H. Kyjovsko
O tancích z Kyjovska
Kyjovské Dolňácko je rozsáhlé území mezi Uherskohradišťskem, Strážnickem, územím Hanáckých Slováků a Podlužím. Jeho severní hranici tvoří vrcholky Chřibů. Na jihu sahá v okolí Hodonína a Rohatce až téměř k řece Moravě. Jeho hlavním střediskem je Kyjov, podle něhož celé území nazýváme Kyjovskem. Území od Kyjova na sever je severní Kyjovsko a k jeho nejvýznačnějším obcím patří Nětčice, Boršov, Kostelany, Bukovany, Ježov, Hýsly. Jižním směrem je pak jižní Kyjovsko se známými obcemi Svatobořicemi, Mistřínem, Miloticemi, Ratíškovicemi, Dubňany a dalšími. Na rozhraní s Hanáckými Slováky leží v severozápadní části Kyjovska Bohuslavice a Sobůlky. V jihozápadní části další význačnou obcí jsou Šardice, v těsném sousedství Hovoran a Čejče.
Kyjovsko patří k oblastem, kde se udržují s neobvyklou silou lidové tradice a s nimi i kroj, lidová píseň, tanec a hudba.
Po hudební a taneční stránce tvoří Kyjovsko svébytnou a osobitou oblast. Zvláště lidový tanec se zde rozkošatil do mnoha hudebních a pohybových forem a druhů, které se od sebe liší nejen hudební, skladebnou a pohybovou strukturou, ale i funkčními vazbami na život lidu. na obřadní a jiné příležitosti.
K nejstaršímu a pro Kyjovsko nejtypičtějšímu tanci patří specifický druh párového točivého tance, zvaného podle točivého kroku při víření - skočná nebo též slovenská. Druhý název označuje domácí původ tance, je zřejmě starší a v minulosti platil zajisté nejen pro Kyjovsko, ale i pro další části Slovácka. Ke kyjovské skočné a slovenské se. podobně jako k většině točivých tanců na Slovácku, předzpěvuje větší počet písní 2/4 taktu, které hudba přehrává k tanci v charakteristickém rytmu a tempu. Kyjovská skočná se skládá ze dvou figur (viz popis). V jejím provedení se objevuje několik variant. V některých obcích (v Boršově, Sobůlkách), ale i u starší generace (v Nětčicích, Kostelci aj.), se její provedení lišilo v charakteru základního tanečního kroku, který byl vlivem různých okolností individualizován. Tak v boršovské skočné, zvané lokálně též mlynářská - vyklepávaná je vířivý krok prováděn natřásavě, zatímco starší generace tanečníků v Nětčicích a Kostelci místo kroku poskočného se otáčí na místě kolem společné osy pouze krokem podtrhávaným, "zvŕtaným".
Slovenská se podnes tančí na někdejším milotickém panství především v Miloticích, ale i v dalších obcích jižního Kyjovska. Její víření se provádí obíhavými krůčky (Milotice) nebo obchá-zivými kroky s mírným podřepem na vnitřní nohu (Ratíško-vice). V Ratíškovicích se udržela slovenská především při obřadním svatebním tanci "s rúchy" t.j. se svatebními praporci před domem nevěsty po příchodu z oddavek. Proto byl také tento tanec nazýván "rúchová". V některých obcích se k základnímu pohybovému schematu (víření a otáčení dvojice kolem společné osy) připojují ještě další pohyby. Tak v Miloticích je to "šúpání" nohama, někdy označované jako "vykopávání" (viz popis). Ve Vacenovicích se mezi víření vkládají potlesky do dlaní. Ve Vlkoši a Skoronicích se střídá v tanci pouze obcházení dvojice s pohupováním při zpěvu taneční písně. I v tempech bývají drobnější rozdíly (srov. milotická slovenská).
Ve Svatobořicích zdomácněl kromě skočné a slovenské i danaj, tančený v tempu strážnického danaje, a vrťák - vrtěná v tempu a pohybu příbuzné podlužácké vrtěné. Tyto tance sem pronikly zřejmě v důsledku styku jednotlivých skupin při společných vystoupeních na národopisných slavnostech, na hodech a při jiných příležitostech.
Protějškem starých párových tanců na Kyjovsku jsou mužské tance skočného rázu, tance obratnosti a mužské taneční hry. V současné době k nejrozšířenějším patří verbuňk. Tančí se vesměs na písně novouherského typu. Jeho kořeny na Kyjovsku je možné hledat v druhé polovině minulého století. Byl spojen též s názvem čardáš nebo cifrování. Do své nejrozvinutější podoby se ustálil zajisté vlivem vystupování na národopisných slavnostech (na Slováckých rocích), v prostředí slováckých krúžků na Kyjovsku a v poslední době v souborech lidových písní a tanců.
Písně k verbuňku nejsou ani v nejstarší sbírce, zvané Guberniální, z roku 1818, ani ve sbírkách Sušilových a Bartošových. Jestliže se však přece v Guberniální sbírce setkáváme mezi písněmi z Kyjovska nebo Ždánska s označením "verbuňk", pak jde spíše o píseň k dramaticko-taneční hře, známé podnes na Horňácku pod názvem "verbířská" nebo "na husára", napodobující žertovnou formou verbování na vojnu podle písně Husárovi dobre je, nic nerobí len pije.... Píseň, uvedená jako verbunk, začíná v Guberniální sbírce s textem Juž sem přišel, dajže mi a je datována rokem 1804.
Ovšem nejstarší doložený a podnes známý mužský tanec na Kyjovsku je obdobou tance "do skoku", "skočná" a "hošije", známému dnes především u Hanáckých Slováků a na Podluží, kdysi též na Horňácku a Strážnicku. Na Kyjovsku se s ním setkáváme pod názvy holénková, po holénce, ale též "funty" ve spojení s písní Moravanská (aj.) šenkérka (nebo hospodská) měla novú sukňu... Na tuto píseň se připojují k tanci ke každému tanečníkovi i dívky po dvou a při výskocích mu pomáhají, držíce jej jedna za pravou, druhá za levou ruku (srov. též hanácko-slováckou skočnou). Holénkovou ze severního Kyjovska uvádí již Fr. Sušil z první třetiny 19. stol. pod názvem Pleskavá (protože chlapec při výskocích v tanci tleská dlaní na jednu nebo obě holénky). Spojuje ji s písní Kdo to jede, kdo to práská, synečkova ruka jasná. Holénková - pleskavá se podnes tančí na větší množství písní určitého společného rytmického rázu, které tvoří v písňovém bohatství Kyjovska, podobně jako na Podluží a u Hanáckých Slováků, samostatný písňový fond. Na Kyjovsku je podnes holénková uváděna písní prvního tanečníka (stárka) anebo i více chlapců: S dovolením chlapci, s dovolením, budeme sa pleskat po holeni. Podle historických pramenů tvořila ještě začátkem 19. století párová skočná - slovenská spolu s holenkovou pevný svazek, podobně jako tomu bylo rovněž podle dobových dokumentů na Podluží, u Hanáckých Slováků, u Moravských Chorvatů a u mor. obyvatelstva na druhém břehu Dyje, v Dolních Rakousích (na Mor. poli.). Zprávy o tomto tanci a o hudbě z Kyjovska jsou přibližně o čtvrt století mladší nežli ostatní uvedené zprávy, ale taneční a pěvecký projev i vazba obou tanců jsou stejné. Tak v roce 1836 se dovídáme ze zprávy správce vrchnostenského úřadu panství Milotice při přípravě korunovační slavnosti v brněnských Lužánkách, že Slováci z Milotic .... "zvláštní hudební nástroj při svých tanečních zábavách nemají" a že "jejich nejoblíbenější tanec, jehož melodie sami muzikantům předzpěvují, spočívá ve vznešených skocích, v nichž se muži střídají a po nichž se tanečník se svou tanečnicí otáčí kolem v malém kroužku." Podobně tvrdí i o Mistříně a Svatobořicích. Poněkud širší je zpráva o "národních tancích Slováků ze Šardic", kde (volně citováno) muziku tvoří gajdy a dvoje housle. Kolem muzikantů jsou v půlkruhu nebo v řadě tančící muži, zatímco ženy jsou v blízkosti pohromadě. Muži postupně začínají první, přistupují blíže k muzikantům a skáčí do výšky (patrně po zpěvu), jak dlouho vydrží. Zatím ostatní tleskají do taktu. Na to ustoupí muž - sólista nazad, uchopí svoji tanečnici a točí se s ní několikrát dokola. Zatím již vstoupí před muzikanty další muž a tak se postupně všichni vystřídají. Tolik o tanci v Šardicích.
Tuto praformu točivého a skočného tance na Kyjovsku potvrzuje o pět let později a opakovaně v roce 1844 Bruno Wohlmann při popisu dožaté v článku Aus Gaya (z Kyjova). I když je pořadí tanečních částí obrácené - nejprve tančí v párech CH s D v širokém kruhu, za zvuku cimbálu, harfy a houslí, jednoduchý tanec se střídavým předzpěvováním, po chvíli pak se postaví CH do kruhu a skáčí dva a dva proti sobě vícekrát do výšky "přičemž se tlukou dlaněmi na lýtka, zatímco ostatní dávají takt". Dále následuje údaj o tom, jak dívka pomáhá tanečníkovi při výskocích. "Zvlášť pěkný je však pohled, když děvče chlapce při skákání podpírá, přičemž jej ona uchopí za nadloktí a snaží se jej rychleji zvednout." Podle autora článku se skočný tanec chlapců s předcházejícím vířením dívek nazývá šibaj.
K tancům staršího původu na Kyjovsku náleží podle současných pamětníků řada chlapeckých a společných tanečních her a tanců obratnosti a tance spojené s výročními nebo rodinnými obřady. Z prvních to byla trojicová hra liskaná, zvaná v Ratíško-vicích na habáňa nebo je trefa, v sousedním Rohatci medvědí. Ke hrám a tancům patří dále trojicová hra na ševce nebo hra s podhazováním vařečky pod koleny - vařejkářská a jí příbuzná hra šátečková s podhazováním šátku pod koleny podle textu písně Kde ju máš, tu, tu, tu. Ke hrám chlapců s přeskoky patří kozácká (řetězové přeskakování koz), z dalších pak to jsou slámková, kohútci, kolo mlýnské, halabuňa a všude známá žabská. Ze společných tanečních her holúbek, legátková, ovčák, palicová a Černý Jan.
Obřadních tanců je poměrně málo. Je to dříve již uváděný rúchový-á z Ratíškovic, tanečný jako volná slovenská s přidřepáváním. V Ježově na severním Kyjovsku zapsala Fr. Kyselková tanec kozílek. O fašanku a hodech se tančil tanec Do řetaza - řetaz nebo věnec se zaváděním dívek do tance kolem hodového věnce a posléze ke stárkovskému stolu - ke "skládce". Někde se tomuto zvyku říkalo "skládka" nebo "zasaďování". V Šardicích pak "hanácká". Veselým fašankovým tancem byl tanec "na dyně" nebo ratíškovské "konopě" (srov. konopice z Nové Lhoty na Horňácku). K tancům obřadního akcentu patří i kyjovské královničky.
Mladší vrstva tanců je na Kyjovsku poměrně bohatě zastoupena různými figurálními tanci polkového nebo valčíkového rázu, ale i osobitých místních forem. Jsou mezi nimi i tance trojicové (jatelinka, šátečková) a tance v polohách křižákové formy - šiml. Dalšími figurálními tanci jsou kočičí (tančí dvě a dvě dvojice) a párové tance glckavá - Spadla z habra, ořechovská, mynářská, rajdovák a hovado (obkročák).
Na mnohé tance z Kyjovska poukázal František Sušil. Hlavní výzkum na Kyjovsku provedla sběratelka Milada Bimková, která též zpracovala publikaci Z hudební minulosti Milotic, ve které jsou shromážděny veškeré doklady o zdejším vývoji hudby i o muzikantských rodech.