Lidový tanec na Slovácku
Slovácko leží v nejjižnějším cípu východní Moravy. Rozlohou patří k nejrozsáhlejším moravským národopisným oblastem. Rozkládá se přibližně od Napajedel až k soutoku řeky Moravy s Dyjí. Na jihu hraničí s Rakouskem, na východě se Slovenskem, na severu a severozápadě s Hanou a Brněnskem. Směrem západním od Moravskokrumlovska až k Pálavě sahá nově osídlené území.
Slovácko odděluje od Brněnska a Hané masív Ždánského lesa a pahorkatina Strážovská. Na severu je lemováno Chřiby. Východní hranici od Vlárského průsmyku až téměř ke Strážnici tvoří pásmo Bílých Karpat s nejvyššími vrcholy Javořinou a Lope-níkem. Hornaté a kopcovité části Slovácka spadají do rovin, jejichž středem protékají řeky Olšava, Morava s četnými přítoky, Kyjovka a Dyje.
Hornaté části Slovácka se výrazně liší svým charakterem, způsobem života i projevy lidové kultury od rovinných území v Pomoraví a v Podyjí. Z hlediska národopisného se Slovácko (dříve označované jako Moravské Slovácko, ba dokonce i Moravské Slovensko) dělí na četné podoblasti.
K horským oblastem patří Moravské Kopanice v okolí Starého Hrozenkova, Březová u Uh. Brodu s Olšovcem, který sousedí se slovenskou Novou Bošácou. Dále sem patří Strání s Květnou v průsmyku straňanském v sousedství rovněž již slovenského Moravského Lieskového. Pod Javořinou se pak rozkládá Horňácko s deseti obcemi, jehož střediskovou obcí je Velká nad Veličkou. Přechodným územím mezi Valašskem a Slováckem je mírně kopcovité Luhačovské Zálesí, které sousedí s rovinným Uherskobrodskem v povodí řeky Olšavy.
V Pomoraví od Napajedel až k Hodonínu leží rozsáhlá oblast Dolňácka, které se dále dělí na Napajedelsko, Uherskohradišťsko s Uherskoostrožskem, Veselsko s Moravskopíseckem a Bzeneckem a Strážnicko s Kyjovskem.
Směrem od Hodonína k soutoku řeky Moravy s Dyjí je Podluží, jehož část na pravém břehu řeky Moravy zasahovala až na rakouské území do Moravského Pole (Marchfeldu) a ještě v první třetině 19. století se nelišila jak krojem, tak tanci, zpěvy a hudbou od Podluží. Národnostní enklávu slovanskou tvoří na Mikulovsku území Moravských Chorvatů na bývalém panství Drnholeckém, krojově i tanečně spřízněné jak s Podlužím, tak se zmíněným územím dolnorakouských Slováků.
Přechodnou oblastí mezi Brněnskem na jedné straně a Podlužím. Kyjovskem a Hodonínskem, je území slováckých Hanáků v okolí Čejkovic, Ždánic, Klobouk u Brna, Velkých Pavlovic a Velkých Bílovic až k Podivínu.
Všechny uvedené podoblasti a území Slovácka se od sebe liší krojem, lidovou architekturou a tanci, písněmi i hudbou. Zatímco v rovinných krajích lze pozorovat souvislosti se starou kulturou rolnickou. Kopanice s Horňáckem, Stráním a okolím a zčásti i Luhačovské Zálesí poukazují na příbuzenství s lidovou kulturou karpatskou.
Sedmý díl antologie lidových tanců z Čech, Moravy a Slezska obsahuje výběr charakteristických tanců z jednotlivých částí Slovácka.
Po taneční, hudební a pěvecké stránce je Slovácko charakterizováno především starými párovými tanci osobité pohybové dikce i skladby, tzv. tanci točivými, a skočnými mužskými tanci skočnou-do skoku a cifrováním-grepčením tanečníků před muzikou, ze kterého se později vyvinul verbuňk s četnými regionálními obměnami. K starší vrstvě tanců náleží také mužské taneční hry obratnosti i napodobivého rázu (palicové, slámkové, trefa, žab-ský). některé taneční hry žen a smíšené taneční hry zábavného rázu (káčer).
Nejnovější vrstva tanců, založených zhusta na krocích a prvcích tanců kolových (valčíku, polky, třasáku, kvapíku, obkročáku i šlapáku a mazurky), je zastoupena tanci tzv. figurálními, vázanými po skladebné stránce na jedinou taneční píseň, a zmíněnými již tanci kolovými. Zvláštní skupinu tvoří tance obřadní jednak výročního (konopě - konopice). jednak rodinného zvykoslovného cyklu.
Všechny tyto taneční druhy a rody mají v jednotlivých oblastech své charakteristické představitele, které se však od sebe liší někdy výraznějšími, jindy méně výraznými odchylkami v jednotlivých tanečních prvcích a krocích, v technice provedení, v tanečním držení, postoji, gestikulaci i v celkovém tanečním stylu.
Některé z tanců a tanečních druhů se až do současné doby zachovaly jen v určitých krajích (ostatkové konopice - konopě na Horňácku, palicové a slámkové tance na Kopanicích. ale i na Podluží a Kyjovsku, slavnostní hodové zavádky u slováckých Hanáků atp.).
Tance na kazety byly vybírány tak, aby byly v celkovém přehledu zastoupeny všechny charakteristické druhy, zvláště pokud jde o tance starší vývojové vrstvy (tance točivé, mužské skoky, tance obřadní, některé starobylé taneční hry atp.). Stejně tak byly zařazeny do celkového výběru i mladší druhy (tance figurální a některé tance kolové), které začaly vnikat do původního domácího repertoáru v některých případech již od dob obrozenských (polka, třasák, mazurka, kvapík, strašák, hulán - holáň), jinde šířením z jiných oblastí (hanácká). Četné tance se rozšířily z Čech jednak z besed, jednak přirozenou expanzí některých oblíbených tanečních druhů (český hrách - moravská šátečková - jatelinka, některé tance řemeslnické, židovská atp.). Variačním procesem doznaly i na Slovácku mnohdy značných změn (např. šotyšky).
Vybrané tance ze Slovácka, jejichž úhrnný počet je přes 150, rozdělujeme do tří kazet. Ke každé kazetě je připojena samostatná brožura s popisy příslušných tanců.
Tato druhá část obsahuje popisy tanců z Uherskobrodska (sisgnatura D, Uherskohradišťska (G, Veselska (F), Strážnicka (G) a Kyjovska (H).
Všechny vyjmenované podoblasti Dolňácka spojují po taneční stránce především staré párové tance z rodu tanců točivých s bohatým písňovým podkladem a s charakteristickým hudebním doprovodem. V Pomoraví až po Veselí nad Moravou, Písek a Těmice na Bzenecku se tento tanec nejčastěji nazývá sedlcká -sedlácká. Ale též podle jména obce (korytňanská, újezdský, písecká, "našská"). Na Strážnicku nabývá převahy pojmenování danaj. U Rohatce a na jižním Kyjovsku proniká z Podluží název vrťák nebo vrtěná. Obecně je pro točivý tanec na Kyjovsku používán název skočná nebo slovenská (podobně byl u Valachů nazýván točivý tanec, ať v taktu 3/4 - severní Valašsko - nebo v taktu 2/4 - střední Valašsko: valaská, valaský). Na Hané je spojen název hanácká s tancem kráčivého - polonézového rázu, rovněž v taktu 3/4. Srov. H. J. Hanuš, Valaši moravští. Koleda. Kalendář pro rok obyčejný. 1851, roč. I, Brno 1851, s. 125n. Autor považuje slovenskou, valaský a hanáckou za základní moravské tance v příslušných oblastech Moravy. Tyto taneční druhy se dělí, jak vyplývá ze stručné charakteristiky, na "klátivou hanáckou", "uklekavou valašskou" a "vrtivou" a "hopkující slovenskou", doprovázenou tleskáním do rukou, dupnutím a zavýsknutím". Přesto však podle autora příslušnost k jednotlivým oblastem nevylučuje pronikání některých druhů i do sousedních regionů (např. hanácká je známa i na Valašsku, Horácku, Brněnsku a Slovácku).
Po celém Dolňácku pak patřilo k mužskému tanečnímu projevu několik základních druhů mužských tanců. Je to jednak cifrování před muzikou, z něhož se vyvinul verbuňk, zvaný v některých krajích ještě ve 20. - 30. letech tohoto století čardáš. Na Ořechovsku, v horním Polšaví a na sousedním Luhačovském Zálesí se určitého druhu mužských cifer používalo při "zpívání na pivo" před muzikou (viz Těšov, Újezdec u Luhačovic atp.). skočným tancem prestižního rázu je i tanec dvou a dvou mužů, tzv. zbojnická. Tanec byl zaznamenán nejprve Josefem Černíkem v Nivnici (až po mnoha letech byl ověřen a doplněn u mlynáře K. Bártka) a v Korytné (zde na ni upozornil sběratel Ferdinand Tomek ve sbírce Slovenské písně z Uherskobrodska), kde byla ověřena a doplněna při výzkumu v 50. - 60. letech. Na Strážnicku, v okolí Hodonína a na Kyjovsku to zase byl tanec do skoku, skok. holénková, po holénce. Podle zpráv o tancích z různých částí slovácka z počátku a ještě koncem 40. let minulého století, byl tento soutěživý mužský skočný tanec úvodem k místním druhům párových točivých tanců.
K obecnému tanečnímu projevu patřily na Dolňácku i některé prastaré taneční hry (holúbek - šátečková, káčer - palicová, legát-ková), některé tance obratnosti (trefa, hojačky, slámečkový, vařajková, liskaná). Podobně je tomu se žabskou a některými tanci obřadního zaměření.
Tance mladšího původu, ať už s určitými tématy (např. stylizace pracovních pohybů kováře, ševce atp.) nebo jako pohybově-prostorové kompozice jednotlivých tanečních kroků a figur na dané hudební téma - instrumentální nápěv nebo taneční píseň (v rámci klasifikace lidových tanců jsou uváděny jako figurální), jsou rovněž větší nebo menší mírou zastoupeny všude, mnohdy v dosti odlišných variantách.
U jednotlivých popisů používáme podobně jako u předcházejících moravských svazků tyto značky:
CH = chlapec, muž
CH CH = chlapci, muži
D = dívka, žena
DD = dívky, ženy
Označení taktů, dob a jejich členění
Pořadí taktů označujeme arabskými číslicemi (1. takt, 2. takt atd.), doby (čtvrťové noty) v taktu označujeme malými písmeny s dvojtečkou (pro 2/4 - a:, b:, pro 3/4 - a:, b:, c:), je-li potřeba popis dále členit, označujeme osminové noty malým písmem a arabskou číslicí s dvojtečkou (a1 :, a2 :, b1 : atd.) s výjimkou 3/8 taktu, kde je označujeme jen malými písmeny s dvojtečkou (a:, b:, c:). U složitějších a obsáhlejších popisů používáme i slovních termínů:
1. doba, 2. doba nebo 1. osmina, 2. osmina atd.
Vlastní popis obsahuje:
1. Postavení a držení tanečníků (dvojic, trojic, kolon atp.) vzhledem k prostoru a k tanečnímu půdorysu jednotlivých tanečních párů nebo trojic, řad, kolon atp. a k vzájemnému držení dvojic, např. držení jako ke kolovému tanci zavřené, polootevřené a otevřené. Nebo držení v postavení dvojic vedle sebe. D obvykle po pravici CH (za vnitřní paže v připažení, ve skrčení připažmo atp.) nebo čelem proti sobě atp. Při jednotlivých druzích vzájemného držení tanečníků si všímáme poloh paží i druhu držení rukou (oba hřbety nahoře, CH dlaň vzhůru, D hřbet nahoru).
2. Popis tance podle jednotlivých tanečních kroků, prvků, pohybů končetin, pohybů trupu (klonů, vzpřimů), změny postojů a poloh (podřepy, dřepy, kleky, sedy, lehy, vztyk atp.) - vše v souladu s pohybovou tělovýchovnou soustavou, vycházející z Tyršova názvosloví a postupně doplňovanou o další pojmy. V této části je důležitá i poznámka o způsobu provádění jednotlivých tanečních kroků, pohybů a prvků, dále o výrazové stránce a o celkovém tanečním stylu, který se v jednotlivých regionech od sebe liší.
3. Poznámky k taneční skladbě a k celkovému provedení tance.
4. Poznámky o funkci tance (obřadní, zábavný atp.) a o hudbě a provedení tanečních písní.
Tance popisujeme sice jednoduše, bez uvádění všech detailů, ale popis přesto má být spolehlivým vodítkem při jejich nácviku. Mužské tance verbuňky a odzemek nepopisujeme vůbec pro přílišnou obšírnost a složitost popisu. Hlavním vodítkem při nácviku všech tanců bude spolu s našim písemným materiálem obraz na videokazetě.
Tance jsou v této publikaci uváděny pod stejným alfabeticko-číselným označením jako na videokazetě. V závorce pod názvem tance je uveden čas začátku tance na videokazetě od počátku záznamu na kazetě, a to v pořadí hodina - minuta - sekunda. Letopočty, uvedené v závorkách za jmény interpretů, označují rok jejich narození (příp. úmrtí).
Jednotlivé tance doprovázejí muziky v typickém nástrojovém obsazení: muzika gajdošská, hudecká, cimbálová, ale i dechovka a výjimečně i harmonika.
Péče byla věnována i krojovému vybavení a variantám oblečení podle oblasti, věku a příležitosti.
Děkuji všem jednotlivcům a kolektivům, kteří se na vytvoření videokazet podíleli, za ochotnou spolupráci.
Zdeňka Jelínková
Strážnice 15. dubna 1996