G. Strážnicko
O tancích ze Strážnicka
Rovněž ve Strážnici a na Strážnicku byl tanec významnou složkou lidové kultury místního a krajového pohybově-hudebního projevu. Lidové tance, taneční i tanečně-dramatické hry a zábavy patřily v samotné Strážnici k nejoblíbenějším zábavám především selské části obyvatelstva. Tančívalo se při nejrůznějších příležitostech a slavnostech spojených se zvyky, tradičními obřady a zábavami v cyklu výročním, při svatebním veselí, ale i při všedních příležitostech, jako byla zábava při některých pracích (vaření trnek, loupaní fazole, kukuřice atp.). Tato záliba v tanci, hudbě a zpěvu má ve Strážnici a na Strážnicku hluboké kořeny a dávnou tradici, která sahá podle Bartošovy zprávy, uveřejněné ve stati Několik slov o lidových písních moravských v druhé písňové sbírce z roku 1889, až do dob roboty. Ve zprávě se uvádí, že: "Na obžinky robotní vysílala každá poddaná dědina své nejlepší hudce, zpěváky, tanečníky, skakouny a zápasníky na strážnický zámek, kdež před panstvem závodili. Vítězům dostávalo se odměny..." Dobří zpěváci, hudci, tanečníci, "skakouni" (tanečníci tance "do skoku", soutěžící ve skákání) i zápasníci ("za pase") požívali ve vesnickém kolektivu úcty a za dobré výkony byli dokonce odměňováni panstvem.
Strážnice a nejbližší Strážnicko (Petrov, Radějov, Sudomě-řice) se co do charakteru tanců a zastoupení jednotlivých druhů neliší od ostatních slováckých oblastí (především Veselského Dolňácka, Hroznové Lhoty, Vnorov a okolí). Tak jsou zde zastoupeny všechny základní taneční rody a druhy od mužských skočných tanců přes tance točivé až po tance figurální a kolové. Početnou skupinu tvoří také taneční hry a různé pohybově-hudební zábavy.
Z tanců točivých to byl především tanec danaj, protějšek okolních sedlckých nebo sedláckých. Tanec danaj je osobitý jak písňovým repertoárem, lak i taneční formou. Danaji předcházela tzv. mužská "cifra" - druh mužského verbuňku. Spolu s dalším mužským tancem "do skoku", jehož stopy se ve Strážnici ztrácejí již na přelomu století, vytvářejí tyto mužské tance trojici tanců ryze krajového původu a charakteru. Tanec "do skoku" patří nesporně k těm tancům, za které bývali dobří "skakouni" odměňování za doby roboty panstvem při pěveckých, tanečních a hudeckých soutěžích na strážnickém zámku.
20. století znamenalo pro Strážnici, stejně jako pro celé okolí, obohacení tanečního repertoáru o další taneční druhy a rody. Obecně zakotvila v tanečních síních z kolových tanců polka (obyčejná, ale též polka "na šest" a také tzv. "ceprla" - natřásaná polka). Současně s polkou si vydobyl trvalé místo valčík, zvaný dříve "tajč". méně už mazurka a sousedská. K nim se pojily další tance - tzv. tance figurální. Byly různého druhu: řeznická, židovská, strašák - Šla Nanynka do zelí aj. Zvláštní skupinu figurálních tanců tvoří tance trojicové, tančené jedním mužem a dvěma ženami. K nim patří vedle běžného zahradnického s písní Když jsem jel do Prahy pro hrách - Šel zahradník do zahrady s motykú i tanec jatelinka v typické strážnické obměně, zvané též podle písně Kosé, milí kosé. Dalším trojkovým tancem je "nebožtík", nazvaný též podle písně Můj, můj nebožtík. Jeho protějškem je západoslovenská "něborácka" z okolí Senice. Taneční repertoár doplňují taneční hry obratnosti (Čérný Jan, trefa, ševcovská), hry založené na výběru partnera (holúbek, legátková) a žertovná hra chlapců - zpěváků s muzikanty, zvaná hojačky.
Tanec danaj se zachoval jak ve Strážnici, tak v okolí u nejstarších žijících pamětníků nebo u těch, kteří měli danaj v obzvláštní oblibě. Dík muzice Slávka Volavého a Mirka Menšíka, kteří navázali v hudební interpretaci na starší vzory, a stejně tak i oběma strážnickým souborům Danaji a Žerotínu, tanec danaj znovu ožil a stal se trvale součástí repertoáru obou souborů i celé řady dalších zájemců.
Danaj zakotvil i ve svatebních obřadech. Podle význačné tanečnice, zpěvačky a pamětnice Marie Procházkové, se danaj tančíval ve zvláště důležitých okamžicích svatby: v předvečer svatby, při sóle mládenců a družiček zvaném "při voničkách", když si mládenci se ženichem přišli do nevěstina domu pro voničky za klobouk, které jim předávaly taneční formou postupně všechny shromážděné družičky. Celý akt se rozvinul do podmanivé zvykoslovné scény, jejímž závěrečným bodem byl právě danaj, tančený obřadně postupně jednotlivými dvojicemi v čele s nevěstou a ženichem. V hlavní svatební den se pak danaj tančil před domem nevěsty po příchodu ze zdavek. Tančili jej mládenci s družičkami, ženich s nevěstou a "starosta" se starosvatkou. Konečně po čepení nevěsty se tančil danaj s obřadním akcentem ve svatební jizbě jako první tanec ženicha s očepenou nevěstou. Danaj tedy plnil vedle své společenské funkce i funkci tance obřadního zaměření.
Strážnický danaj zahajoval původně jeden tanečník, který si tanec zaplatil jako sólo, cifrou před muzikou. Později tančívali tuto cifru při hromadném tanci všichni chlapci před zahájením danaje. Danaj byl bohatě figurálně rozvětvený točivý tanec (viz popis). V okolních obcích Petrově a Sudoměřicích nebyl již danaj tak figurálně bohatý jako strážnický. Skládal se pouze z jedné nebo dvou základních figur. Při víření se na první dobu dvojice nenadnášely, spíše podřeply výkročnou nohou.
Strážnická cifra (verbuňk, čardáš) se netančila jen před danajem (staří pamětníci tomu říkali, že: "Cifrou - čardášem se danaj zahrával."). Verbuňk - čardáš se tančíval též jako samostatný tanec, např. při odvodech nebo když přišli regrúti k odvedenec-ké muzice. Tento hromadný verbuňk se později přenesl i do obou strážnických souborů jako jeden z hlavních mužských tanců. V Petrově říkali cifře též "cifruňk". Cifra se zde tančila rovněž před danajem, ale též samostatně bez vazby na točivý tanec. Podobně tomu bylo i v Sudoměřicích. Ve Strážnici i v okolních obcích se pak pro hromadný verbuňk - čardáš nebo pro hromadnou cifru začal používat název cifrování. To platilo i pro improvizovaný skočný projev za fašankové nebo hodové obchůzky nebo ve svatebním průvodu v rytmu danajových a sedlckých písní. Stejně tak, jak jsme již uvedli nahoře, se cifrovalo i při individuální figuře v danaji. František Bartoš v předmluvě k Národním písním moravskými nově nasbíraným, Brno 1889 -Několik slov o lidových písních, tab. XLIII, popisuje danaj takto: "Na slovenském pomezí nejoblíbenější tance jsou danaj a vrtěná. Při danaji točí se pár vpravo, zas vlevo, pořád na jednom místě. Vrtěná začíná cifrováním (do skoku, skočná). Hudba hraje velmi zhusta a tanečník skáče sám s nevyrovnanou pružností a mrštností čím výše, s tím větší pochvalou. Když pocifruje, pleskne rukama a tanečnice přiskočí a vrtí se dokola, tanečník poskakuje za ní, pleskaje o holénky." Zdá se, že u Bartošem popsané "vrtěné" jde o druhou figuru danaje s individuálním projevem obou tanečníků. Bartošem popisované skákání do skoku je tedy zřejmě dalším z mužských skočných tanců. Existenci tance do skoku ve Strážnici potvrzuje Úlehlův zápis písně k tomuto tanci od radějovského zpěváka M. Balúna, který píseň označoval jako strážnickou. Hynek Bím ji zapsal v roce 1911 s nepatrnou odchylkou v textu (viz. Z. Jelínková, Mužské taneční projevy na Slovácku, FoS, Svatobořice-Mistřín 1991, str. 14 - III Strážnický verbuňk). Tanec do skoku byl rozšířen zřejmě po celém Strážnicku, jak uváděli jednotliví zapisovatelé nebo informátoři. Tak byl znám v Petrově, Radějově, Strážnici a v Sudoměřicích. V obou posledních lokalitách byl označován i jiným jménem. Ve Strážnici mu patrně nedopatřením říkali též odzemek a v Sudoměřicích holénka. V sousedním Rohatci se pak objevovaly názvy tři: holénka - po holénce (srov. Jižní Kyjovsko) nebo hošije (srov. Podluží). Výskyt názvu odzemek na Strážnicku byl doložen v Hroznové Lhotě, Petrově, Strážnici, Sudoměřicích a Tasově a vztahoval se patrně skutečně na pozůstatky odzemkových tradic, které sem pronikly z blízkých horských oblastí.
Nejen tance skočné měly více názvů. Se širším pojmenováním se setkáváme i u tanců figurálních jako je nebožtík a kosé - jatelinka, šátečková. Tyto tance se vesměs tančí ve trojicích s podbíháním pod šátky nebo se zátočkami za lokty ve druhé části tance. V Radějově poslední ze jmenovaných tanců tančí buď ve trojici nebo dvě dvojice v postavení do kříže (viz popis).
Podle různých pramenů hrávala k danaji hudba gajdošská, hudecká a nejnověji hudba cimbálová. Na vysoké hudební i pohybové hodnoty strážnického danaje a některých dalších tanců poukázal prof. Vladimír Úlehla s choti Marynou. Výzkumem danajů a pohybovou i choreografickou zákonitostí tohoto tance především ve Strážnici se zabývali manželé Arnošt a Milada Budíkovi. Hudební stránce věnoval pozornost kromě Hynka Bíma, Vladimíra Úlehly i sběratel J. Poláček a Jiří Pajer.