C.D.E.F. Plzeňsko

Poměrně široká oblast Plzeňska byla ještě v 15. století silně atomizovaným územím, v němž, hlavně v důsledku husitských válek a konečné porážky, docházelo k četným střetům mezi různými městy v kraji. Do poloviny 19. století došlo v Západočeském kraji, vlivem silné industrializace, k převratným změnám ve všech oblastech života zdejšího českého i německého obyvatelstva. Tyto pronikavé změny vytvořily také podmínky pro značné sjednocení kulturního prostředí rozsáhlé oblasti, jež byla jednou z nejvíce zalidněných částí Čech. Platilo to především pro širší okolí Plzně, do jejíhož vlastnictví patřilo 31 velkých vesnic, které byly odvěkou "špižírnou" hlavního města, ale v nichž se postupně od 2. poloviny 18. století usídloval velký počet řemeslníků a dělníků zaměstnaných v okolních hamrech, hutích a strojírenských podnicích.¹⁰ Do konce 60. let 19. století se například v těchto bohatých zemědělských vesnicích rozmnožil počet řemeslníků natolik, že zde vzniklo zajímavé prostředí propojující venkovskou tradici pospolitého života se zvyklostmi řemeslnictva a života městské kultury, čerpaných také ze zkušeností častého styku s hlavním městem. Proto také poměrně záhy pronikal do starší vesnické tradice obecný český repertoár mladších druhů párových tanců; zejména ve zvykové sféře byl okořeňován specifickými místními podněty. Tak např. ženám pro masopustní zábavu či bál již nestačila tradiční výzdoba hospodského sálu, ale povypůjčovaly si obrazy a zrcadla a namísto záclon si vystříhaly papírové "firhaňky". Také starodávného "kotka" tu vedla řemeslnická postava.
Jednou ze zdejších nejoblíbenějších zábav byl "mlýn na báby", snad inspirovaný též 15 okolními mlýny, které rozhodně přispívaly také k prosperitě zdejšího potravinového průmyslu. To ovšem neznamená, že menší a vzdálenější okruhy Plzeňska si nezachovávaly také průzračné formy starší taneční tradice, jak o tom také přinesou důkazy naše obrazové ukázky. Do širšího středního pásma Plzeňska jsme tedy začlenili také několik satelitních oblastí, v jejichž střediskových obcích i v menších lokalitách se zachovala výraznější taneční tradice. Při jejich rozřazení jsme postupovali podle geograficky určeného postavení k vlastnímu Plzeňsku: do jižního pásma Plzeňska spadá Žinkovsko, Blovicko, Přešticko a Chotěšovsko; svojí osobitou skladbou česko-německé tradice navazuje na západně situovanou oblast Stříbrska a Nýřanska, jimž jsme přidělili zvláštní kódové označení. Jde totiž o etnicky smíšené hornické vesnice, které byly při mimořádně se zde rozvíjejícím důlním podnikání silně zasaženy nejen německou imigrací, ale i přistěhovaleckými vlnami obyvatelstva z okolních i vzdálenějších hospodářsky stagnujících oblastí Zbirožska, především však z Domažlicka, Klatovska, Přešticka a Sušicka, ale také z Českobudějovicka a Táborska. Zejména jejich venkovské zchudlé obyvatelstvo zde udržovalo české tradice. Na Nýřansku a na Stříbrsku převládlo zase německé osídlení vesnic natolik, že zde vznikly pověstné "české jazykové ostrůvky".¹¹ A je zákonité, že právě v takovýchto místech se uchovávaly vzácné starší typy taneční tradice a zvyky, jak o tom svědčí i naše ukázka "sulislavského kolečka" anebo zde zaznamenané jarní dívčí královničkové průvody aj.
Severní oblast širšího Plzeňska je v našich ukázkách reprezentována tanci z Hornobřízska, Kralovicka a Plaska. Taneční tradice Rokycanska, zaujímajícího prostor na východ od Plzně, byla svojí hudebně-taneční tvorbou nej příbuznější středočeskému Rakovnicku a Berounsku, a proto jsme sem příklady z této podoblasti nezařadili. Rokycany byly bohatým městem pražského arcibiskupství a konkurovaly Plzni. Vzájemné antagonistické vztahy se projevovaly také ve folklórním žánru v četných posměšcích na rakovnické "podbrďáky" a plzeňské "kašničkáře", ale i v písničce "Takhle v Rokycanech polehoučku tancujou, takhle v Rokycanech pomaloučku pracujou" (E 3302, EN č. 643). Nás ovšem nejvíce zajímá, že tento nápěv je zapsán v Tempo di menueto a tedy, že patrně šlo o lidový "minet". Minetů, dalšího skvostu západočeské taneční tradice, byla na Plzeňsku zapsána nejpo-četnější řada. Rozhodně ve starší době byly tyto tance okrasou plzeňských měšťanských tanečních síní. Můžeme tak soudit již z několika zápisů v nejstarších pramenech pocházejících zejména z velkolepé sběratelské guberniální akce lidových písní a tanečních melodií z let 1819-1820. Naše nejstarší sbírka Rittersberkova, čerpající z tohoto pramene, uvádí z Plzeňska "sedlský menuet" č. 9 a č. 40a v odd. tanců "Přetajní moudří soudcové". Srov. EN 788 z Práchenska a Rittersb. č. 8a, č. 12 zdlouha, č. 11 "Ztratila jsem pantoflíček", č. 89 ad. Je škoda, že jak Erben, tak Rittersberk neuvedli přesnější lokalizaci, proto je také velmi vzácný ojedinělý dokument rukopisného sešitu S. A. Kunze z Plzeňska, který byl rovněž sestaven v souvislosti se zmíněnou sběratelskou akcí a nalézá se v písňovém archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČAV v Praze. Kromě zde výslovně uvedených dvou "sedlských minetů", je zde další "minet" situován přímo do Drustové, do vesnice nedaleko Plzně. Litujeme, že z technických důvodů nebylo možné tyto příklady do našich ukázek zařadit.
Je třeba se ještě zmínit o samotném prostředí tanečního života Plzně a jeho nejbližšího příměstského okolí, které patří rovněž do významné kapitoly o vzniku národně- společenských tanců z druhé etapy národního obrození. Svědčí o tom obzvláště početná kolekce dobových tanečních pořádků, která, mimo jiné, dokládá, že do tanečního repertoáru byly permanentně zařazovány i lidové tance, a to nejen na měšťanských bálech a na zábavách v proslulých staroplzeňských hospodách a "hostinských domech", ale také na "galaplesech" horní vrstvy města. Na zábavách byly oblíbeny zejména místní taneční hry čerpané z pestrého venkovského repertoáru. Také dvě lidové slavnosti - "máje" a obřadními zvyky prostoupená bohatá "svatba", se staly ke konci 19. století jakýmisi reprezentačními vizitkami kraje.¹² Do plzeňského kroje byla také trvale odívána Smetanova Prodaná nevěsta. Z téhož "smetanovského" podnětu vzešla asi pověst o speciální "plzeňské polce".

C. Plzeňsko - jižní oblast

C. 1 VIVATEK (TYP TUŘ) Z KOTEROVA

C. 2 HULÁN A’ LA HOPLA VALČÍK

C. 3 ŠTAJRYŠ I (Z NEPOMUCKA) (též lendler)

C. 4 ŠTAJRYŠ II

C. 5 TŘASÁK ZE ŽINKOV

C. 6 ŽINKOVSKÉ KOLEČKO

D. E . PLZEŇSKO - jihozápadní část

Jihozápadní část Plzeňska zůstala tak trochu mimo pozornost sběratelů i novodobých souborů lidových písní, hudby a tance. Přesto je nutné se zmínit i o několika lokalitách a o jejich zázemí, které pravděpodobně měly stejné podmínky pro rozvinutí lidové kultury, jako tomu bylo například na jižněji položeném Prešticku, odkud byly rovněž zapsány lidové písně s taneční povahou.¹³ Neméně kulturně vzácným okruhem bylo také Chotěšovsko, jehož kulturním střediskem byl zámek a starobylý premonstrátský ženský klášter v Chotěšově, s majetkem 3 městeček a více než 30 vesnic. Právě odtud se podařilo pořídit rekonstrukci pozoruhodného lidového kroje ¹⁴, který tu jistě nebyl jediným znakem esteticky vyvinuté stránky lidové tvorby. Dokonale jím ozdobil svou folklórní činnost soubor z Nýřan.

D. Plzeňsko - západní oblast I (Stříbrsko)

D. 1 SULISLAVSKÉ PÁROVÉ KOLEČKO

E. Plzeňsko - západní oblast II (Nýřansko)

E. 1 LENDLERY

F. Plzeňsko - severní oblast (Plasko a Kralovicko)

F. 1 PLASKÉ DÍVČÍ A SMÍŠENÉ KOLEČKO
F. 2 PANTOFEL Z DOLNÍ BĚLÉ
F. 3 SEDMA Z PLASKA – rekonstrukce
F. 4 ZPÁTEČNÍ Z KRALOVICKA – rekonstrukce

O severní oblasti Plzeňska platí rovněž to, že šlo o územní část, která v důsledku industrializace prodělala velké změny v přesunu českého a německého obyvatelstva. Jak široký okruh zde zaujímala, vedle Plaska a Kralovicka, výrazně česká tradice lidové kultury, nebylo vcelku ještě probádáno. Tím více je třeba ocenit tance zde zaznamenané Z. Bláhou, vedle nichž máme příležitost dozvědět se něco o konkrétních informátorech a pamětnících společenského života lidových vrstev. Na druhé straně považujeme za stejně důležité seznámit zájemce o taneční folklór s celým zázemím zdejšího života městského i venkovského obyvatelstva. Proto naše stručné vlastivědné vložky mají účel upozornit na celý kulturní obzor několika ohnisek, důležitých pro celou severozápadní část Plzeňského kraje. Byl to zejména okruh působnosti dvou zámeckých panství v Manětíně a ve Žluticích. Ikonografické doklady o kulturním životě na jejich zámcích mají nezanedbatelný význam také pro starší podobu lidových tanců a lidového oblékání. Jak vypadalo taneční posvícenské veselí, např. konkrétní obsazení muziky a tanec, o němž se domníváme, že patří do skupiny tanců "točivých", ukazuje malba ze Žlutického kancionálu z r. 1558. Sám Žlutický kancionál je jistě reminiscencí na slavná tažení husitského vojska vedeného hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic, který ovládl celý Loketský kraj. Žlutice, s pevnostním hradem a třemi městskými pevnostmi, byly významým městem na staré kupecké cestě z Chebu do Prahy, ale i po odklonění cesty přes Žatec si zachovaly svou proslulost, neboť již v předcházející době získaly nejen chebské městské právo, svobodné právo stěhování a uzavírání sňatků, udělené Karlem IV., ale i další privilegia. Stejnou cenu pro rekonstrukci lidového oděvu má názorné vyobrazení manětínské zámecké pradleny.¹⁵ Litujeme, že z technických důvodů nemůžeme oba vzácné doklady na tomto místě reprodukovat. To vše by jistě mohlo přispět také k inspiraci v dramaturgické práci souborů, neboť obě vyobrazení jsou jasným dokladem o sounáležitosti domácí tradice s tradicí západoevropskou.

Poznámky:

¹⁰ Bělohlávek, ČL 1962.
¹¹ Patřily k nim vesnice: Sytno, Vrbice, Mlíkov, Otročín, Těchovice, Sviná, Butov a Vranov, v nichž někdy Češi tvořili jen nepatrnou menšinu. Nejpevnější pozicí českého osídlení byla známá Sulislav.
¹² Škarda, 1894; Laudová, 1975, 1978; Ulčová 1974.
¹³ Bradáč, archiv ÚEF ČAV Praha.
¹⁴ Mádrová, Národopisné muzeum Plzeň.
¹⁵ Západočeská vlastivěda, obraz, příloha, z let 1715 - 1720.