví doposud náznak měkčího "krpcového" našlapování. Víření se provádí v postavení bočném oběma směry v držení "v objetí" nebo pouze v závěsu za lokty. V individuální figuře se u mužů objevují často hopkavé přeskoky z nohy na nohu.
Součástí všech druhů sedláckých je na Horňácku mužský individuální skočný projev "cifrování". Setkáváme se s ním zhusta v průvodové formě, např. při svatebním průvodu, kdy chlapci cifrují za zpěvu písní typu sedláckých před muzikou. Podobně je tomu i ve fašankovém nebo v hodovém průvodu za obchůzky chlapců s muzikou po dědině. Tyto cifry v průvodové formě jsou většinou drobné jako u sedlácké, tančené na místě i s pohybem vpřed. V některých obcích je toto cifrování bohatší (Velká a okolí). V horských obcích je co do prvků střízlivější, ale za to s výrazným dupáním a tleskáním.
Tyto cifry, spojené s obchůzkou při obřadních příležitostech, a cifry tančené při individuálním projevu v sedlácké jsou vlastně základem horňáckého verbuňku - nejmladšího z trojice mužských skočných tanců na Horňácku, který se doposud tančí jak ve Velké, obou Vrbkách a Kuželově, tak v Lipově a z části i v Louce. Jako samostatný tanec jej lze vystopovat až od konce minulého století. Nyní se tančí na novouherské písně. Po zpěvu na začátku tance, doprovázeném bohatou gestikulací, přenášením váhy těla z nohy na nohu, s natáčením trupu, s přídupy a potlesky, hudba opako­vala nápěv k tanci nejprve v mírně zrychleném tempu. Chlapci cifrovali z počátku umírněněji. Pak při dalším zrychlení gradoval celý tanec náročnějšími a náročnějšími ciframi. Horňácký verbuňk je charakterizován drobnějšími ciframi, menšími, nepříliš častými skoky, jemnější kresbou špiček chodidel a vzpřímeným postojem s charakteristickým držením paží: jedna ruka např. založena hřbetem za zády, druhá pokrčena vzpažmo. Nebo paže vyvažují jednotlivé cifry a skoky, případně se jedna ruka zakládá do týla. druhá je pokrčena vzpažmo atp. Občas se mezi ciframi a skoky několikrát "zaďupká", nebo odrazem z jedné nohy se obě chodidla srazí stranou v pokrčení únožmo vlevo nebo vpravo, přeskočí se z nohy na nohu atp. (Všechny známé cifry a celý postup tance obsahuje popis Cyrila Zálešáka, rodem z Kuželova, v metodické brožuře Horňácky odzemok a verbunk.)
Verbuňk je tancem improvizovaným a každý tanečník vytváří z určitého daného základu cifer vlastní kompozici. Je samozřejmé, že každý tanečník měl "své" oblíbené cifry. Verbuňk je nejdynamičtější a nejživější horňácký tanec. O jeho rozvoj se v některých obcích postarali vynikající interpreti, jak ze starší, tak z mladší generace. Na jeho rozvoji se nesporně podíleli i hudci (hudecké a cimbálové hudby). V obcích, kde tato hudba už neexistuje, se tančíval verbuňk i při dechovce (Lipov, Louka), při které se cifruje i ve svatebním průvodu. Cifry za doprovodu dechovky jsou ovšem odlišné provedením i stylem od cifer při hudbě hudecké. Tak se objevuje i skok do dřepu, výskok na jedné noze, druhá mrští vpřed (může se několikrát opakovat se střídáním přednožené nohy), postupuje se vpřed nebo i s otočením dokola krokem poskočným střídavě na pravé a levé noze atp. V Louce jako zvláštnost a ukázku tanečního umění chlapců se tančíval verbuňk i "pres lavky". K předchůdcům verbuňku patří na Horňácku nesporně i Martinem Zemanem zaznamenaný tanec Jací, tací (Tanec pro mužského). Je to skočný tanec chlapců před muzikou, tančený na místě pouze na jedinou píseň (alespoň M. Zeman neuvádí dalších písní). Po zpěvu první sloky tančí se na několikeré opakování nápěvu se stupňujícím se tempem pouze jediná cifra - zakládaný skočný krok - dva v taktu, střídavě na pravé křížem vzadu za levou nohou a na levé za pravou nohou. Volná noha se obloukem překládá vzad za nohu stojnou. Podobně se tančí i "zakládačka" v lašském mužském skočném tanci Ondraš - skok, který patří mezi tance odzemkové - hajduchové.
Jiným mužským skočným tancem je odzemek. (Jeho popis viz v citované publikaci Cyrila Zálešáka.) O existenci odzemku na Horňácku vznikaly určité pochybnosti. Jsou totiž známy některé cesty, jimiž se dostal odzemek na Horňácko (Joža Uprka, kontakty horňáckých vysokoškoláku se slovenskými studenty v Praze, pobyt Jiřího Mahena na Horňácku v době, kdy psal Jánošíka a inspiroval se horňáckými hudci i tanečníky atp). Avšak podle některých starších písňových záznamů z Horňácka byl nápěv odzemku i text taneční písně zaznamenán např. sběratelem Hynkem Bímem ve Velké, ale také Martinem Práškem aj. První hudební záznam odzemku je již z pera Martina Zemana v době kolem pražské výstavy v roce 1895 (srov. publikaci Martina Zemana Horňácké tance s. 31). Odzemek jako píseň a tanec pasáků z řad školní mládeže byl zaznamenán jak v Nové Lhotě (v r. 1945 od bratří Kázíkových), tak i ve Velké. V této formě nejvýše s jednou až dvěma, výjimečně třemi tanečními figurami (skákáním "odzemka" v dřepu a kolo podmetmo - "hodiny" atd. si jej pamatoval i Jaroš Miškeřík, jeden ze synů primáše a tanečníka starosvětské Martina Miškeříka. Ve Velké byl zaznamenán v roce 1925 na snímku Jaro na Slovácku odzemek velického tanečníka a hudce Tomáše Kohúta. Podobně jej tančil i Martin Holý z Hrubé Vrbky (viz film Hody v Hrubé Vrbce z roku 1942) a Jan Miklošek. Ojediněle se odzemek stal součástí tanečního repertoáru i některých tanečníků mladší generace. V jejich podání často dosáhl vysokého stupně dokonalosti (Dušan Holý, Martin Hrbáč, Jožka Tomeš z Hrubé Vrbky, Jiří Šácha a Jiří Slovák z Velké, Cyril Zálešák z Kuželova). V tomto odzemku, jak lze soudit podle popisu Zálešákova, se pojily organicky v ladný celek některé cifry verbuňkové s typicky odzemkovými figurami.
Třetí a patrně nejstarší z mužských skočných tanců je tanec do skoku - skok - skákaný do tła, kerý vyšjéj, hópáky. V době NVČSL byl ještě znám ve Velké, na Suchově, ve Vrbce a v Nové Lhotě. Jde o starý tanec prestižního rázu (kdo výše vyskočí), podobně jako u podlužáckých hošijí, hanácko-slovácké skočné, kyjovské holénkové atp. Na slovenském Záhoří byl znám pod jménem skoke. Martin Zeman zapsal některé z písní k tomuto tanci z Velké a popsal i jak se tančilo. Skok se přestal tančit na Horňácku na přelomu století - v době, kdy se začal šířit verbuňk. V 50. letech při výzkumu tanců informoval o tomto tanci Martin Miškeřík, Martin Klusák st., Jura Hudeček, Leoš Zeman, Jura a Jan Kohútovi a další. V Hrubé Vrbce např. Kateřina Holá, na Suchově primáš Šumbera, varianty z Nové Lhoty popsal Joža Černík v Moravském Slovensku a dr. Vladimír Pavlík ve svých pamětech.
Ke starým tancům na Horňácku nutno počítat některé taneční hry jako je holúbek - šátečková, káčer - v Nové Lhotě zvaný ztratený nebo húser. Nejcharakterističtějšími mužskými hrami a tanci jsou hojačky (žertovná hra s hudci), trojicová trefa a napodobivý tanec žabská. Podstata jednotlivých her byla všude stejná. V některých obcích však vznikly zajímavé pohybově -melodické varianty, jako u káčera v Lipově, kde je spojen se sedláckou (viz popis). V Nové Lhotě se například tančí s metlou. Nutno ještě upozornit, že východiskem ke káčeru býval o svatbách tanec na husára, zvaný podle Zemana verbírská (v Nové Lhotě verbunk). V jádru jde o žertovnou scénu napodobující odvod - verbování husárů (mužů) a podhusárů (žen). Takto se postupně tvoří dvojice. Jakmile jsou všichni spárováni, začíná "verbír", který celý tanec - hru řídil, jako prostřední lichý tanečník tančit káčera. Na Nové Lhotě zůstala z celého průběhu tance pouze závěrečná část (všechny páry postupují zvláštním druhem rychlého kroku za sebou po kruhu) na píseň Treba som já majstruóv syn.
O fašanku se v některých horňáckých obcích tančily konopice (Nová Lhota, Suchovské mlýny, Vápenky), na Suchově jsou nazývány "konopě". Tanec se podobá dětské hře na konopky. Nejprve ženy, pak i muži se přivolávají do společného kola, kterým končí v úterý večer fašanek. Na Suchově vytvoří muži v počtu 4 - 6 uvnitř kola žen malý kroužek, který se otáčí běhový­mi krůčky a v určité chvíli se vždy buďto sudí nebo liší muži zvedají do výšky (naznačují tím růst konopí).
Kromě tanců starších (sedlácké, mužské tance, taneční hry, tance napodobivé a obřadní) se na Horňácku tančily i tance figurální (ševcovská, kovárská, reznícká, špacírpolka, šotyšky, mazurky, tetka, kalamajka aj.) - tance to novějšího původu. Jak již názvy napovídají, jde o tance přenesené z jiných oblastí (např. na Suchově byla řada přistěhovalců z Poličska, ze Šumavy, ale i z Hané a Valašska) a jsou tu tance, které to připomínají. V těchto tancích, tančených na jedinou taneční píseň, se zhusta objevují kroky tanců kolových (valčíku, polky i šlapáku), které zde došly obliby - v některých obcích již koncem minulého století, jinde až začátkem století dvacátého.
K tancům na Horňácku obecně rozšířeným a oblíbeným patřily i tance trojicové: jatelinka. hrášek, hruška. U některých - např. u jatelinky se trojicová forma měnila i v kolektivní formu rejovou (uzavřený nebo otevřený kruh) a dokonce i ve formu řetězovou s průpletem jako v České besedě. Tato forma, zaznamenaná v čes­kých variantách, bývala s oblibou tančenou pouze dívkami nebo při minimálním zastoupení chlapců.
Hudební doprovod tanců na Horňácku se vyvíjel od hudby gajdošské přes hudbu hudeckou (hudecké trio nebo pětka postupně obohacovaná o klarinet) a nejnověji hudba cimbálová.

B. 1 Starosvětská z Velké nad Veličkou
B. 2 Sedlácká I z Velké nad Veličkou
B. 3 Sedlácká II z Velké nad Veličkou
B. 4 Předzpěv k sedlácké z Hrubé Vrbky
B. 5 Sedlácká ze Suchova
B. 6 Sedlácká (zpívaná, dúpaná) I z N. Lhoty
B. 7 Sedlácká (zpívaná, dúpaná) II z N. Lhoty
B. 8 Sedlácká III (krkatá) z Nové Lhoty
B. 9 Sedlácká (ďúpaná) I z Lipova
B. 10 Sedlácká (ďúpaná) II z Lipova
B. 11 Do skoku z Velké nad Veličkou (rekonstrukce)
B. 12 Který vyšjéj z Nové Lhoty
B. 13 Verbunk Jací tací z Velké nad Veličkou (rekonstrukce)
B. 14 Verbuňk I z Velké nad Veličkou
B. 15 Verbuňk II z Velké nad Veličkou
B. 16 Verbuňk z Hrubé Vrbky
B. 17 Verbuňk z Lipova
B. 18 Verbuňk Pres uavky z Louky
B. 19 Odzemek z Velké nad Veličkou
B. 20 Konopice z Nové Lhoty
B. 21 Verbunk, ztratený (vdovská) a sedlácká z Nové Lhoty
B. 22 Konopě (konopná) ze Suchova
B. 23 Káčer z Velké nad Veličkou
B. 24 Káčer z Lipova
B. 25 Žabská z Velké nad Veličkou
B. 26 Trefa z Lipova
B. 27 Hojačky z Velké nad Veličkou
B. 28 Jatelinka (do včelínka) I z Velké nad Veličkou
B. 29 Jatelinka (do včelínka) II z Velké nad Veličkou
B. 30 Jatelinka (do včelínka) III z Velké nad Veličkou
B. 31 Jatelinka (do včelínka) IV z Velké nad Veličkou
B. 32 Fašankový průvod z Velké nad Veličkou