C. Luhačovské Zálesí
O tancích z Luhačovského Zálesí
Luhačovské Zálesí je přechodnou oblastí mezi Slováckem, Valašskem a Hanou. Hranice vede přibližně od vlárské trati v úseku od Újezdce u Luhačovic a Bojkovic směrem severním až po trať z Otrokovic do Vizovic. Střediskem oblasti uprostřed mezi oběma tratěmi jsou lázně Luhačovice. Východní hranice Zálesí se blíží k bývalému okresu valašskoklobouckému (ke Slavičínu). Západním směrem pak k Uherskému Brodu. V okolí Zlína navazuje Zálesí na Zlínsko a v okolí Uh. Brodu na Dolňácko. Jako v každé přechodné oblasti, i na Zálesí lze v tanci a zpěvu pozorovat vlivy oblastí sousedních. Od Bojkovic jsou to vlivy Moravských Kopanic. Na východ valašské, směrem severozápadním od Tlumačova a Otrokovic vlivy hanácké. Na západě a jihu vlivy slovácké. Je to patrno na melodice i rázu písní, zvláště tanečních, a na nástrojovém složení i stylu hry hudby (v okolí Březnice Janáček objevil ještě koncem minulého století výborného cimbalistu Kaláče). Jinak hrávala např. v okolí Slavičína tří až pětičlenná kapela hudecká. V poslední fázi životnosti lidových tanců na Zálesí (od konce první světové války až do konce třicátých let, někde až do padesátých let) doprovázela lidové tance dechovka, která se večer u zábavy doplňovala o nástroje smyčcové. Tak tomu bylo v Provodově podle sdělení kapelníka dechovky - štrajchu a současně výborného zpěváka a tanečníka Aloise Slováka (nar. 1892). Výzkum u něho byl prováděn v letech 1971 - 1973. Alois Slovák byl pamětníkem i staršího nástrojového obsazení hudby - např. slyšel hrát cimbál o svatbě v Březůvkách. Slovákova dechovka hrávala na Luhačovicku a po celém Zlínsku. Rovněž jednotliví muzikanti se sdružovali z několika blízkých i vzdálenějších obcí. Podobných kapel bylo na Luhačovsku více.
Po prozkoumání kolem padesáti obcí ve vymezeném území byla zjištěna existence všech základních tanečních druhů téměř po celém Zálesí. Tančily se zde tance točivé, figurální, obřadní i četné tance mužské rázu tanečních her i s ohlasem cifrování (Velký Ořechov), popř. s ohlasem zbojnického tanečního projevu z moravsko-slovenského pohraničí. Totéž se jeví podle Josefa Černíka, významného sběratele lidových písní na Zálesí, i v lidových písních.
Nejdůležitější z tanečních druhů byly tance točivé. Ve všech částech Zálesí (s výjimkou snad území na pokraji Hané) se tančily tance točivé. Liší se od sebe jak názvy, tak i některými písněmi. V některých záleských obcích, které měly spád ke slováckému Dolňácku, jsou taneční písně blízké tomuto regionu. Naopak písně v sousedství Valašska přejímají určité znaky této oblasti. V blízkosti regionu Slovácka je točivý tanec v jednotlivých obcích označován hlavním názvem "sedlcká", ve druhém případě v sousedství Valašskokloboucka a Vizovska "točená". V blízkosti Zlína (Kudlov, Březnice) se blíží točivý tanec Bartošem popsané zlínské "kúlané". Takto uváděl např. příbuznost točivého tance z Březnice u Zlína s "kúlanou" místní rodák a pamětník J. Hana-čík, pozdější řídící. Podle jeho sdělení i podle Bartoše bydlel v minulém století na kudlovských pasekách i v celém kraji proslulý gajdoš.
Přesto se však názvy místního točivého tance v jednotlivých obcích navzájem mísily. Často se používaly oba názvy: sedlcká-ý nebo točená-ý (Hřivínův Újezd). Jindy se připojoval název, odvozený od některé charakteristické taneční figury: podtáčaná-ý (tamtéž, Biskupice), skákavá-ý (podle skočného kroku při víření, který je pro Zálesí ve střední a východní části typický), šátečková-ý (podle šátečku, pod kterým se podtáčelo v pravidelných intervalech mezi vířením buď jen D nebo střídavě CH i D nebo oba současně). Další názvy se odvozovaly od obcí např.: sedlcká - točená - dobrkovská (z Dobrkovic). V Březnici a na Březnických Pasekách to byla již zmíněná točená - gúlaná. V Ludkovicích čapaná, na Petrůvce, v Březůvkách, Kladné, Lipině, Vlachovicích čardáš. Ve Zlámanci aj. se ujal m.j. název záleská, ve Svárově hopaná (od vyzvednutí tanečnice), v Žilině kromě čardáše i točák, ve Starých Luhačovicích vrtěná nebo čapaná atd. Tolik názvů a přece si jsou určitým způsobem jednotlivé druhy tohoto tance blízké. Úzká příbuznost je především mezi tanečními písněmi a stylem hry. Často tatáž píseň se zpívá na více místech (Pod kopcem Hostýnem hospoda malovaná - o zajaté dceři anglického krále). U sedlckých z Dolska je to např. píseň U Hradišťa stojí šibeničky, známá i na Slovácku. Pro Pozlovice je podle prof. Antonína Václavíka typická píseň Hore Provodovem veliká povodeň. Podle pana Slováka z Provodova se zde zase nejčastěji zpívala píseň Hore dědinú voda běží...
Luhačovské točené - sedlcké - záleské - podtáčané atd. se však velmi diferencovaly co do tanečního kroku víření. Základní držení dvojice při tomto víření je jednak starší - polootevřené, jako u sedláckých atp., jednak bočné (podrobněji viz u popisu jednotlivých tanců). Z kroků víření tedy rozeznáváme u jednotlivých tanců: krok "zvrtaný" - provedený zvrtem na výkročné - obvykle vnitřní noze: krok "poskočný" - vlastně vygradovaný krok zvŕtaný do kroku poskočného různého rozsahu výšky i délky. Oba dva kroky se tančí vždy jeden v taktu. Čím je držení těsnější, tím je krok kratší (Zlámanec - manželé Říhovi, postavení pravými boky u sebe. vnější paže spojeny jako u valčíku, podrobný popis viz dále). V Častkově na pokraji Slovácka se při kroku poskočném více pokrčovala druhá noha. Podobně v Provodově, kde se dvojice drží za lokty a vzdálenost jednotlivých tanečníků od sebe je větší. Tanečníci v tomto případě opisují větší kruh při víření a proto je krok delší, odraz mocnější a pokrčení druhé nohy větší (podle pana Slováka museli skákat "jak srny"). Na Zálesí se při točivých tancích v bočném postavení někdy i v polootevřeném držení víří pouze doprava. V některých obcích (Provodov) se střídá víření vpravo s vířením vlevo. V tom případě se pak noha výkročná nemění (viz popis). V závěru víření se objevuje v Provodově rovněž prvek velmi starobylý, který byl zaznamenán až na Vsetínsku v Jasenné, kde se tomuto prvku říká "vědmo". Tanečník na znamení, že tanec končí, zvedne pravou ruku nad hlavu tanečnice, která se na místě ještě několikrát rychle sama otočí kolem vlastní osy krokem jako při víření. V případě Provodova jde někdy i o širší taktový úsek této figury - je to vlastně individuální projev tanečníka a tanečnice, při kterém se tanečnice otáčí uvedeným krokem pod vztyčenou levicí tanečníkovou. Tanečník přitom buď klidně stojí nebo pohupuje napjatou levicí nahoru a dolů nad hlavou otáčející se dívky. Pokud je tato figura samostatná v delším časovém rozsahu, provádí se obvykle ihned po víření doprava.
Krokem zvrtaným v polootevřeném držení s vířením vpravo i vlevo předváděl točenou z Pozlovic prof. Antonín Václavík v padesátých letech v etnografickém semináři v Brně. Podotkl, že u mladší generace je tento krok prováděn skočně a že při víření doleva ukončí se víření přeskokem tanečnice přes napjatou levou ruku tanečníkovu, tanečník ji přitom určitým způsobem dopomáhá. Tanečnice pak oběhne tanečníka až na své původní místo po jeho pravici. V Pozlovicích se rovněž po společném víření tančí individuální projev tanečníka a tanečnice, D se otáčí na místě nebo mírně po kruhu jako při kúlané a CH ji následuje podupáváním a některými stylem tomuto kraji odpovídajícími ciframi (viz popis).
Mladší druhy točivých tanců ze Zálesí jsou založeny buďto na kroku chůze určitým způsobem vypérované nebo vláčněji provedené (podtáčaná I., sedlcká - podtáčaná, točená - podtáčaná z Biskupic) nebo na rychlých krocích přízemního běhu. Někdy bývá tento krok zdůrazněn v první době taktu mírným přídupem, až napadnutím shora na celé chodidlo (Biskupice, Ludkovice).
Co do figur a jejich počtu nejsou všechny druhy záleských tanců stejné. Nejjednodušší forma tance je předzpěv taneční písně v několikerém postavení a držení (viz popis). Doprovodný pohyb při zpěvu taneční písně je provázen přenášením váhy těla vpřed na vnější nohy (liché takty), vzad na vnitřní nohy (sudé takty). Pro Luhačovské Zálesí je charakteristické přenášení těla s dvoj natřeseni jak v sudých, tak v lichých taktech.
Druhou figuru základní formy tance tvoří společné víření dvojice na místě. Způsob držení, směr otáčení i druh kroku viz u jednotlivých popisů.
Víření bývá prokládáno podtáčením střídavě CH a D nebo obou společně pod spojenými pažemi, v nichž se obvykle drží šátek. Krok podtáčení je tentýž jako krok víření. Někdy při podtáčení uchopí CH šátek pravou rukou (změní držení).
Toto podtáčení většinou nahrazuje individuální projev tanečníka a tanečnice, tj. samostatné otáčení dívky krokem jako u víření a příslušný chlapecký projev, který se v některých druzích doposud tančí (viz popisy). Lze tvrdit, že významnou rekvizitou při sedlckých točených atd. ze Zálesí je šáteček, kterým bývají spojeny buďto vnitřní paže tanečníka a tanečnice při předzpěvu anebo jej drží D v pravé ruce a při tanci s CH jej uchopí společně vnějšíma rukama (CH levou, D pravou).
Zvláštním druhem točené, tančené s rekvizitou, je točená s obuškem z Pozlovic a Podhradí. Připomněla ji v roce 1908 A. Václavíkovi Františka Kolaříková z Pozlovic. Podle jejího sdělení musel být mladík, který chtěl tento tanec tančit, "moc hypký a ryžný", tj. pružný a rychlý, a který "uměl s valaškou i ženou zacházet". Jde prakticky o druh staré pozlovické točené v polootevřeném držení, kterou tančil muž s valaškou - obuškem v ruce. Použití obušku dodalo tanci dynamičtějšího a dramatičtějšího rázu, zvláště ve třetí figuře, kdy tanečník a tanečnice tančí odděleně. Jde o individuální figuru, při které se D otáčí na místě a CH okolo ní posakuje ("hajduchuje"). V tomto případě jde zřejmě o tanec, ve kterém se objevují prvky mužského tance typu odzemku, podobně jako na moravsko-slovenském pomezí. Že mohlo jít o nějakou reminiscenci na mužský tanec typu zbojnického, odzemku nebo hajducha, o tom svědčí i široký zbojnický opasek, který se u starého záleského kroje při tanci používal.
Točivé tance patří k nejzávažnějšímu tanečnímu druhu, který se v celé této oblasti tančil.
Ucelený obraz o lidových tancích a jejich druzích v okrese zlínském bylo lze utvořit na základě novodobých sběrů lidových tanců prováděných na popud prof. A. Václavíka a sběratele Joži Černíka Státním ústavem pro lidovou píseň v Brně od padesátých až do konce let osmdesátých tohoto století. Na základě těchto výzkumů byla teprve zjištěna existence všech základních tanečních druhů na Zálesí, jak na ně oba uvedení badatelé této oblasti poukázali. Prof. A. Václavík ve své knize Luhačovské Zálesí, uvedl podrobný seznam tanců figurálních, tj. tanců mladšího původu. Mezi nimi jsou četné tance, které známe jednak na Vizov-sku a Valašskokloboucku, jednak na Fryštátsku, Uherskobrodsku i hradišťském Dolňácku. Tance uváděné prof. A. Václavíkem se podařilo při několika výzkumech v lokalitách jím uváděných doplnit o podrobnější pohybové nebo hudební záznamy. V dalších obcích Zálesí, které prof. A. Václavík neuvádí, byly zjištěny nejen tytéž druhy, ale i tance další, takže celkový počet figurálních tanců a tanečních her typu hubičkového nebo mlynářského kola dosahuje kolem tří set tanců.
Tance točivé se objevovaly na Luhačovském Zálesí zhusta i ve funkci obřadní (tanec na konopě atp.). V novější době se v tanec na konopě zúžil pouze na vysoké vyskakování při polce.
Poněvadž původní hudecké nebo cimbálové hudby nebo i štrajchy, kombinované s několika dechovými nástroji, na Luhačovském Zálesí zanikly, nahradily je hudby dechové.